Špicberky: Krušný život pod špičatými vrcholky
Souostroví Špicberky proslulo jako jedna z nejodlehlejších oblastí na Zemi. Jde o nejsevernější obydlenou lokalitu planety, ovšem trvalá sídla se nacházejí pouze na pěti místech největšího z ostrovů, Spitzbergenu. Dvě třetiny území pokrývají ledovce a k severnímu pólu je to jen 680 kilometrů
Špicberky nemají vlastní vlajku a při oficiálních příležitostech se používá norská standarta – tmavě modrý skandinávský kříž v červeném poli, lemovaný bílým okrajem –, přičemž její barvy inspirovala francouzská trikolora. Dnešní podoba vlajky se prosazovala až od druhé poloviny 19. století, ačkoliv návrh vznikl už roku 1821. Do té doby její funkci zastávala standarta Švédsko-norské unie.
Narodit se na Špicberkách je „oficiálně“ zakázáno. Území totiž sice spravuje norská vláda, přísně vzato však nepatří žádnému státu: Novorozenec by proto neměl ničí občanství. Těhotné ženy tedy před porodem odjíždějí do Norska či Ruska a po narození dítěte se vracejí domů. Totéž platí i pro úmrtí – pohřby nejsou na ostrovech povoleny, existuje pro to ovšem praktický důvod. Takřka trvale zmrzlá půda neumožňuje pohřbívání ostatků, které se navíc nerozkládají a uchovávají v sobě například virové původce infekcí.
Naproti tomu okolní moře vlivem Golfského proudu nezamrzá téměř nikdy. Přesto se hrstka obyvatel moc neohřeje: Průměrné teploty v červenci dosahují 5 °C. Není divu, že norsky se Špicberky nazývají Svalbard, tedy doslova „chladné pobřeží“.
Krušný život na severu
Přívlastkem „nejsevernější“ se může souostroví pyšnit v řadě ohledů: Nachází se tam nejseverněji položené hlavní město, kostel, železnice, banka, knihovna, krasová jeskyně, ale i základní škola či univerzita: Vysokoškolská instituce sídlí v metropoli Longyearbyen, vznikla v roce 1993 a každoročně přivítá asi 700 studentů.
Život na Špicberkách je v lecčem specifický. Vzhledem k blízkosti severního pólu od dubna do října slunce nezapadá, zato po zbytek roku panuje polární noc. Mezi místními obyvateli – v drtivé většině jde o Nory a Rusy – neexistuje žádná kriminalita a zůstávají zcela závislí na příjmech z turismu, rybolovu a těžby uhlí. Na území o něco menším než Česko žijí necelé tři tisíce lidí, takže spíš než na člověka tam narazíte na ledního medvěda.
Vražda ledního medvěda
Před potenciálním setkáním s největší suchozemskou šelmou planety varují četné cedule, a dokonce platí zákaz vydávat se mimo osídlené oblasti bez nabité zbraně. Ochotně vám ji zapůjčí třeba v obchodě, což by ovšem rozhodně nemělo představovat záminku pro lehkovážné zacházení. Zastřelení ledního medvěda jinak než v sebeobraně se totiž vyšetřuje jako trestný čin – zvíře je kriticky ohrožené a podle odhadů na světě zbývá posledních 24 tisíc jedinců.
Ochrana přírody se na Špicberkách obecně pojímá velmi vážně: Souostroví protkává asi jen 40 km asfaltových silnic a vydat se mimo ně autem je zakázáno. Celkem 65 % tamního území má status chráněné oblasti, přičemž do některých národních parků se nesmí nejen vstupovat, ale ani se k nim přibližovat na víc než 500 metrů. Řadí se mezi ně třeba nejnižší prales na Zemi, tvořený zakrslými jehličnany a břízami.
Spása v podzemí
Poblíž hlavního města Longyearbyenu se nachází tzv. Špicberské globální úložiště semen, které schraňuje rostlinná semena z celého světa. Momentálně pod jeho střechou našlo bezpečné útočiště zhruba 750 tisíc vzorků, kapacita však dosahuje až 2,4 miliardy. Biologický materiál uskladněný v podzemí při teplotách kolem −10 až −20 °C má údajně přežít i stovky let. Vědci přitom doufají, že v případě nenadálé globální katastrofy poslouží lidstvu jako záchranný zdroj potravy i genetické informace.
Stručné dějiny
Před miliony let vládlo na Špicberkách tropické klima, jak dokládají zkameněliny nalezené v tamních skalách. Zatím se však nepodařilo prokázat, kdy se na souostroví objevili první osadníci – výsledky archeologických průzkumů, jež odhalily předměty z doby kolem roku 3000 př. n. l., odborníci zpochybňují.
Holandská expedice
Objev Špicberků, stejně jako dalších oblastí severní polokoule, se připisuje Vikingům. Podle záznamů islandské kroniky tam poprvé připluli zřejmě na konci 12. století. Až do roku 1594 neměli ovšem Evropané na zbytku kontinentu o existenci souostroví tušení – dokud se na svou objevnou výpravu nevydal Holanďan Willem Barents. K ostrovům se přiblížil při hledání Severovýchodního průjezdu a jeho jméno dnes nese moře omývající špicberské břehy.
Vzdálená a nehostinná krajina dlouho nechávala kolonizátory chladnými, takže teprve v 18. století zahájili své velrybářské expedice nejprve Rusové a po nich další národy. Na mapy se Špicberky dostaly až o století později, když je přesně zaměřil norsko-švédský tým kartografů.
Uhelná horečka
Následně se také zjistilo, že oblast ukrývá slibná ložiska uhlí. Zájem o surovinu projevovali od počátku zejména Rusové a například v 50. letech 20. století poslali do Grumantbyenu víc než tisíc horníků s rodinami. Těžba se však posléze ukázala jako nerentabilní, takže již počátkem 60. let zely doly prázdnotou.
Dnes Rusko provozuje na Špicberkách dvě uhelná střediska a další spravuje Norsko. Nicméně právo na využití tamního nerostného bohatství v současnosti drží 42 států, včetně Česka. Všechny podepsaly tzv. Špicberskou úmluvu z roku 1920, jež stanovila svrchovanost Norska, s tím že oblast musí zůstat demilitarizovaná. Dohoda rovněž zmíněným zemím určila nárok na vybudování výzkumných stanic, přičemž daná výsada se využívá daleko hojněji. Na ostrovy tak zamířili i čeští vědci.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 2 667; očekávaná doba dožití: 82,5 roku; prům. počet dětí: 1,72 na ženu; věková struktura: 24 % obyv. do 19 let, 16,72 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Longyearbyen má 2 144 obyv.; náboženství: 78 % křesťanství, 22 % ostatní nebo bez vyznání; oficiální jazyk: norština; obyv. pod hranicí chudoby: 7,5 %; gramotnost: 100 %.
Politika
Státní zřízení: norské souostroví; guvernérka: Kjerstin Askholtová; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: Norsko – 72 100 USD (odhad z r. 2017; ČR – 35 500 USD); měna: norská koruna, s kurzem 1 : 2,65 Kč.
Geografie
Rozloha: 62,049 km², zhruba jako Lotyšsko; charakter území: poměrně hornaté, většinu pokrývá ledovec, pobřeží na SZ lemují fjordy; podnebí: arktické, na západě ovlivněné teplým Golfským proudem, poměrně málo srážek; min. noční / max. denní teploty (°C) v Longyearbyenu: leden–březen −13 / −20 až −21, duben až červen −7 až −16 / 3 až −3, červenec–září 2–3/6–7, říjen–prosinec −14 až −18 / −4 až −8; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantik (0 m) / Newtontoppen (1 717 m).