Ani bílá ani černá: Historie boje za jednobarevnou krev

Dárcovství krve byla ještě na začátku minulého století pořádná řezničina, přinášející značná rizika jak dárcům, tak příjemcům. Možné komplikace nevyplývaly jen z častých „nehod“ záměny krevních skupin, ale docházelo k nim také vlivem minimální hygieny místa odběru. I když se metody transfuze průběžně zdokonalovaly a nešlo už jen o přímé napojení krevního oběhu dárce na příjemce, úspěšnost přežití pacientů byla stále velmi nízká. Situaci změnil až Charles R. Drew.

Krev strategickým materiálem

Řez ostrým skalpelem a jednoduchá hadička byly využívány při transfuzi krve ještě kolem roku 1905. Postupně je nahradila překapávací nádoba utěsněná parafínem a duté kovové jehly (někdy i sterilizované). Lékaři však pořád stáli před problémem s momentální nepřítomností vhodných dárců na operačním sále. Jako logické opatření se jevila možnost vytváření zásob krve, tato životodárná tekutina se však velmi rychle srážela.

Americký lékař Oswald H. Robertson přišel v roce 1917 s praktickým nápadem: krev chemicky ošetřil citrátem sodným, čímž zabránil koagulaci (srážení). I tak však výsledná krevní konzerva, obohacená o dextrózu, nevydržela déle než dva dny. Navíc se jako dárci mohli pořád zapojit jen nosiči univerzální krevní skupiny 0. Zuřící světová válka však prolila již potoky krve a generalita si byla vědoma, že bez dostatku kvalitního transfuzního materiálu nebude možné pokračovat ve válečném úsilí o mnoho déle. Z čistě medicínského problému se tak záhy stala přímo strategická otázka. Na své definitivní zodpovězení si však musela počkat až do poloviny další světové války. 

Během ku vzdělání

V roce 1922 teprve osmnáctiletý mladík Charles R. Drew z předměstí Washingtonu rozhodně v ničem nepřipomínal budoucího úspěšného řešitele záhad krve. Tou dobou byl hlavně nadaným sportovcem. Tak úspěšným, že si na atletických závodech vyběhal přijetí ke studiu na Amherst College ve státě Massachusetts. To, že vynikal i v jiných oborech, například biologii, fyzice či chemii, zatím nikoho moc nezajímalo. Mimo záběr hřiště si jej totiž všimli až během studií v kanadském Montrealu, kde na McGill University zakončil ročník jako v pořadí druhý nejlepší student ze 127 a kde také získal titul doktora medicíny.

Odchod za studiem mimo USA byl pro mladíka z nouze ctností. Jeho výsledky odpovídaly prestižní americké univerzitě, ne tak ovšem jeho barva kůže. Charles byl totiž Afroameričan. A to bylo v Americe dvacátých let pořád zlé stigma. Drew sice mohl v relativním klidu vyrůstat v liberálním Washingtonu a díky mimořádným sportovním výsledkům jej angažovali v Massachusetts, ale na Harvard nebo Yale černoch prostě nepatřil. Zatím. Proto jej zlákala Kanada, kde se na vysokých školách rasový původ neřešil. Jinak ale Charles R. Drew s podobnými předsudky neúspěšně zápasil celý život a tento boj silně poznamenal jeho práci.

Británie krvácí…

V roce 1933 se vrátil domů. Která nemocnice by ale zaměstnala černého doktora? Kvůli předsudkům skončil na pitevně náležící k Howardově univerzitě. Odtud se z pozice prostého doktoranda – asistenta a pomocného chirurga – znovu od začátku propracovával. Drew ale neztratil elán. Už v Kanadě se totiž nechal inspirovat zajímavým nápadem na řešení problematiky krevních transfuzí. Ve volném čase sbíral informace a v roce 1938 dostal, opět díky mimořádným výsledkům, dvouleté stipendium na newyorské univerzitě Columbia. Kromě titulu lékaře-chirurga, který tu obdržel, pak ohromil celou odbornou veřejnost svou disertační prací na téma krevní banky. 

Šlo o nejucelenější přehled různých technik odběru, zpracování a uchovávání krve, jaký byl v USA momentálně k dispozici. S jeho představení rázem přestali řešit barvu pleti. Drewa přeřadili k výzkumné sekci fakultní nemocnice, kde mohl vesele bádat. Druhá světová válka už totiž začala a Spojené státy americké stejně jako jejich spojenci nutně potřebovali čerstvou krev. Drew očekávání nadřízených bezezbytku naplnil: Byl totiž schopen říci, jak krev efektivně odebírat, separovat a konzervovat, uměl naplánovat testy, zajistit ukládání i distribuci. A hlavně dokázal celou kampaň s názvem „Krev pro Británii“, založenou na motivaci dobrovolných civilních krevních dárců, rozjet ve velkém stylu. Pomohly mu v tom hlavně mobilní dárcovské stanice, takzvané bloodmobiles. 

Dvě barvy jedné krve

Během pěti měsíců Drew dokázal sehnat 15 000 dárců, sesbíral na 5 500 dávek krve a zajistil tak více než 1 500 transfuzí. Byl jmenován vedoucím celé kampaně a kolegové ho zahrnuli ovacemi. Také byl z pověření armády a námořnictva jmenován ředitelem první Americké krevní banky červeného kříže. Dobrovolníci se jen hrnuli, a už během prvního roku se tak černému doktorovi podařilo vytvořit síť 100 000 pravidelných dárců. Jenže i tento příběh má svou stinnou stránku. Ukládaná krev, připravovaná k transportu do Británie, nenesla jen potřebné informace, například o krevní skupině, ale také o tom, jestli dárce náhodou nebyl černoch. Bílá krev byla zatím pouze pro bílé.

Charles hlasitě volal po zrušení této praxe, protože neexistuje žádný vědecký základ pro teorii, že by černoši měli jinou krev. Neuspěl. Transfuzní vzorky byly i nadále označovány a uchovávány odděleně a Drew byl požádán o rezignaci. Muž, který svou invencí zachránil bezpočet spojeneckých vojáků na bojištích celého světa, se proto stáhl do ústraní a dále už působil jen jako profesor na Howardově univerzitě. Prvního dubna roku 1950, cestou na lékařskou konferenci do alabamského Tuskegee, měl dopravní nehodu, na jejíž následky zemřel. Opatření k segregaci různobarevné krve přetrvala v USA padesátá léta a některé státy, například Louisiana, na nich trvaly ještě déle.