Páteř černého řádu (1): Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Počátky SS byly velmi skromné a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by v budoucnu mohlo jít o významnou ozbrojenou složku. Její prapůvod můžeme hledat už roku 1923, kdy se z nejspolehlivějších příslušníků nacistické strany NSDAP utvořila takzvaná štábní stráž (Stabswache).

Za úkol měla jednak osobní ochranu vůdce nacistů Adolfa Hitlera a také zabezpečování stranických schůzí před útoky politických odpůrců. V listopadu téhož roku pak vznikla další malá skupinka obdobného charakteru, která dostala název Stosstrupp.

Tehdy se však nacisté pokusili o nezdařený puč v Mnichově a jejich činnost byla poté úředně zakázána. Postupně ji mohli obnovovat až od roku 1925, kdy Hitlerovi stoupenci vytvořili asi dvousetčlennou jednotku zvanou ochranný oddíl (Schutzstaffel) zkráceně SS. Jádro budoucí obávané organizace tak bylo na světě.

Problematické SA

Nově vzniklý oddíl formálně spadal do organizace nacistických polovojenských bojůvek jménem úderné oddíly (Sturmabteilungen – SA) a samostatnou složku zprvu netvořil. Postupem doby však početně rostl a jeho význam stoupl poté, co byl v lednu 1929 do funkce říšského vedoucího jmenován mladý nacistický politik Heinrich Himmler. Pod jeho vedením se SS pozvolna přeměnily na organizaci s pevnou vojenskou hierarchií, která získala neblahou pověst zejména kvůli násilí během pouličních šarvátek s komunisty a dalšími odpůrci nacistického hnutí.

Když potom Hitler vyhrál v průběhu roku 1932 dvoje parlamentní volby a 30. ledna 1933 jej říšský prezident Paul von Hindenburg s velkou nechutí jmenoval kancléřem, vzestupu nacistů už nemohlo nic zabránit. Záhy se však objevil velký vnitrostranický problém. SA tehdy měly už 1,5 milionu členů a tento počet dále stoupal. Chování mnoha z nich bylo čím dál víc nevyzpytatelnější a mnozí lidé považovali SA jen za bandu alkoholiků a násilníků.

Početní nárůst této organizace navíc znepokojoval i německou armádu a její velení dalo Hitlerovi jasně najevo, že si musí vybrat: Buďto SA, nebo vojáci! Šéf SA Ernst Röhm byl Hitlerovým starým přítelem a šlo o jediného nacistického předáka, který „vůdci“ tykal a oslovoval jej Adolfe.

Vývoj po lednu 1933 se však Röhmovi nelíbil a dotyčný zastával názor, že nacistické hnutí by mělo směřovat více doleva. Hitler dobře věděl, že bez armády se v budoucnu neobejde, zatímco SA může obětovat. Situaci se tedy rozhodl vyřešit po svém. V noci z 30. června na 1. července 1934 bylo vedení SA pozatýkáno pod falešnou záminkou, že jejich organizace připravovala puč proti Hitlerovi. Nejvýznamnější předáky včetně Röhma následně postříleli v mnichovské věznici Stadelheim. I když SA potom přežívala až do konce války, měla už jenom druhořadé postavení.

Opora režimu

Krvavá událost, během které nechal Hitler povraždit i řadu svých dalších skutečných či jen domnělých politických protivníků včetně bývalého kancléře generála Kurta von Schleichera, vešla do historie jako „noc dlouhých nožů“. Právě oddílům SS během ní připadla významná úloha, protože jejich členové zatýkali předáky SA a některé vybrané oběti také stříleli.

Odměna za špinavou práci na sebe nenechala dlouho čekat: SS se nyní konečně mohly stát samostatnou složkou v rámci nacistické strany podléhající přímo Hitlerovi. Byly přitom oficiálně označeny jako „uzavřená bojová skupina, jejíž bojovníci jsou vyhledáváni z nejlepších árijských lidí. Hodnota krve a půdy je rozhodující pro výběr. (…) Jen nejlepší německá krev je schopna pro tento bojový úkol“.

Mělo tedy jít o nacistickou elitu a oporu režimu. Od března 1935 začali
být esesmani pověřováni dozorčí a strážní službou v postupně budovaných koncentračních táborech. Vliv SS poté dále vzrostl po červnu 1936, kdy převzal Himmler funkci šéfa německé policie. V té době došlo k masivnímu nárůstu členské základny a SS pomalu získávaly pozici obávané organizace, se kterou musel každý v Německu počítat. Mezi členy se objevili i aristokraté ze slavných rodin, jako například von Rödern, von Schulenburg, von Alvensleben, von der Goltz a dalších.

Vstupovali tam však i bývalí důstojníci. Klasickým příkladem může být Reinhard Heydrich, který předtím sloužil jako nadporučík u válečného námořnictva, či bývalý generálporučík německé armády Paul Hausser, jenž posléze získal druhou nejvyšší hodnost Oberstgruppenführera.

Pročistit řady

SS netvořily jediný celek, ale dělily se na několik složek. Tu nejpočetnější představovaly Všeobecné SS (Allgemeine-SS) sdružující na základě územního principu řadové příslušníky, kteří nebyli součástí některé z dalších ozbrojených formací nacistického režimu. Mezi jejich členy bychom také našli různé vysoké funkcionáře z oblasti státní správy nebo ekonomiky. Počet členů rostl rychlým tempem. Jestliže v roce 1933 čítaly Allgemeine-SS jen 52 000 příslušníků, roku 1939 už to bylo 250 000.

Tento početní nárůst byl zajímavý i proto, že po nástupu nacistů k moci provedl Himmler uvnitř organizace selekci, přičemž řady SS museli opustit „oportunisté“, homosexuálové, alkoholici a muži s „vadným“ rasovým původem. Výsledkem všeho bylo, že do konce roku 1935 muselo odejít na 60 000 členů. Kromě Všeobecných SS dále existovaly pohotovostní oddíly (SS-Verfügungstruppe). V čele této složky stál v letech 1936–1939 již zmíněný Paul Hausser, jehož úkolem jakožto zkušeného vojáka bylo jednotky vycvičit a připravit pro plnění bojových úkolů.

Dokončení: Páteř černého řádu (2): Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Třetí složkou se staly Útvary umrlčí lebky (SS-Totenkopfverbände) vznikající ze strážních oddílů sloužících v koncentračních táborech. Velitelem těchto svazů se stal roku 1934 SS-Gruppenführer Theodor Eicke, který zároveň vykonával funkci inspektora koncentračních táborů. Roku 1935 se oddíly umrlčí lebky členily na pět praporů a jejich počet postupně rostl. Právě slučováním SS-Verfügungstuppe a SS-Totenkopfverbände postupně vzniklo jádro vojenských jednotek Zbraní (Waffen) SS.