Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat
S největší pravděpodobností nikdy neexistovaly, a přece mnoho dobrodruhů stále doufá v jejich nalezení. Vodítkem je jim často jen jediná písemná zmínka, která rozdmýchala bohatou lidskou fantazii
Bájný ostrov, na němž měl král Artuš najít svůj poslední odpočinek, získal své jméno po jablku. Poprvé se o něm zmiňuje anglický kněz Geoffrey of Monmouth ve svých latinských Dějinách britských králů, které dopsal někdy kolem roku 1136.
Koncem 12. století oznámili mniši ze starobylého kláštera v Glastonbury, že objevili ostatky krále Artuše i královny. To by znamenalo, že se bájný Avalon nacházel právě zde. Toto zjištění vůbec není přitažené za vlasy − Glastonbury se skutečně nacházelo na ostrově uprostřed bažin a ve staré velštině se mu skutečně říkalo Ynys Afallach, tedy Ostrov jablek.
Zbožní obyvatelé prý tehdy v hloubce 5 m našli rakev s latinským nápisem: „Zde leží slavný král Artuš na ostrově Avalon.“ Uvnitř měly ležet kostry muže a ženy.
Ostatky byly později s velkou slávou a za přítomnosti krále Edwarda I. znovu pohřbeny a až do dob reformace jim byla projevována mimořádná úcta.
Vše do sebe krásně zapadá, dnešní historici jsou ale skeptičtí. Tehdejší mniši podle nich mohli fascinující nález zinscenovat, aby ekonomicky pomohli svému klášteru, který krátce předtím vyhořel.
Lemurie
Kde: Indický oceán První zmínka: 19. století
Poměrně mladého data jsou zvěsti o ostrově Lemurie, který se měl nacházet v Indickém oceánu, kdesi mezi Srí Lankou a Madagaskarem. Vědci si v 19. století nedokázali vysvětlit, jak je možné, že podivní lemurové žijí pouze na Madagaskaru, přičemž v Indii se objevovaly kosterní pozůstatky těchto poloopic.
Ostrov proslavila ve svých dílech ruská spiritistka Helena Blavatská, podle níž byli obyvatelé Lemurie jednou ze sedmi původních lidských ras. Dorůstali do výšky kolem dvou metrů, byli oboupohlavní a snášeli vejce. Především ale byli nositeli mdlého ducha. Bohové se na jejich tupé žití nemohli dívat, ostrov uvrhli do moře a vytvořili naopak rasu obdařenou pronikavým intelektem – obyvatele Atlantidy.
I když už se vědci existencí Lemurie dávno seriózně nezabývají, bájný kontinent se stále čas od času objeví v okultní literatuře či v díle spisovatelů krásné literatury.
Bujan
Kde: Baltské nebo Černé moře První zmínka: středověk
Tajemná pevnina, jejíž polohu dnes už nikdo s jistotou nedokáže určit, je zmiňována ve starém ruském bájesloví. V mnoha tamních pohádkách se objevuje jakýsi ostrov Bujan, na němž leží kámen označující střed světa. Roste zde také dub, v jehož větvích je ukryta smrt Kostěje Nesmrtelného. Tento strom měl v náboženství starých Slovanů mimořádně velký význam, byl považován za posvátný.
Někteří badatelé míní, že se jedná o skutečný ostrov, který byl kdysi osídlen Slovany a jejž si lidová představivost přetvořila do fantastické podoby. Podle jedněch mohlo jít o Rujánu u pobřeží dnešního severního Německa, kde býval až do 12. století jeden z nejvýznamnějších chrámů pobaltských Slovanů – Arkona. Mohlo se také jednat o ostrov Berezaň v ústí Dněpru do Černého moře, který byl osídlen už od dob starých Řeků.
Mytický ostrov proslavil také ruský básník Alexandr Sergejevič Puškin, který jej zahrnul do své Pohádky o caru Saltánovi.
Cantre’r Gwaelod
Kde: Irské moře První zmínka: 13. století
Mytické zaplavené království Cantre’r Gwaelod se často označuje jako velšská Atlantida. Podle dávných pověstí se nacházelo na západ od Walesu, kdesi v dnešní Cardiganské zátoce, asi 30 km od pobřeží. O bájné zemi se zmiňuje vůbec nejstarší velšský rukopis, který se do současnosti dochoval. Černá kniha carmarthenská z poloviny 13. století uvádí, že ostrov zaplavila voda ze studny, o niž se měla starat jakási Mererid, která ale svých povinností nedbala. Pozdější verze pověsti uvádí, že v hlavním městě ostrova, pevnosti Gwyddno, sídlili dva vládci. Pevnina byla položena velmi nízko a před mořskými vodami ji chránila pevná hráz, v níž byly propusti. Jeden z vládců, jmenoval se Seithenyn, byl ale opilec a hýřil. Své povinnosti zanedbával, a tak umožnil moři, aby jeho zemi jednou z propustí ve hrázi zaplavila voda.
Přestože se v minulých stoletích objevily zprávy o objevech zatopeného království v Cardiganské zátoce, dnešní vědci nemají pro jeho existenci žádné důkazy. Vznik legendy mohly podnítit podivné přírodní útvary u vesnice Ynyslas, kde na pobřeží trčí z písku konzervované pařezy, staré až 5 000 let.
Atlantida
Kde: Atlantský oceán První zmínka: 360 př. n. l.
Mezi bájné ostrovy samozřejmě patří i Atlantida. Proslavil ji řecký filozof Platón, který ve svých dialozích Tímaios a Kritiás podal zevrubný popis dávné vyspělé civilizace, kterou před mnoha tisíci lety uvrhla pod hladinu moře devastující přírodní katastrofa. Kromě Platóna se ale nedochoval jediný střípek popisující tytéž události, a to k nám přes tisíce let historie doputovaly stovky archaických řeckých her, veršů a filozofických pojednání.
Bylo by velmi jednoduché, označit Atlantidu za pouhý uměle vytvořený mýtus. Platón ji klidně mohl použít jen jako ilustraci ideální společnosti, jejíž organizací byl posedlý. A také aby Řekům ukázal, jak moc ztratili ze své velikosti. Právě tak mohou mít pravdu esoteričtí vykladači jeho díla. Ti tvrdí, že uspořádání bájného ostrova je ve skutečnosti „iniciační“ popis cesty duše k prozření. Struktura popisovaného města skutečně může odkazovat k různým stupňům zasvěcení a sdělování tajemství o struktuře kosmu. Ale to se nijak nevylučuje s možností, že matematické a umně ukryté mystické hrátky „navěsil“ Platón na střípek pověsti o městě, které skutečně existovalo.