Bez chyb to nepůjde: Přípravy na angloamerickou operaci Torch
Vylodění v severní Africe představovalo první velkou obojživelnou angloamerickou operaci druhé světové války. Její plánování proto provázela celá řada obtíží včetně těch logistických. Získané zkušenosti však později výrazně přispěly k úspěchu dalších podobných akcí včetně klíčového vylodění v Normandii.
Sladit společný postup Londýna a Washingtonu po vstupu Spojených států do války nebylo jednoduché. Už v lednu 1942 se sice sešli šéfové štábů ozbrojených sil obou zemí, ale jejich pohledy na vedení bojových operací byly značně rozdílné. Navíc ani sami Američané zprvu nezastávali jednotný postoj. Prezident Franklin Roosevelt a náčelník generálního štábu pozemní armády generál George Marshall prosazovali tezi, že za hlavního protivníka je třeba považovat Německo. Na tom se koneckonců také dohodli s britským premiérem Winstonem Churchillem. Jenže ve stejné době uštědřovali Japonci Američanům porážku za porážkou a zejména velitel námořnictva admirál Ernest King byl toho názoru, že pacifické válčiště je pro americké zájmy důležitější. Snažil se proto bránit jakýmkoliv přesunům plavidel US Navy do Atlantiku.
Směr: severní Afrika
Také Britové se ale nacházeli ve svízelné situaci, a to na severoafrickém válčišti. To sice nahrávalo zastáncům koncepce úderu na Německo, ale ani dohoda o společném postupu neprobíhala zrovna hladce. Američané v čele s Marshallem totiž prosazovali útok na Německo vyloděním v severní Francii, zatímco Britové chtěli začít v oblasti Středomoří, což více vyhovovalo jejich imperiálním zájmům. Argumentovali také tím, že na přímou konfrontaci s třetí říší nemají zatím dostatek sil, což byla bezpochyby pravda.
Spory ukončil až Roosevelt ve své směrnici z 30. července 1942. Souhlasil s britským návrhem na vylodění v severní Africe s cílem zaútočit na německo-italské síly v Libyi a postupně ovládnout africké pobřeží Středozemního moře. Operace měla nést krycí název Gymnast, později změněný na Torch. Americký prezident schválil britské návrhy zejména proto, že v jejich uskutečnění viděl jedinou možnost, jak zahájit ofenzivní akce na samotném evropském bojišti ještě do konce roku 1942.
Vrchním velitelem spojeneckých sil byl jmenován americký generálporučík Dwight Eisenhower a námořní síly si vzal na povel britský admirál Andrew Cunningham. Plánování invaze probíhalo v Eisenhowerově štábu v Londýně a spojenečtí velitelé nehodlali nic ponechat náhodě. Dobře si totiž uvědomovali, že jde o první britsko-americkou kombinovanou operaci, jejíž případný neúspěch by měl katastrofální následky jak z vojenského, tak i politického hlediska.
Celá řada otázek
Na první pohled se mohlo zdát, že provedení operace Torch nebude nijak obtížné. Spojenecké jednotky se měly vylodit na několika strategicky důležitých místech Maroka a Alžírska ovládaných vichistickým režimem, přičemž ze zpravodajských informací bylo známo, že mnoho Francouzů nehodlá klást velký odpor. Německo většími hladinovými silami ve Středomoří nedisponovalo a ani protiúder italského námořnictva nebyl příliš pravděpodobný. V předchozích střetech Britové poznali, že bojové kvality Italů nejsou valné a jejich válečná plavidla navíc po přerušení dodávek rumunské nafty trpěla nedostatkem paliva. Jenže přes tyto faktory byla řada velitelů pesimistická a prohlašovala, že operace Torch představuje značný hazard.
Spojenci totiž museli vyslat operační svazy přes Atlantik zamořený německými ponorkami a poté vylodit okolo 90 000 vojáků na různých, od sebe značně vzdálených místech, s nedostatečnou leteckou podporou. Zároveň podle skeptiků nikdo nemohl zaručit, že Francouzi skutečně nebudou bojovat. V severní Africe disponovali 200 000 muži a silnými leteckými i námořními jednotkami, takže v případě aktivního odporu mohli Spojencům způsobit značné problémy. Otázkou také zůstávalo, jak na vylodění v severní Africe zareaguje frankistické Španělsko.
Britský příspěvek
Spojenečtí velitelé právem pokládali za značný problém shromáždění dostatečného množství válečných lodí k podpoře tří plánovaných invazních svazů. Sehnat samotná invazní plavidla a zásobovací lodě rovněž nebylo zrovna jednoduché. Během první poloviny roku 1942 totiž německé ponorky potopily téměř
čtyři miliony tun spojenecké tonáže, což představovalo jen velmi obtížně nahraditelné ztráty. V průběhu bojů o Maltu v letních měsících přišli Britové o řadu válečných i obchodních lodí a 11. srpna 1942 navíc U-73 poslala ke dnu letadlovou loď Eagle. Značné nasazení si také vyžádal doprovod konvojů mířících s válečným materiálem do SSSR.
Britský podíl na operaci Torch přesto musel být zásadní a Churchill k tomu později ve svých pamětech napsal: „Když však došlo na vypracovávání plánu, zjistilo se, že je nutné, aby velký počet vojáků, podstatná část dopravních prostředků, nejméně poloviční příspěvek ve vzduchu a dvě třetiny námořních sil byly britské.“
Američané horečně vyráběli nová plavidla a tisíce námořníků ve výcvikových střediscích mezitím absolvovaly trénink nutný pro výsadkové operace. Roosevelt Churchillovi 3. září 1942 napsal, že USA mohou poskytnout výsadkové lodě pro celkový počet 34 000 vojáků a mimo to transportní lodě schopné pojmout dalších 52 000 mužů s dostatečným počtem nákladních lodí potřebných k jejich podpoře. Pokud šlo o válečná plavidla, tak podle admirála Kinga mohli dát Američané k dispozici maximálně 57 lodí, z čehož byla jedna moderní a dvě staré bitevní lodě, jedna velká a dvě malé letadlové lodě přestavěné z nákladních a dva těžké křižníky.
Shromáždění všech plavidel však vyžadovalo čas, takže provedení operace Torch se neustále odsouvalo. Churchill uvažoval o 15. říjnu, poté se mluvilo o 31. říjnu, ale ani toto datum se nakonec nejevilo jako reálné. Konečné rozhodnutí tedy znělo: Vylodění v severní Africe proběhne 8. listopadu 1942.
