Básník dřeva Jurkovič: Jak vznikaly pohádkové stavby na Pustevnách?
Pro velký rozvoj turismu bylo na Pustevnách na sklonku 19. století potřeba vybudovat jídelnu a ubytovnu. Projektu se zhostil mladý začínající architekt Dušan Samuel Jurkovič. Ačkoliv navrhl objekty mnohem větší a honosnější, než byla původní představa, všichni z nich byli nadšeni – vznikl Libušín a Maměnka
Zatímco předlohou pro útulnu Maměnka byly lidové stavby, především čičmanské domky na Slovensku a fojtství ve Velkých Karlovicích, jídelna Libušín vznikla v půdoryse jednolodního kostela s příčnou lodí a pětibokým závěrem (apsidou) po vzoru chrámu ve Velkých Karlovicích. Barevnost pak byla provedena po vzoru interiéru kostela ve Velké Lhotě. Předseda Pohorské jednoty Radhošť Eduard Parma na adresu Libušína uvedl: „Mínili jsme postaviti jednoduchou jídelnu a zřídili nejkrásnější a nejnákladnější místnost.“
Ozdoby Beskyd
Architekt Dušan Samuel Jurkovič bydlel s dělníky na Pustevnách a osobně dohlížel na stavbu. Objekty řešil až do nejmenšího detailu včetně vybavení a barevné výmalby dle lidových vzorů. Vše bylo provedeno v secesním stylu. Vedle nově postavených budov upravil také první dřevěnou stavbu Pusteven – Krčmu (1891), kterou úzkým přístavkem spojil s jídelnou. K dokončení Maměnky a Libušína došlo v roce 1899. Jurkovič pak doplnil Pustevny o samostatnou zvonici, kuželnu a tělocvičné nářadí. V letech 1924 až 1925 byl komplex Libušína rozšířen ještě o levou část a zadní kuchyňské křídlo.
Ačkoliv byl v minulosti stavbám na Pustevnách několikrát předpovídán zánik, vždy se je podařilo zachránit. Poprvé krátce po druhé světové válce, kdy se o jejich zachování zasadil sám autor. Během rekonstrukce v šedesátých letech minulého století došlo ke změnám barevnosti exteriéru objektů a na některých vyobrazeních v jídelně.
V roce 1995 se stal vlastníkem areálu stát, který správu objektu předal Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Objekty byly prohlášeny za národní kulturní památku a proběhla velká rekonstrukce, která byla zakončena postupným slavnostním otevřením staveb: roku 1999 Libušína a 2003 Maměnky.
Jako Fénix z popela
Když 3. března 2014 Libušín vyhořel, nastalo muzejníkům, projektantům a stavitelům šest let neuvěřitelně náročné práce. Bylo potřeba provést odborné výzkumy, digitální zaměření torza a zpracovat stavebněhistorický průzkum vývoje jídelny pro možnost realizace vědecké rekonstrukce památky. Tomu napomohl i návrh Libušína od Dušana Jurkoviče. Jako základní podmínka obnovy byla stanovena maximální autenticita materiálů a provedení všech prací původními technologiemi. Těžba dřeva byla proto načasována dle starých zvyklostí do zimního období po úplňku, tesaři ručně tesali trámy z kulatiny a všechny dřevěné prvky ručně opracovali.
Obnovená stavba odpovídá podobě z roku 1925, barevně pak stavu z roku 1899 (včetně materiálového provedení nátěrů). V exteriéru jsou použity olejové lazury, v interiéru barvy krycí. Během prací na obnově se podařilo získat dřevěnou kartuši, která přesně zapadala do otvoru v jednom z trámů. Trámy i kartuše jsou zde opět k vidění, stejně jako další originály, které byly demontovány při minulé rekonstrukci a uloženy v depozitáři.
TIP: Perla českého baroka: Komplex v Kuksu představoval ojedinělé stavební dílo
Jurkovičovy návrhy interiéru a historické fotografie posloužily k realizaci detailů, jež v objektu před vyhořením nebyly, jako původní tvar a barevnost kachlí u kamen v jídelně, lustr v apsidě či skleněný malovaný strop. Dle fotografií byl vyroben rovněž barevný nábytek. Společně s obnovou Libušína dostala novou fasádu, která se shoduje s původními Jurkovičovými barvami, i vedle stojící Maměnka. Tmavé tělo objektu tak získalo původní okrovou barvu a zelená okna. Na výmalbu byly použity také olejové lazurní nátěry. Zároveň proběhla výměna dožilých dřevěných částí a zdobných prvků.
