Bitevní lodi Nagato a Mucu (1): Esa v rukávech osmičkové strategie

Po rusko-japonské válce z let 1904–1905 došli tokijští stratégové k závěru, že bezpečnost jejich státu přímo závisí na mohutnosti námořnictva – a rozhodli se mimořádně ho posílit. Jádro flotily mělo tvořit 16 bitevních lodí a bitevních křižníků rozdělených do dvou osmičlenných eskader s tím, že po osmi letech je nahradí nové jednotky a po dalších osmi letech v záloze se vyřadí nebo použijí pro výcvikové účely. Strategii se říkalo „8-8“ – a jak se brzy ukázalo, neměla s realitou mnoho společného. 

Při představení koncepce v dubnu 1907 se do plánu hodily dvě bitevní lodě třídy Katori, dvě třídy Sacuma se dokončovaly a do vize se daly zařadit už jen čtyři rozestavěné křižníky tříd Ibuki a Cukuba. Zanedlouho však britské Královské námořnictvo zařadilo do služby revoluční obrněnec Dreadnought a bitevní křižník Invincible. Ona prudká změna spočívala v pohonu parními turbínami, které měly mnohem vyšší účinnost, než vykazovaly do té doby používané parní stroje. Díky přebytku výkonu unesly nové konstrukce víc děl i pancíře, dosahovaly vyšších rychlostí a už jen svou existencí odstrkovaly stávající bitevní lodě na vedlejší kolej.

Nejsou peníze 

Pokud japonští admirálové chtěli svůj plán „8-8“ dodržet, museli začít od nuly. Jenže projekt je jedna věc a realizace druhá. Rusko-japonská válka uvrhla státní rozpočet do krize a parlament až v roce 1910 uvolnil finance – ale jenom pro stavbu jedné bitevní lodě (Fusó) a čtyř bitevních křižníků třídy Kongo. Teprve za další tři roky dostalo námořnictvo prostředky pro stavbu bitevních lodí Ise, Hjuga a Jamaširo. 

Zdálo se, že plán „8-8“ se s jistými obtížemi podaří naplnit, jenže první světová válka nasměrovala finanční toky jinam. V roce 1914 parlament zamítl stavbu čtyř obrněnců a v dalším roce peníze zbyly pouze na jeden – na bitevní loď Nagato. Admirálové přesto v příštích letech hodlali bitevní loďstvo rozšířit na rovné dva tucty plavidel s tím, že osmiletý cyklus náhrady zachovají. Současně byla z plánu jako technicky zastaralá vyřazena všechna dosavadní plavidla, jedinou výjimku tvořila rozestavěná Nagato. 

Amerika jako strašák 

Stoupenci megalomanských vizí argumentovali děním za mořem. Když americký prezident Woodrow Wilson oznámil rozšíření námořnictva USA na 16 obrněnců, japonští stratégové své politiky přesvědčovali, že na takovou hrozbu se přece musí reagovat. Lobbing slavil jistý úspěch, protože parlament za pomoci celonárodní sbírky našel peníze pro stavbu Mucu (sesterské lodě Nagata), dále na dvě jednotky třídy Kaga a v roce 1918 schválil stavbu bitevních křižníků Akagi a Amagi. O dva roky později schválil plán stavby šesti obrněnců, jenže washingtonská odzbrojovací konference učinila japonským plánům přítrž. 

Námořní mocnosti souhlasily se značnou redukcí a Tokio mělo své kvóty takřka naplněné. Z rozestavěných jednotek se dokončila jen Mucu, projekt Akagi a Kagy se přepracoval na letadlové lodě a zbytek byl zrušen. To znamenalo konec vizí a námořnictvo se v příštích letech soustředilo jen na modernizaci toho, co už mělo. Úloha nejmodernějších japonských lodí tak na dlouhá léta připadla Nagatu a Mucu.

Velká děla, silný pancíř 

Geneze bitevní lodi Nagato započala na sklonku roku 1915, kdy parlament souhlasil s náklady ve výši 45 milionů jenů. Projekt ovlivněný britskou třídou Queen Elisabeth vypracoval vedoucí Technické kanceláře Juzuru Hiraga s asistentem Kikuo Fudžimotem a od počátku se vše točilo kolem osmi děl dosud nevídané ráže 410 mm. Další novinku představoval pancéřový systém chránící jen 137 m dlouhou střední část lodě – zato však důkladně. 

Ochranu shora jistily dvě pancéřové paluby. Pokrok v metalurgii se u Nagata projevil použitím vysoce odolné oceli HT, která se v nejsilnějším bočním pásu nakupila až do tří vrstev. Systém protitorpédových přepážek byl složitý a čekala se od něj velká účinnost. Při poškození a zaplavení jedné strany lodi se dal náklon vyrovnat napuštěním vody do kompenzačních nádrží, přičemž systém měl centrální řízení. O pohon se staraly čtyři sady parních turbín Gihon, které poháněly čtyři mohutné lodní vrtule o průměru 4,3 m.

Dokonalý zbraňový systém? 

Hlavní palebnou sílu tvořilo osm děl ve čtyřech dělových věžích, rozmístěných po dvou na přídi a zádi. Střední artilerie sestávala z dvacítky 140mm kanonů v kasematách (pancéřových komorách) a na palubě ve střední části trupu. Protiletadlová výzbroj byla zpočátku omezená jen na čtyři kulomety, v trupu Nagata se nacházely čtyři torpédomety a další čtyři umístili konstruktéři na palubu. Velký důraz se kladl na řízení palby – základ tvořil dálkoměr firmy Nippon Optical Manufacture, avšak záhy ho nahradil nový, který stejná společnost sestrojila ve spolupráci s německou firmou Zeiss. V roce 1933 loď dostala další přístroj, který už byl součástí komplexního dělostřeleckého systému, v němž nechyběl analogový počítač. Už za dva roky však technici na Nagato a Mucu nainstalovali zbrusu nový kalkulátor. 

Protiletadlovou palbu řídilo oddělené pracoviště, které optickými přístroji sledovalo cíle až do výšky 13 500 m, od roku 1943 i radarem. Další radarové přístroje sloužily jako vyhledávací. Za vyslovenou specialitu se dá považovat vnitřní komunikační soustava, kterou kromě klasických trubkových zvukovodů a telefonů částečně tvořila též potrubní pošta.

Modernizace a přestavby

Kýl japonské bitevní lodi Nagato položili dělníci námořního arzenálu v Kure v srpnu 1917, a protože práce šla dobře, za tři roky nastoupil obrněnec do služby. Zakázku na sesterskou Mucu dostala loděnice v Jokosuce, která hotovou loď dodala o rok později. Obě jednotky se soustředily v 1. divizi bitevních lodí, což byl nejen taktický, ale především prestižní název pro nejmodernější a nejmocnější operační seskupení. První léta služby probíhala v poklidném mírovém tempu a za zmínku stojí jen dělostřelecké cvičení v Tokijském zálivu, při němž v září 1924 Nagato s Mucu snadno rozstřílely vyřazený obrněnec Sacuma. V polovině 20. let už bylo zřejmé, že protiletecká výzbroj nestačí, a tak novým třem 76mm dělům udělaly na palubě místo torpédomety. O šest let později i tato děla zmizela a nahradilo je osm kusů ráže 127 mm s podporou stále rostoucího počtu 25mm rychlopalných kanonů.

V dubnu 1934 arzenál v Kure zahájil na Nagatu a Mucu rozsáhlou přestavbu. Lodě dostaly nový můstek a menší počet výkonnějších kotlů umožnil redukci komínů ze dvou na jeden. Naopak zmizela nástavba nad dělovou věží č. 3, takže právě z tohoto místa mohly startovat hydroplány. Zvýšený výkon strojů umožnil instalaci dodatečné protiponorkové obšívky. Loď tak sice narostla do délky a do šířky, avšak z rychlosti 25 uzlů (46 km/h) nic neztratila. Modernizace se dotkla rovněž hlavních děl, kterým se zvětšením náměru zvýšil dostřel z 19 na 28 km. Úpravy trvaly do roku 1936 a potom plavidla čekala válka s Čínou (1937–1945). Protože však v konfliktu japonské bitevní lodě neměly soupeře, plnily pouze druhořadé úkoly. Nagato a Mucu vlastně jenom do Šanghaje dopravily 4 000 vojáků, jejich hydroplány provedly několik náletů a tím válečná role těžkých plavidel prozatím skončila.