Neomylná věda: 7 největších vědeckých omylů moderní historie lidstva
Země jako střed vesmíru nebo tajemná látka flogiston zodpovědná za hoření. Vědecký pokrok má i svoji odvrácenou tvář lemovanou přehmaty a mylnými teoriemi, z nichž mnohé přetrvaly celá staletí…
1. Těžší předměty padají rychleji
Padají těžší předměty rychleji než ty lehčí? Dnes samozřejmě víme, že nikoliv. Geniální řecký filozof Aristoteles ze Stageiry si nicméně myslel pravý opak. Teprve koncem 16. století shromáždil Galileo Galilei důkazy pro svoji teorii, že gravitace urychluje všechny objekty stejně. V 17. století zašel proslulý Isaac Newton ještě o krok dál, když popsal gravitaci jako přitažlivost mezi dvěma tělesy.
Poslední slovo o gravitaci řekl teprve před sto lety další génius – Albert Einstein, který v ní spatřoval zakřivení v prostoročasu. I dnešní fyzikové a další vědci pátrají po ještě přesnějším vysvětlení gravitace, jež by správně a dostatečně slučovalo poznatky o objektech na bázi mikroskopické, makroskopické a dokonce i subatomární.
2. Stvoření světa v roce 4004 př. n. l.
V současnosti jsou vědecké poznatky veřejnosti obvykle zprostředkovány formou recenzované práce publikované v některém z vědeckých časopisů nebo webů. Dlouho však byl jediný oficiálně uznávaný „vědecký názor“ obsažen v jediné knize – Bibli.
Po mnoho století bylo Písmo svaté považováno za jedinou autoritu v otázce vzniku a pochopení světa, života nebo lidské existence. Přestože se čas od času vynořovaly pochyby, až do 18. století si hlavní slovo v těchto otázkách podržela církev. V roce 1654 například irský arcibiskup James Ussher podle údajů v Bibli odhadl, že svět byl stvořen asi v roce 4004 př. n. l.
Až téměř o století později začali první geologové a paleontologové odkrývat v sedimentech starých miliony let poněkud jiný příběh. V možnost, že je svět starý pouhých několik tisíciletí, nevěřil ani otec evoluční teorie Charles Darwin. Definitivní potvrzení však přinesl až objev radioaktivity na přelomu 19. a 20. století. Podle současných údajů je naše planeta stará asi 4,56 miliardy let, přičemž vesmír je ještě nejméně o devět miliard let starší.
3. Flogiston jako základ hoření
Pokud náhodou flogiston neznáte, nemusíte se vůbec stydět – nikdo ho totiž nikdy neviděl, neboť neexistuje. S jeho konceptem přišel roku 1667 německý přírodovědec Johann Joachim Becher, který jej považoval za neviditelnou látku umožňující hoření.
Podle jeho názoru obsahovaly flogiston všechny hořlavé předměty a při samotném procesu hoření jej pak uvolňovaly. Vědecké elity 17. století se této neexistující substance chopily a s její pomocí se snažily vysvětlit, proč věci v jistém bodě vyhoří a uhasnou (dochází jim flogiston) nebo proč je k hoření potřeba přístupu vzduchu (obsahuje flogiston) a konečně i proč dýcháme (zbavujeme se flogistonu v těle).
Dnes samozřejmě dobře víme, že dýcháme díky přísunu kyslíku do našich tkání a že hořlavé předměty potřebují kyslík či okysličující činitel, aby mohly hořet. Žádný flogiston ale nikdy neexistoval, a slouží tak už jen jako ukázka velkého vědeckého „přehmatu“.
4. Nejmenší a nedělitelný atom
Na tomto místě je možná vhodné poznamenat, že naši předkové rozhodně nebyli hloupí, jak by se z dosavadního výčtu vědeckých omylů mohlo na první pohled zdát. Dokonce již ve starověku přišli například s ideou atomu jako nejmenší složky hmoty tvořící všechny objekty i látky kolem nás. Omyl však panoval v představě, že nic menšího než atom už existovat nemůže.
O „rozbití“ atomu se přesto, byť neúspěšně, pokoušeli mnozí alchymisté a fyzikové po celý středověk a raný novověk. Teprve počátkem 20. století se s pracemi vědců, jako byl J. J. Thompson, Ernest Rutheford, James Chadwick nebo Niels Bohr, zrodily základy fyziky částic. Od té doby ušla věda velmi dlouhou cestu, jež nás přivedla až k Higgsovým bosonům, antihmotě nebo neutrinům.
5. Pluhem k úrodné půdě
Jednou z nejabsurdnějších vědeckých myšlenek, populárních kdysi v souvislosti s postupující kolonizací Evropanů zejména v Americe a v Austrálii, byl koncept úrodnosti půdy, jíž lze dosáhnout intenzivním zemědělstvím.
Podle této nesmyslné myšlenky přináší pluh a kultivace původně panenské půdy v polopouštním klimatu její dlouhodobou úrodnost. Je možné, že zpočátku se tato koncepce potvrdila (dokud byly k dispozici živiny a střídaly se deštivé roky se suchými). Tyto myšlenky po nějakou dobu podporoval také vědecký názor.
Dnes však už dobře víme, že například na americkém Středozápadě dochází ke klimatické periodicitě v podobě několika let sucha následovaných deštivými roky. V žádném případě ovšem nelze spojovat vliv na úrodnost panenské půdy s jejím zemědělským využíváním. Podobné nesmysly a absurdity přinesla biologické vědě například také nechvalně proslulá éra lysenkismu v Sovětském svazu.
6. Játra jako základ krevního oběhu
Úlohu hlavního orgánu cévní soustavy – srdce – dnes chápeme velice přesně a sotva si dokážeme představit, že by jeho funkci nerozuměl diplomovaný lékař. Ve starověkém Řecku však lékař nemusel o srdci vědět takřka nic.
Například slavný řecký lékař Galén věřil, že oběh krve v těle ovládají játra. Srdce pak podle jeho názoru pudilo do těla jakousi životní sílu. Galén navíc tvrdil, že krev se pohybuje pouze jednosměrně (vpřed a vzad) a je absorbována jednotlivými orgány jako palivo. Tato z dnešního pohledu směšná idea se ve vědeckém světě udržela velmi dlouho – prakticky půl druhého tisíciletí.
Až v roce 1628 dokázal anglický lékař William Harvey, že srdce je sval, který pudí do těla krev, a pracuje tedy jako sofistikovaná pumpa. Přesto trvalo poměrně dlouho, než se Harveyho myšlenky plně prosadily.
7. Země uprostřed vesmíru
Již starověký řecký astronom Ptolemaios přišel s tvrzením, že Země musí být nepochybně středem celého vesmíru. Podle toho také vypadal jeho geocentrický model Sluneční soustavy. Zpočátku se to jevilo jako velmi logické a odůvodnitelné – bylo přece nemyslitelné, že by domov lidí, nejdokonalejších bytostí, mohl být umístěn jinde než ve středu všeho dění.
TIP: Mýty o lidském těle: Čemu (mnozí) lidé skálopevně věří?
Až o celých čtrnáct století později, v roce 1543, přišel Mikuláš Koperník s heliocentrickým modelem. Jeho myšlenku, že Země obíhá kolem Slunce, a nikoliv naopak, nesla těžce především církev. Vždyť ještě téměř o celé století později s ní měl kvůli obhajobě Koperníkova učení velké problémy Galileo Galilei. Zkrátka, zakořeněné zvyky i teorie umírají někdy velmi pomalu…
