Admirál Chester Nimitz (3): V čele americké flotily k triumfu nad Japonskem

Když se v roce 1941 Nimitz fakticky octl v roli hlavního stratéga pro válku s Japonskem, učinil několik okamžitých rozhodnutí. V první řadě vcelku očekávatelně nařídil ponorkám, aby potápěly všechno, co plave pod japonskou vlajkou. Dále uvažoval o uskutečnění předválečného plánu Orange, podle něhož se měly americké pozemní a námořní jednotky na Filipínách bránit japonské agresi, zatímco Tichooceánská flotila by jim vyrazila na pomoc. Nimitz ale nebyl ani optimista, ani pesimista, nýbrž realista, a tak se předválečnými plány neřídil, protože pro ně neměl dostatek prostředků.

Z Pearl Harboru do Tokia

Možná se dá říci, že nechal jednotky na Filipínách a v Nizozemské východní Indii na holičkách a spojeneckým Australanům a Novozélanďanům poskytl jen symbolickou podporu v podobě těžkého křižníku Chicago, jenže v dané situaci si víc dovolit nemohl. Místo sebevražedných útoků zvolil taktiku aktivní obrany a už v únoru 1942 udeřily letouny z amerických letadlových lodí na japonské základny v Marshallových ostrovech.

Mnohem větší mediální publicitu, než útok na japonské základny na Marshallových ostrovech, získal nálet podplukovníka Doolittla na japonská města z dubna 1942, avšak tím operace „udeř a uteč“ skončily. Tichooceánská flotila musela zastavit japonský tlak směřující k Austrálii, což se jí povedlo bitvou v Korálovém moři, a ještě lépe dopadlo měření sil letadlových lodí u atolu Midway v červnu 1942. Vítězstvím se Nimitzovi otevřel jistý prostor pro omezený útok.

Návštěva Guadalcanalu

Volba padla na ostrov Guadalcanal a včasná invaze japonským ženistům zabránila dokončit letiště, z něhož mohla být ohrožena severní Austrálie. Tokijští stratégové se odhodlali k protiútoku a boj o zapomenutý ostrov se změnil ve vyčerpávající válku. Nimitze utrpěné ztráty a zoufalá hlášení viceadmirála Roberta Ghormleyho přiměly k rozhodnutí ostrov navštívit a seznámit se s bojištěm.

Přitom málem přišel o život, protože pilot Boeingu B-17 si zapomněl vzít mapy, a letoun nezabloudil a nezřítil se do moře jen proto, že jeden člen doprovodu si na cestu vzal časopis National Geographic, v němž mapa oblasti čirou náhodou byla. Během inspekce se Nimitz ujistil, že u Guadalcanalu probíhají opravdu těžké boje, a tamním velitelům slíbil maximální podporu. Slib dodržel a Američané po sérii těžkých námořních, pozemních a leteckých bitev ostrov udrželi.

Japonsko na dosah

V roce 1943 se spojenecké síly zvolna probíjely Šalamounovým souostrovím k severu, zatímco Nimitz shromažďoval mocné bojové svazy k opravdu velkým útočným operacím. Ty se uskutečnily na přelomu let 1943 a 1944, přičemž vyvrcholily destrukcí velké japonské základny na atolu Truk. Tím se otevřela cesta k bojům o Marianské souostroví, odkud se už dalo bombardovat samotné Japonsko.

Císařská flotila se naposledy zmohla na větší odpor u Filipín, avšak v gigantické bitvě u Leyte v říjnu 1944 byla rozprášena a jako vážnější soupeř přestala existovat. Za to byl Nimitz 14. prosince 1944 povýšen na pětihvězdičkového admirála, což se v amerických dějinách povedlo jen čtyřem důstojníkům.

Čas na koníčky a rodinu

V lednu 1945 se Nimitz přesunul na ostrov Guam, odkud řídil poslední bojové operace, a 2. září na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu spolupodepsal akt japonské kapitulace. V poválečné době řídil redukci námořnictva na mírový stav, vytvořil pracovní skupinu zabývající se atomovým pohonem lodí. Od 15. prosince 1947 nezastával žádnou funkci. Věnoval se rodině, koníčkům, přednášel a hodně se angažoval při obnově dobrých vztahů s Japonskem. Přitom se zasadil o obnovu bitevní lodě Mikasa – vlajkového plavidla Heihačira Tógó z bitvy u Cušimy, kterou v létě 1945 zničily americké bombardéry.

Chester Nimitz zemřel na následky záchvatu mrtvice komplikovaného zápalem plic 20. února 1966 ve věku nedožitých 81 let. Vzhledem k tomu, že Nimitz svou flotilu dovedl k naprostému vítězství, vyznívají všechna jeho hodnocení veskrze kladně. Svůj úspěch založil na vytříbeném smyslu pro vnímání reality, s čímž se daly tvořit strategické vize, které pracovitostí a šťastným výběrem spolupracovníků uměl naplnit.

Národní hrdina

V této souvislosti je také třeba zmínit, že se vždy choval jako týmový hráč a osobní ambice, pokud nějaké měl, ponechával stranou. Snad jediná – a z jistého úhlu pohledu oprávněná – kritika dnes směřuje od příznivců ponorkové zbraně. Je pravda, že u Nimitze coby bývalého ponorkového důstojníka překvapuje, jak málo pozornosti ponorkám věnoval. A to přesto, že americké podmořské čluny za války zničily víc lodí než letectvo s hladinovým loďstvem dohromady. A mohly toho dokázat ještě víc, jenže Nimitz pro ně nikdy nevytvořil samostatné velitelství a úsilí se nelogicky tříštilo mezi základny v Pearl Harboru a v Austrálii, kde jeden čas fungovaly dokonce dva nezávislé „hlavní“ štáby.

TIP: Japonský generál Hideki Tódžó: Císařův neoblomný válečný štváč

Dále se Nimitzovi vyčítá, že neučinil nic pro vyřešení torpédové krize, která flotilou cloumala od začátku války až do léta 1943. Americká torpéda totiž fungovala, jak se jim zachtělo, a nikdo netušil proč. Frontoví kapitáni přičítali vinu výrobním závodům, úředníci vinili kapitány ze špatné střelby a o zlepšení stavu se oficiálně nikdo nesnažil. Po čase se ukázalo, že pravdu měli kapitáni, je ovšem jisté, že pokud by se o řešení zajímal sám velitel Tichooceánské flotily, k opravě banálních konstrukčních závad by nepochybně došlo mnohem dřív. Jisté je, že Chester Nimitz je v široké shodě vnímán jako jeden z nejúspěšnějších námořních velitelů všech dob.