Bílá dáma arktických plání: Výprava na Špicberky za liškou polární

Mám moc rád severskou přírodu a zimní Arktida pro mne představuje nejkrásnější divočinu. Když jsem v červenci na Špicberkách poprvé uviděl lišku polární (Vulpes lagopus) v její sezónní hnědošedé srsti, začal jsem si v hlavě promítat tu nádheru polární lišky s bílým zimním kožichem, jak běží sněhem s pozadím bílých skal. Předsevzal jsem si, že udělám všechno pro to, abych se vrátil v zimě a mohl skutečnost konfrontovat se svými vizemi. I s vědomím toho, že toulání se mimo civilizaci v těchto místech se pojí s jedním poměrně reálným nebezpečím.

Okouzlení v ledovcové zátoce

Moje první letní setkání s liškou polární bylo krátké, divoké a bez větší šance na soustředěnější nerušené pozorování nebo hlubšího přemýšlení nad záběry. Při hledání tuleňů vousatých (Erignathus barbatus) v zátoce u ledovce Kongsbreen, během fotografování sobů polárních (Rangifer tarandus) ze člunu blízko břehu, jsme lišku zahlédli ve skalách nad našimi hlavami. Právě obcházela hnízda racků a alkounů, což je pro ni v červenci ideální místo ke shánění potravy. V ptačích koloniích se liška živí jak vejci, tak mláďaty. Díky hnědošedému letnímu kožíšku byla šelma dokonale maskovaná a kdyby nepopoběhla, vůbec by ji nebylo možné vidět. Když jsem lišku polární poprvé zahlédl, překvapilo mne, že je menší než liška obecná (Vulpes vulpes) z České kotliny. I ten ocas má méně huňatý.

Tu stejnou lišku jsme o pár minut později viděli běžet po oblázcích na břehu, ale opět šlo o letmé pozorování. Vlastně jsem byl rád, že jsem ji z houpajícího se člunu vůbec zahlédl. I tak mě ale tohle nádherné zvíře okouzlilo.

Čekání u šedých liščat

Neuběhly ani celé dva dny a liška polární tu byla znovu. Při krátké zastávce u sobů polárních blízko výběžku Protektorfjellet jsme našli skalku, kde měla doupě. Přestože se nám dospělá liška neukázala (pravděpodobně zrovna lovila v blízkých ptačích koloniích), naskytlo se nám několik příležitostí fotografovat dvě mláďata. Ve skalách a v jejich blízkosti neustále skotačila a vůbec nevěnovala pozornost tomu, že na ně míří několik teleobjektivů. Když jsme se k nim opatrně přiblížili, pustila si nás na pár metrů k tělu a naší přítomnosti v zásadě nevěnovala pozornost.

Občas se nám na chvilku ztratila, ale po pěti minutách byla opět ze skal venku a prala se s nezmenšenou vervou. Trval jsem na tom, že tu zůstanu tak dlouho, dokud se nevrátí dospělá liška s ulovenou potravou, ale postupující čas nás zaháněl zpátky na loď. Když se pak na dlouhých 20 minut ze zorného pole ztratila i mláďata, opustila mne vůle vzpouzet se realitě. Určitou útěchou při cestě člunem k naší lodi byl doprovod asi osmi běluh severních (Delphinapterus leucas). Tyto nádherné kytovce jsem tehdy viděl poprvé.

Pátrání u Longyearbyen

Viděl jsem lišku u ledovce, dovádějící liščata ve skalách, ale do celého příběhu mi pořád něco chybělo. Toužil jsem vidět nějakou „klidnější“ dospělou lišku, ideálně s úlovkem v tlamě a v hezkém světle.

Když jsme se po deseti dnech na lodi dostali na pevninu a blížil se náš odlet domů, půjčili jsme si na jeden den auto s předsevzetím, že budeme jezdit tak dlouho, dokud v okolí města Longyearbyen nějakého dalšího lišáka nenajdeme. Po okolí toho sice moc nenajezdíte, silnice tu mají dohromady asi 20 km, ale když po nich budeme opakovaně projíždět a pozorně koukat do dalekohledu, lišku přece musíme najít.

Měl jsem vytipováno několik míst. Říkal jsem si, že by lišky mohly být někde u vody (kde hledají uhynulé ryby), v blízkosti lidských obydlí (tam je zase lákají odpadky) nebo v koloniích alkounů malých (kteří jsou jejich tradiční potravou), ani ne 5 km od města.

Na honěnou kolem domu

Nakonec naše pátrání netrvalo ani tak dlouho. V poledne jsme dostali auto a už před 20. hodinou večer (díky polárnímu dni jsme si nemuseli dělat starosti kvůli světlu) zahlédl Bohdan z auta prvního lišáka, který se pohyboval na jeho straně. Tato polární liška byla naším pokusům velmi nakloněna. Pohybovala se v okolí aktuálně opuštěného domku, kde sbírala drobky z terasy. Pobíhala okolní trávou se suchopýrem a tu a tam něco zahrabala. Naše cvičení vleže s teleobjektivy ignorovala.

Škoda, že chvíle, kdy by fotografie byla opravdu hezká, s horami v pozadí, trvaly jen pár vteřin. V pozadí za liškou se tak častěji vystřídalo skoro vše ostatní – auto, sněžné skútry, dům nebo popelnice. Ale i to k dokumentu o chování lišek polárních na Špicberkách patří.

Několik dalších hodin s krátkými přestávkami jsme běhali okolo domečku a snažili se lišku co nejlépe zvěčnit. Doufali jsme v nějaké atraktivní pohledy a zajímavé příležitosti a nevzdávali jsme se až do chvíle, kdy se nám zvíře během okamžiku záhadně ztratilo. Protože se ale liška v těchto místech chovala velmi „domácky“, rozhodli jsme se, že se sem v noci vrátíme.

Schovávaná ve skalách

Noční hledání (za absolutně denního světla, jsme přece v Arktidě), bylo obtížnější, přestože jsem lišku poměrně rychle zahlédl dalekohledem. Pobíhala v suťovém poli pod strmým svahem hory asi 300 metrů od silnice. Štrádovala si to v kamenech ve stráni pod hnízdištěm alkounů malých a i když jsem ji stále důsledně držel v dalekohledu, najednou zase zmizela. Jediný logický závěr zněl, že ve svahu musí mít noru!

Za pár minut už jsme byli na úpatí suťáku, v místě, kde se liška „vypařila“. Přestože jsme skoro hodinu pečlivě hledali, lišku ani noru jsme neobjevili. Určitě jsme byli blízko, což nám potvrdilo několik nálezů – kůstky ptáků a chuchvalce zbytků heboučké bílé zimní srsti polární lišky. Když jsem tuto „relikvii“ držel v ruce, opět ve mně povzbudila rozhodnutí, že se za tímto nádherným zvířetem vrátím někdy v zimě.

Najdi bělokury, najdeš lišku

Uběhly dlouhé čtyři roky a já se na Špicberky vrátil. Měl jsem naplánovanou druhou expedici za ledními medvědy, ale hned od začátku jsem si říkal, že všechen čas na pevnině v okolí Longyearbyen budu věnovat hledání polárních lišek. Byl začátek dubna, všude ležela spousta sněhu, teploty okolo -24 °C, což jednoznačně znamenalo, že liška bude mít bílý zimní kožíšek. Její vypátrání ovšem bylo obtížnější, než jsem si i po předchozích zkušenostech představoval.

Než jsme odpluli dál na sever za medvědy ledními, bylo naše liščí pátrání úplně marné. Přitom jsem pro objevení lišky v danou chvíli a podmínkách udělal maximum. Říkal jsem si, že když je nyní většina ptáků z kolonií na zimu pryč, má liška jiný jídelníček. A protože jediným zimním ptákem je tu bělokur horský (Lagopus mutus), liška se určitě bude zdržovat v blízkosti jeho výskytu. Z pevninského Norska a pátraní po pižmoních severních jsem si pamatoval, že bělokuři vyhledávají spíše od sněhu vyfoukané hrany kopců a stráně, kde mají větší šanci prohrabat se k potravě. Přesně takové jsem několik kilometrů za letištěm, kousek za posledními chaloupkami místních obyvatel, našel a doufal jsem, že to povede jak k objevu bělokurů, tak lišek…

Lední medvědi a stopy ve stopách

Zimní krajina sněhem zapadaných Špicberků je nádherná. Všudepřítomní sobi polární se snaží prohrabat sněhem k potravě, všude je bílo, nikde ani noha. Pokud ve sněhu najdete nějakou stopu, asi je to ta vaše, zafoukaná z předešlého dne.

Nádherná severská idylka bohužel obsahuje i jedno poměrně velké riziko – lední medvědy (Ursus maritimus). Tahle obrovská šelma je asi jediným zvířetem na Zemi, pro něž je člověk vždy potravou. Pokud ledního medvěda v přírodě potkáte, máte 100% šanci, že vás napadne, a 50% šanci, že setkání přežijete. Všude na Špicberkách je právě proto mimo civilizaci doporučeno nosit střelnou zbraň, která může být poslední instancí v případě, že se s šelmou setkáte. My žádnou neměli. Nemám zbraně rád, nebyl čas na vyřizování papírů a nosit k mnoha kilogramům fotografické techniky ve sněhu ještě dvanáctikilogramovou starou pušku mi nepřipadalo ideální.

Kromě soustředěného pátrání po lišce nám tak v naší čtyřčlenné skupině přibyla jedna starost navíc. Stále jsme dalekohledem pečlivě prohlíželi vzdálené kopce, jestli se k nám náhodou neblíží medvěd. Musím přiznat, že s tímto vědomím jsme si hledání lišky polární moc neužívali a možná i proto jsme ji nezahlédli ani jednou.

Na vytipované lokalitě bylo mnoho čerstvých stop – jak od bělokurů, kterých tu mohlo být několik desítek, tak od lišek. Později k nim přibyly i naše stopy a v době, kdy jsme museli odplout lodí na sever, jsme našli i čerstvé stopy lišek v našich šlépějích. To zvíře tam prostě bylo, jen jsme na něj neměli štěstí. Dohodli jsme se, že jak se vrátíme z plavby na pevninu, zkusíme to znovu. Před odletem jsme měli mít 24 hodin na to, abychom lišku polární našli.

Bezvýsledná zastávka u mrtvého soba

O týden později, kdy jsme se znovu vylodili v Longyearbyen, se k nám dostala zpráva, že asi kilometr nad letištěm je ve stráni pár dní uhynulý sob polární. To mohla být naše „velká liščí šance“. Zbytečně jsme proto neotáleli a hned jsme se vypravili daným směrem. Už když nás taxík vysazoval na konci silnice, nasvědčovali kroužící rackové tomu, že zde bude nějaká nečekaná potrava.

Ohlodané zbytky soba jsme velmi rychle našli, ale všechny liščí stopy v jejich blízkosti mi připadaly starší. Prošli jsme i širší okolí, ale neobjevili jsme ani chlup. Po krátké poradě se Mirek s Honzou rozhodli vrátit a my s Jirkou se vydali na několikakilometrový pochod sněhem k „Bělokuří stráni“, kde jsme lišky zkoušeli najít týden předtím.

Útěk do záběru

Panoval velký mráz, ale jak jsme pochodovali sněhem, najednou mi bylo dost vedro. Po asi hodině a půl jsme došli do cíle a rozdělili se, že oblast pročešeme. Ten, kdo první najde lišku, zavolá. Potřeboval jsem si odpočinout, protože pochod sněhem a další hodina sledování čerstvých liščích stop v lokalitě mě vyčerpaly. Vybral jsem si vyvýšené místo na stráni, abych měl s dalekohledem přehled.

Ani ne deset minut na to jsem v dalekohledu uviděl Jirku a jen pár metrů od něj lišku polární, jak se žene mým směrem! S prsty mírně se třesoucími vzrušením jsem si připravil fotoaparát a konečně pořídil sérii snímků lišky polární běžící po bílé sněhové pláni. Dojetí nad vzácným okamžikem a nadšení z krásy opravdu nádherného zvířete mi skoro vehnaly slzy do očí.

TIP: Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Lišku jsme měli na dohled ještě pár desítek minut, ale kromě krátkého okamžiku, kdy si sedla a pustila nás k sobě na pár metrů, moc dalších příležitostí pro fotografování nebylo. Bylo okolo 20. hodiny, ale slunce pod jasnou oblohou svítilo příliš ostře, takže západu slunce odrážejícího se v liščím kožichu jsme se nedočkali. Lišku jsem naposledy viděl, jak se žene sněhovou plání se vzdálenými kopci Špicberků v pozadí. Speciálně za ní se sem určitě ještě někdy na pár dní v zimě vrátím.