Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO (2)
První evropské bezpečnostní aliance po druhé světové válce vznikaly na obranu proti Německu. O dekádu později se západní Německo naopak stalo jedním z klíčových členů rodící se Severoatlantické aliance
Původní představa, že NATO proti případnému útoku Sovětů a jejich spojenců v Evropě postaví 96 divizí, se ale záhy ukázala jako příliš ambiciózní. Obranná strategie se proto více soustředila na možnosti využití jaderných zbraní. Ačkoliv se nadále hovořilo o potenciálním nasazení 35 divizí, v praxi jich NATO mělo v Evropě k dispozici o 10 méně. Vojenské kapacity řady zemí aliance v té době vázal konflikt v Koreji, Britové se potýkali s povstáním v Malajsku, francouzské síly bojovaly v Indočíně.
Předchozí část: Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO (1)
Německé požadavky
Pro posílení kolektivní bezpečnosti nekomunistických zemí bylo nutné prolomit tabu. Jestliže dohoda z Dunkerku v roce 1947 vnímala Německo jako jednu z potenciálních hrozeb, v průběhu korejské války se šéfům Severoatlantické aliance začínala SRN naopak jevit jako možný spojenec.
Po porážce nacismu nechala Spojenecká kontrolní rada 20. srpna 1946 formálně rozpustit Wehrmacht. O tři roky později v reakci na vyhlášení Německé demokratické republiky začala západoněmecká spolková vláda jednat o remilitarizaci země. V říjnu 1950 se kancléř Konrad Adenauer tajně sešel v Himmerodu s bývalými vysokými důstojníky; z jejich jednání vzešlo memorandum, jež se mělo stát základem koncepce nové armády. Ta měla čítat čtvrt milionu mužů a předpokládalo se vytvoření nejméně 12 tankových divizí. Autoři rovněž po západních spojencích žádali propuštění vojáků vězněných za válečné zločiny a „morální očištění“ válečných veteránů včetně příslušníků Waffen-SS.
Z nepřítele spojencem
Adenauer si uvědomoval, že zejména představitelé Francie a Beneluxu, mající dosud živou zkušenost s obdobím nacistické okupace, nepřijmou tyto návrhy bez námitek. Úkol vytvořit podmínky pro další jednání o vojenské spolupráci mezi NATO a SRN připadl Dwightu Eisenhowerovi. Ten po schůzce s německými generály Adolfem Heusingerem a Hansem Speidelem vydal v lednu 1951 tiskové prohlášení, v němž ocenil „čest německých vojáků“. Američané a Britové také souhlasili s předčasným propuštěním části vězněných německých důstojníků.
Uvedené kroky otevřely cestu k podpisu Pařížské dohody z 27. května 1952. Ta zakládala Evropské obranné společenství, sestávající ze SRN, Francie, Itálie a zemí Beneluxu. Dle úmluvy měla vzniknout společná evropská armáda. Namísto toho však francouzský parlament, navzdory úsilí premiéra Reného Plevena, odmítl smlouvu ratifikovat. Itálie se následně zdržela stanoviska.
Sovětský protitah
Navzdory prvotnímu neúspěchu se v té době úspěšně rozvíjela francouzsko-německá hospodářská spolupráce (takzvaný Schumanův plán), čímž se otvíral prostor pro další jednání o posilování vojenské kooperace. S podporou Američanů v tichosti probíhala jednání, tajená před sovětskými agenty i před protiněmecky naladěným veřejným míněním západoevropských zemí. Adenauer zřídil takzvaný Amt Blank, pojmenovaný podle jeho vedoucího Theodora Blanka. Jen zasvěcení věděli, že cílem úřadu s nevýrazným jménem je posílení vojenské spolupráce s NATO.
S využitím podkladů Blankovy kanceláře vznikla klauzule základního zákona z 26. února 1954 o obraně suverenity Spolkové republiky. Na podzim téhož roku pak konference v Londýně rozhodla o přijetí západního Německa do NATO k 9. květnu 1955. Ne náhodou pouhých pět dní po tomto datu státy východního bloku podepsaly Varšavskou smlouvu, na jejímž základě se armády členských zemí podřizovaly jednotnému (sovětskému) velení.
Zrození Bundeswehru
Nová západoněmecká spolková armáda, dosud existující pouze na papíře, se musela formálně zříci tradic Wehrmachtu a přihlásit se k odkazu napoleonských a sjednocovacích válek v 19. století. Z tohoto období se také čerpala terminologie a symbolika. V praxi ale důstojnický sbor tvořili zejména veteráni druhé světové války. Prvním armádním inspektorem se stal Hans Röttiger (1896–1960), veterán tankových bojů v Itálii. Fakticky Bundeswehr začal existovat na podzim 1955, kdy nastoupili první branci. Koncem roku 1958 již armáda čítala sto tisíc mužů. NATO tak získalo novou výraznou posilu.
