Až na vrchol: Trojice žen, které se prosadily v mužském světě

S hlavou v oblacích

• Džunko Tabeiová (1939–2016)
• horolezkyně

Horolezectví si zamilovala, protože v něm na rozdíl od jiných sportů nejde tolik o soutěžení. Uznání v ryze mužské komunitě si však musela Japonka Džunko Tabeiová těžce vybojovat. Lásku k nespoutané přírodě a k překonávání sebe sama totiž objevila v časech, kdy silně patriarchální japonská společnost od žen neočekávala víc, než že se budou s pokorou a úsměvem starat o domácnost, rodinu a vařit návštěvám čaj. Džunko však hledala cesty ven ze zajetých kolejí své doby. A jedna z nich ji jako první ženu dovedla až na nejvyšší vrchol světa.

Desetiletá dívka se s lezením setkala na školním výletě a hned si ho oblíbila. Pátá dcera celkem ze sedmi dětí ovšem nemohla poměrně nákladný koníček dostatečně rozvíjet, a tak se vydala v té době společensky nekonfliktním směrem: Na tokijské univerzitě pro ženy vystudovala americkou a anglickou literaturu a stala se učitelkou. Po škole k ní však láska k horolezectví promluvila znovu a silněji. S chutí se tedy vrhla do tréninku a stanovování nových cílů, nicméně v ryze mužské disciplíně často narážela na nepochopení: Někteří muži s ní lézt odmítli, jiní ji podezírali, že se o zmíněný sport zajímá jen proto, aby si v místní komunitě našla manžela. 

Odpovědí pro všechny posměváčky se stal první ženský horolezecký klub v Japonsku. Džunko jej založila v roce 1969 a hned příští rok se jeho členky vydaly na premiérovou expedici, při níž úspěšně zdolaly nepálskou Annapurnu III. Tabeiová každopádně mířila výš. Klub sestavil patnáctičlennou skupinu JWEE neboli Japonskou ženskou expedici Everest a už v roce 1971 požádal o povolení k výstupu na nejvyšší horu světa. Ve formálním lezeckém plánu však dostaly ženy místo až po čtyřech letech, a tak Džunko kromě náročného tréninku trávila čekání také sháněním sponzorů, kteří ji ovšem často posílali „zpátky k plotně“. Přesto necouvla, a velkou část vybavení si dokonce vyrobila sama.

Ženská expedice odstartovala v květnu 1975 a vzbudila mediální rozruch. Nechybělo přitom mnoho, a skončila by tragédií. Druhý výškový tábor, kde Džunko a Juriko Watanabeová nocovaly, totiž 4. května smetla lavina. Nebýt pomoci místních Šerpů, obě by pod sněhem zemřely. Zraněná Tabeiová se však během dvou dnů zotavila z nejhoršího, načež se rozhodla výstup dokončit – a 16. května 1975 skutečně jako první žena a 36. člověk v dějinách zdolala Everest. 

Zdařilou expedicí si Džunko definitivně získala uznání světové horolezecké komunity. V průběhu dalších let postupně stanula na nejvyšších vrcholech všech kontinentů: Výstupem na Puncak Jaya coby nejvyšší horu Austrálie a Oceánie tak v roce 1992 jako první žena dovršila sérii nazývanou Koruna planety. Než v roce 2016 odešla do horolezeckého nebe, zdolala ještě další desítky vrcholů, ale především vlastní odvahou a průkopnickým přístupem prošlapala cestu svým souputnicím. (foto: Wikimedia Commons, Jaan Künnap, CC BY-SA 4.0)

První dáma s taktovkou

• Antonia Bricová (1902–1989)
• dirigentka

Její život zachycuje několik knih i snímků, nicméně život dirigentky Antonie Bricové rozhodně nebyl jako z filmového plátna. Narodila se v roce 1902 nizozemské dospívající dívce a italskému muzikantovi, načež coby dvouletá skončila u pěstounů. Přestože biologická matka na péči o malou Antonii pravidelně finančně přispívala, rodina o čtyři roky později i s dítětem tajně emigrovala do USA. Usadili se v Kalifornii a dívka, jež dostala nové jméno Wilhelmina Wolthiusová, se o svém skutečném původu dozvěděla až v dospělosti. Ani za oceánem se ovšem amerického snu nedočkala. Od nezájmu a týrání náhradních rodičů proto utíkala k milovanému pianu. Jak totiž říkala, hudba malým holčičkám neubližuje… 

Obrovský talent mladé hudebnice nešlo přehlédnout. Již na střední škole pilovala hru na klavír u různých učitelů a poté se, už opět jako Bricová, vydala studovat hudbu do Berlína. Tam také učinila první důležitý krok k vysněné kariéře dirigentky: Navzdory tehdejšímu společenskému přesvědčení, že údělem žen je rodit děti a pečovat o domácnost, jako první Američanka absolvovala velmi náročnou mistrovskou dirigentskou školu berlínské státní hudební akademie.

V německé metropoli se rovněž dočkala svého dirigentského debutu. V roce 1930, coby 28letá, vedla Berlínskou filharmonii a vysloužila si obdiv publika i kritiků. Po sérii dalších hostování stanula v roce 1933 rovněž před orchestrem v New Yorku. Její boj za lepší postavení žen v oboru se o rok později zhmotnil v ryze ženském uskupení Women’s Symphony Orchestra, které Bricová několik let úspěšně vedla. I když soubor po letech přijal do svých řad také muže, ona dokázala, že hudebnice zastanou všechny posty v orchestru stejně dobře jako jejich kolegové. 

S křivdou plynoucí z nerovného přístupu k pohlavím se ostatně dirigentka potýkala celý život. Ani nesporný talent a kladné ohlasy po každém hostování jí nezajistily stálé angažmá a pravidelnou práci. Na začátku 40. let se dokonce přesunula do Denveru s příslibem postu šéfdirigentky tamního orchestru. Její žádost o místo však byla opakovaně zamítnuta a přednost dostal – jako vždy – muž. 

Navzdory trpké zkušenosti se Bricová v Denveru usadila, vyučovala hru na klavír i zpěv a dál příležitostně hostovala coby dirigentka světových orchestrů. Založila dokonce jeden vlastní, dnes známý jako Denver Philharmonic Orchestra, a řídila jej až do ukončení kariéry. Obnovení zájmu hudebního světa se dočkala v roce 1974, díky dokumentárnímu snímku Antonia: Portrét ženy. Tehdy 72letá Bricová v něm otevřeně mluví o frustraci z toho, že v převážně mužském oboru znamená pohlaví často víc než talent a píle. Publikum přitom právě nadání oceňuje nejvíc. Koncert pod jejím vedením, jenž se uskutečnil o tři roky později, se okamžitě vyprodal. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)

Hvězda mezi hvězdami

• Cecilia Payneová-Gaposchkinová (1900–1979)
• astronomka a astrofyzička

Studium na prestižní univerzitě dokončila jako jedna z nejlepších, ale titul získat nemohla. Její dizertační práce byla označována za nejdůležitější v dějinách astronomie, přesto si zásluhy za revoluční objev připsal někdo jiný. Astronomka a astrofyzička Cecilia Payneová-Gaposchkinová zažila na vlastní kůži, jak těžké je prorazit v akademickém odvětví řízeném muži. 

Zájem o astronomii probudila v mladičké studentce přednáška britského astrofyzika Arthura Eddingtona, který svými měřeními při zatmění Slunce poprvé potvrdil Einsteinovu teorii gravitace. Závěr studia na univerzitě v Cambridgi, kde obdržela stipendium, tak zasvětila právě astronomii. Vysokou školu ve své domovině dokončila jako jedna z nejlepších, coby žena tam ovšem akademický titul získat nemohla. Nadějná vědkyně si uvědomila, že pokud má mít šanci v oboru prorazit, musí se vydat do méně konzervativní země – do Spojených států amerických. 

Vstupenku do tamních akademických vod jí poskytl ředitel nově vzniklé harvardské observatoře a vynikající astronom Harlow Shapley, který v mladé ženě viděl obrovský potenciál. Na astronomický výzkumný ústav tak nastoupila jako teprve druhá studentka a s podporou svého mentora se vrhla do doktorského studia. Právě její dizertační práce z roku 1925 ji proslavila: Věnovala se v ní složení hvězd a dokázala, že většinu z nich tvoří ze sedmdesáti procent vodík a z dvaceti osmi procent helium. V průměru pouhá další dvě procenta pak připadají na ostatní prvky. 

Astronom Otto Struve později práci Payneové-Gaposchkinové dokonce označil za nejdůležitější dizertaci v dějinách oboru. Badatelka však s revolučním objevem narazila, jelikož byl v naprostém rozporu se stávajícími závěry vědecké obce. Přední odborníci, v čele s ředitelem princetonské observatoře Henrym Russellem, se tehdy domnívali, že se složení Slunce a Země nijak zásadně neliší. Výpočty mladé vědkyně proto Russell smetl ze stolu jako nesmyslné. A protože na jeho požehnání závisel osud celé Ceciliiny práce, připsala na konec poznámku, která průkopnické závěry poněkud zlehčila.

Trvalo jen čtyři roky, než se její tvrzení ukázala jako pravdivá. K podobným závěrům dospěl dokonce samotný Russell, byť použil jiné metody. Ve své práci sice předešlý výzkum kolegyně krátce zmínil, ale objev vodíkové podstaty hvězd se dlouho neprávem připisoval jemu, coby zkušenému astronomovi s většími kompetencemi přesvědčit vědeckou obec o pravdivosti převratných zjištění. 

Po získání doktorského titulu působila Payneová-Gaposchkinová dál na Harvardu a prostřednictvím studia hvězd s vysokou svítivostí se například snažila pochopit strukturu Mléčné dráhy. Věnovala se ovšem i veškerým obvyklým profesorským povinnostem: Publikovala, přednášela, radila studentům. Vdala se za Sergeje Gaposchkina, astrofyzika ruského původu, a přivedla na svět tři děti, aniž by přerušila vědeckou činnost. Přesto se dlouhá léta musela spokojit s pozicí pouhé asistentky profesora Shapleyho. Až po změně vedení harvardské koleje se v roce 1956 konečně stala první ženou s titulem řádné profesorky a o několik měsíců později získala i post předsedkyně katedry astronomie. 

Boj s předpojatostí vědecké komunity byl pro Payneovou-Gaposchkinovou plný ústrků a nespravedlnosti. Její revoluční objev významně přispěl k pochopení vesmíru, její jméno byste však v učebnicích hledali marně. Přesto inspirovala a sama vychovala mnoho talentovaných vědkyň. Za svůj vzor ji označila například Joan Feynmanová, kterou rodina odrazovala od studia astrofyziky s tím, že ženy nedokážou složité vědecké koncepty pochopit. Publikovaný výzkum Payneové-Gaposchkinové jí ovšem dodal odvahu jít za svým snem. (foto: Wikimedia Commons, Smithsonian Institution, PDM 1.0)