Armáda České republiky (3): Od masového vojska k efektivnímu

V roce 2001, prakticky přesně po deseti letech, konečně dohasly boje v občanské válce, která se postupně přelévala přes všechny nástupnické státy bývalé Jugoslávie. Nedlouho předtím však zasáhly Spojené státy teroristické útoky vedené militantní islamistickou organizací Al-Káida, která vyrostla a našla spolehlivé útočiště v Afghánistánu, ovládaného tou dobou stejně nebezpečným radikálním hnutím Tálibán.

Předchozí části:

Armáda České republiky (1): Od masového vojska k efektivnímu

Armáda České republiky (2): Cesta od masového vojska k efektivnímu

Neklidný začátek nového tisíciletí

Američané zahájili v reakci s podporou spojenců z NATO operaci Trvalá svoboda, která měla postupně  zlikvidovat hned několik z terorismu nebo jeho podpory podezřelých uskupení. Je ironií osudu, avšak příznačné pro dnešní globální svět, že hrozby pro Českou republiku nepřinesla nepoměrně blíže probíhající válka na Balkáně, ale pozdější události odehrávající se až za oceánem i v tisíce kilometrů vzdáleném Afghánistánu či Iráku.

V jejich důsledku se naše země stala vzhledem k členství v Severoatlantické alianci a účasti příslušníků AČR v operaci Trvalá svoboda potenciálním cílem útoku radikálů. Po více jak deseti letech se tedy čeští vojáci znovu vydali do intenzivních válečných konfliktů, kde plnili nejen podpůrné, ale v případě opakovaně nasazených speciálních sil také ryze bojové úkoly.

To však nijak nesnižuje předchozí působení příslušníků ozbrojených sil ČR v takzvaných mírových misích, které i přes svůj poklidný název rozhodně nepředstavovaly žádnou procházku růžovým sadem. Obrat ve vývoji bezpečnostní situace vedl k přijetí komplexních protiteroristických opatření, ale i k dalším změnám v nazírání na české vojsko. A tak přestože AČR ještě stále nevybředla z dosavadních neustálých transformací, začalo se hovořit o její zásadní reformě, na jejímž konci měly zůstat „malé, mobilní, moderní a mladé síly, které budou schopny interoperabilního působení se spojenci,“ jak uváděly v této souvislosti ministerstvem obrany vydané dokumenty.

Gripeny a pandury

Poměrně velkolepé plány na definitivní přeměnu AČR však téměř vzápětí zhatily další rozsáhlé povodně v létě 2002 i reforma veřejných financí o dva roky později. Místo vládou přislíbeného navýšení na 2,2 % HDP se tak rozpočet našich ozbrojených sil ještě dále ztenčil. Přesto se v roce 2005 po více jak 40 letech spolehlivé služby podařilo nahradit sovětské letouny MiG-21 pronájmem špičkových nadzvukových strojů švédské výroby JAS-39 Gripen.

Ty zároveň převzaly po svých předchůdcích úkoly ostré pohotovosti v rámci NATINADS (NATO Integrated Air Defense System), tedy společného systému, jenž zajišťuje komplexní ochranu vzdušného prostoru členských států a jehož součástí je ČR už od našeho vstupu do Severoatlantické aliance. Radost z nové techniky kalil zejména fakt, že proces výběru a následného
pronájmu provázelo podezření z korupce.

Ačkoliv tento stav měli na svědomí obchodníci, politici i vysocí státní úředníci, přesto veřejnost celou záležitost spojovala také s ozbrojenými silami podobně jako například nevýhodný nákup strojů L-159 ALCA. Menší či větší kauzy spojené s vojenskými zakázkami se od té doby objevovaly s železnou pravidelností a téměř vždy negativně ovlivnily postupně zlepšující se obraz AČR. Často navíc vedly k zastavení či zrušení příslušného výběrového řízení, takže požadovaný materiál či technika vůbec nedostaly šanci obohatit dále se vyprazdňující sklady.

Začátkem roku 2005 se z AČR stalo plně profesionální vojsko, když k prosinci 2004 skončila povinná vojenská služba. Tím se armáda velmi přiblížila současné struktuře, zejména pokud jde o složení samotných útvarů. Dvě mechanizované brigády působí až do současnosti, zatímco ta dělostřelecká a ženijní se v mezidobí zreorganizovaly do podoby pluku. Vzdušné síly od počátku tisíciletí zredukovaly své základny ze čtyř na současné tři (Praha-Kbely, Náměšť nad Oslavou a Čáslav). Tehdy nově zřízené velitelství specializovaných sil nemělo dlouhého trvání a posléze skončilo svou činnost, když si jemu podřízené síly rozdělily pozemní vojsko a letectvo.

Až na dno svých sil

V roce 2009 představovaly prostředky na obranu jen 1,43 % státního rozpočtu a toto číslo nadále klesalo, až se dokonce dostalo pod psychologickou jednoprocentní hranici. Navzdory tomu se konečně nové techniky dočkaly i pozemní síly, které do výzbroje získaly zejména obrněné transportéry Pandur II. Jenže splátky vzešlé z nákupu a pronájmu nové techniky ještě více zatížily už tak napnutý rozpočet armády, která i za této situace musela plnit své mezinárodní závazky.

Je nutné připomenout, že v době, kdy zahraniční mise teprve začínaly, přislíbili politici uhradit veškeré finanční náklady s nimi spojené ze zvláštní kapitoly státního rozpočtu, ale nakonec je po celou dobu nesl na svých bedrech resort obrany. AČR se tak vzhledem ke všem zmíněným okolnostem do jisté míry měnila v nevelké expediční síly, které by však jen velmi těžko dostály svým závazkům při obraně vlastní země. K rozhodujícímu obratu se snad definitivně schyluje v současnosti, kdy se nebezpečí přiblížilo takřka k našim hranicím.

Krize na východě Ukrajiny i prudká expanze takzvaného Islámského státu znovu připomněly důvody k existenci silných a nejen na boj připravených ozbrojených sil. Současná vládní garnitura proto začala hovořit o postupném navyšování podílu armády na HDP, jenž by měl v roce 2020 dosáhnout 1,4 %. Snad se tedy AČR podaří v příštích letech odrazit od pomyslného finančního dna a aspoň trochu personálně povyrůst. Důležité však bude, aby se přislíbené peníze investovaly skutečně účelně, neboť těch prohospodařených v různých reformách a transformacích bylo už víc než dost.