Agromafie z New Yorku: Když Amerikou otřásaly zločiny ve jménu artyčoku

Byla to velkolepá podívaná, jakou New York už dlouho nezažil. Když časně zrána 21. prosince roku 1935 prořízl vzduch jekot policejních sirén, všichni věděli, že se děje něco mimořádného. Desítky houkajících vozů mužů zákona z pěti okrsků neochvějně mířily k jedinému cíli. A tím je Terminal Market, tedy k železničním kolejím připojená Centrální tržnice v Bronxu. Pro celou metropoli vcelku oblíbené místo, zvlášť když sháníte čerstvou zeleninu nebo ovoce za slušnou cenu. A teď? Jsou tu novináři, policisté se zbraněmi, konstáblové, policejní prezident, antony a nákladní vozy propůjčené městem. A do čela zástupu ozbrojených mužů zákona se staví sám Fiorello LaGuardia, starosta New Yorku. Takové manévry tu nepamatují od prohibice. Co to všechno znamená?

Velké zelené zlo

Divácky vděčný moment, při kterém se starosta chystá osobně sekyrou rozrazit vrata do tržnice, se pravda trochu nepovede. Není totiž zamčeno. Ale to už dovnitř, mezi rozespalé trhovce, chystající zboží u stánků a skladů, vbíhají muži v uniformách. Ještě že tahle velká šťára přináší výsledky – policisté zajistili stovky kilogramů kontrabandu. A jak s neskrývaným nadšením vysvětluje novinářům starosta: „Jde o vážnou hrozbu pro celé město.“ Ještě chvíle napětí, než si fotografové připraví své aparáty a trhne se oponou. Bedničky, teď už naskládané na korbách připravených náklaďáků, jsou plné zelených bodlákovitých koulí. Artyčoků. Vypadají poměrně neškodně a celé to nákladné divadlo se v daný moment jeví bizarně.

Ale novináři už vědí, i když to tu nikdo neřekne nahlas. Mafie. Organizovaný zločin, napojený na emigranty z Itálie. Tedy, hlavně ze Sicílie. Nahlas to samozřejmě nikdo z radnice nebo od policie nepotvrdí, ale vztah mezi Italoameričany a artyčoky je celkem zřejmý. 

Milionová pochoutka

Lidé, kteří přišli do Států z jihu Evropy, prostě artyčoky milují a konzumují je jako oblíbenou pochoutku v ohromném množství. Je to pro ně chuť vzdálené domoviny. A na tuhle sentimentální poptávku pochopitelně uslyšeli zemědělci z Kalifornie, kteří je začali pěstovat ve velkém. Od roku 1900 se objem produkce zvýšil o 800 %. Jen z Monterey County, jednoho kalifornského okrsku, proudily do New Yorku artyčoky za 660 tisíc dolarů. Kalifornie vydělávala miliony na zeleném zlatu!

Mafiáni měli pochopitelně na peníze nos. Takže nejpozději v roce 1910 „vstoupili“ do výhodného zelinářského podnikání. Jejich prvním cílem se staly noční nákladní vlaky, směřující s nákladem artyčoků z prosluněné Kalifornie do Filadelfie, New Yorku a Bostonu. Občas tak nabraly extrémní zpoždění, někdo je odstavil na špatnou kolej nebo nedbale naložil, případně rovnou zapálil. Mafiáni tohle uměli, kontrolovali odbory ve skladech i na železnici. Pokud přepravce nezaplatil cca 25 až 50 dolarů za každý vagon, nastaly komplikace a zboží do cíle nedorazilo – nebo zkažené. Zvlášť aktivně si v tomto byznysu počínala rodina Morellů a Terranovů, která sektor přepravy dočista ovládla. Chtěla ale víc.

Artyčokový král

Kromě přepravy začala kontrolovat distribuci zeleného zlata. Kdo a za kolik jej prodává, jak čerstvé zboží kdo dostane, kolik musí odebrat každá restaurace. Chobotnice výhrůžek, násilí a vymáhání výpalného ale natahovala svá chapadla až ke zdroji artyčoků, k farmářům, kteří museli dodávat určitý objem zboží za dané ceny a odvádět poplatky za bezpečnost – za to, že artyčoky vůbec mohli pěstovat. Mafie netlačila na nadprodukci, vyhovalo jí, když bylo artyčoků na trhu méně. Stály pak víc peněz. V konečném důsledku tak 30 až 40 % ceny z každého artyčoku končilo coby čistý zisk v pokladně samozvaného Artyčokového krále Cira Terranovy, jednoho z nižších bossů mafián­ské rodiny Morellů.

Agromafie

Muži zákona si dobře hlídali prohřešky spojené s pašováním, obcházením daní, alkoholem, prostitucí. Ale zelenina? Ta je přece neškodná a každému lhostejná. Morellové-Terranovové zvolili maximálně bezpečný sektor trhu, se stálou poptávkou a spotřebou, a vybudovali na něm své zločinecké impérium. Že za jejich podnikatelským úspěchem stojí mafiánské praktiky, dlouho unikalo pozornosti. Tedy než pár reptajících farmářů uhořelo na svých usedlostech, bylo zabito nebo znenadání zmizelo.

Šerifové v Kalifornii nebyli slepí, ale měli dlouho za to, že jde spíš o nějakou osobní či obchodní válku mezi producenty artyčoků. Že se za nitky tahá až z New Yorku, netušili. Agromafie „zelinářů od Terranovy“ zatím rozšiřovala podnikání.

S příchutí krve

Dovoz banánů z Kuby, citrusové plody z pobřeží, avokádo z Mexika, melouny. Ale také broskve, meruňky, jablka. Importované datle a fíky. Přepočítali se jen jednou – a to u olivového oleje. Obchod s ním už kontrolovali „gentlemani z Kalábrie“. Artyčoky ale pořád vynášely nejvíc a díky úplné kontrole výrobního a dodavatelského řetězce si na nich Artyčokový král zřídil absolutní monopol. Ve Státech samozřejmě platil anti-monopolní zákon, ale těžko se tu něco dokazovalo. Daně se přece řádně platily, účetní knihy seděly, svědkové neexistovali nebo mizeli. Atmosféra strachu houstla, stejně jako když metropoli kralovali gangsteři za prohibice. Vše doprovázela i masivní korupce. 

Napravený hříšník?

Stopy naznačovaly, že za tím vším stojí Terranova, ale solidních důkazů bylo málo. Ano, mezi lety 1916 až 1925 stanul pětkrát u soudu – vždyť byl také členem jednoho z nejstarších italských gangů v New Yorku. Nařkli jej z poškozování cizí věci, držení zbraně, přepadení, loupeže, krádeže, únosu a vraždy. Neodsoudili ho ale ani jednou. A na začátku 30. let se už Artyčokový král jevil jako napravený hříšník, který jen „dělá do ovoce a zeleniny“.

Že žil v pohádkové vile, bez bodyguardů neudělal ani krok a po městě jezdil v opancéřovaném sedanu? „Byznys se zeleninou je v poslední době tvrdý a policie nekoná, takže se musím chránit sám,“ odvětil vždy se smíchem. 

FBI zasahuje

Podobné poznámky policejní vyšetřovatele dráždily, a proto se na přímluvu newyorského státního návladního a čerstvě zvoleného starosty LaGuardii do věci konečně vložil Federální úřad pro vyšetřování – FBI. A jeho ředitel Edgar Hoover splnil zadaný úkol na výtečnou. Jeho agenti dokázali v rekordním čase rozkrýt celou artyčokovou mafii. Vše bylo připraveno na velký lov, který zahájilo houkání sirén 21. prosince 1935.

To byl ale jen prolog. Po zásahu policistů na tržnici v Bronxu vydal starosta LaGuardia několik nařízení. Je zakázán „dovoz, držení, vystavování a prodej artyčoků do odvolání“. Nechal také zabavit zboží ze zdejších skladů. Vánoce byly za dveřmi a italská část New Yorku si štědrovečerní večeři bez předkrmu z artyčoků s holandskou omáčkou neuměla představit. Takže jejich cena na černém trhu rázem vyletěla o několik řádů a mafiáni se mohli přetrhnout, aby z Kalifornie dostali tolik artyčoků, kolik vlaky uvezou. Při tom shonu si ale nevšimli, že poskytli agentům FBI ten nejlepší důkaz o existenci své sítě, propojující producenty, přepravu i prodej. Během pěti dnů byli všichni za mřížemi. Federálové odvedli špičkovou práci, o důkazy nebyla nouze. Zelené zlato, artyčoky, teď k usvědčení stačily.

TIP: Potlačení metly lidstva: Prohibice v Americe přispěla k vzestupu mafie

V prvních lednových dnech 1936 byl zákaz zrušen, protože už není zapotřebí. Mafiánská síť se rozpadla. A jak dopadl Artyčokový král? Odsouzen sice nebyl, ale ze ztráty svého zelinářského impéria se už nevzpamatoval. Umírá o dvě léta později na zástavu srdce, jako velmi chudý muž.