Imperátor v soukromí: Jaký byl Napoleon Bonaparte, když zrovna nebojoval?

V roce 1805, na jehož konci měla proběhnout slavná i tragická bitva u Slavkova, se Napoleon zdál neporazitelný. Jeho hvězda jasně zářila. Korunované hlavy Evropy se musely spojit, aby dokázaly čelit jeho vojenské síle i popularitě, kterou si získával. Jak si ale vedl v soukromí?

Tou dobou měl za sebou více než devítileté manželství s Josefinou. Šlo o ženu o několik let starší než on – bral si ji jako vdovu a vyženil s ní dceru. O jednoduché manželství bez mráčku rozhodně nešlo. O milostných dobrodružstvích bledé krásky s kaštanovými vlasy se vyprávělo ledacos. Před svatbou i po ní. Proč si Napoleon nechával něco takového líbit? Platil přece za dobyvatele nejen na politické mapě Evropy. Málokterá kráska, po níž zatoužil, mu dokázala odolat. Jak mohl trpět nevhodné poklesky vlastní ženy? Důvodem mohla být láska, která umí odpouštět, ale také to, že sám měl máslo na hlavě. V souvislosti s jeho osobou se totiž objevovaly víc než skandální otazníky. Jaký měl vztah k vlastní neteři, nebo dokonce k rodné sestře Paulině? Právě s ní v náručí byl údajně spatřen.

Nevěry

Na začátku roku 1805 trvala Josefina na tom, že svého chotě doprovodí na jih ke korunovaci za italského krále. Prosadila si svou. Ale žádný triumf nad manželem nakonec neslavila. Spíš naopak. Kdyby nejela, byla by ušetřena ponižujícího pohledu na to, jak ji náruživý Korsičan podvádí. Ne poprvé!

Manželství v této zkoušce obstálo. Oba byli natolik zkušení, že se dokázali přenést téměř přes vše. Jejich soužití představovalo směsici lásky, žárlivosti a vzájemných zklamání. Josefina uměla Napoleona už od svatby pořádně trápit. Často jeho vášeň neopětovala a neodpovídala na citové výlevy v jeho listech. Ale především mu nedávala dědice trůnu. Teď už Napolenon zřejmě ani nedoufal.

Neznámá

Na podzim roku 1805 uchvátil francouzský dobyvatel Vídeň. U toho ovšem nezůstalo. Při zdejším pobytu zažil podle svých vlastních pamětí pikantní dobrodružství. Řekli mu, že existuje jistá dáma, která po něm nesmírně touží. Prý tolik, že nechce nikoho jiného. Rande se skutečně uskutečnilo a svůdnice zůstala až do rána. Na tom by nebylo nic tak divného, to už tento vzrůstem malý, ale významem ohromný muž zažil vícekrát. Tentokrát to však bylo jiné. Milenka si zachovala inkognito. Neprozradila, kdo je, a francouzský poživačník se to nikdy nedozvěděl. Až do konce života mu to ale vrtalo hlavou a svoji vzpomínku nedokázal vymazat.

Čas kvapí

Napoleona hnali z lůžka cizoložné lásky vážnější starosti. Musel z Vídně na sever, na Moravu. Nutily ho k tomu válečné události. Císařovnu v té době už několik měsíců neviděl a jediné spojení představovala pošta. Co si psali?

Korespondence obsahuje vzájemná ujištění o lásce, dokonce i dvojsmyslné erotické narážky. Opuštěná žena vyjadřuje stesk a starost o výsledek vojenského tažení. Plamenná láska už ale z listů nevane. Zato se dozvíme, že válečná vítězství mají svou pachuť, a to ne jen pro prosté vojáky. I Napoleon na cestách strádá, obzvlášť v chladných dnech blížící se zimy. Muž číslo jedna tehdejší Evropy také slibuje brzké shledání, i když tomu asi ani sám nevěří. Má před sebou ještě spousty práce, dají-li se tak nazvat blížící se jatka.

Bitva

Do Vídně vstoupila francouzská vojska 12. listopadu. Rakouský dvůr včetně císaře Františka I. hledal azyl v Brně. Odtud však museli úředníci kvapně do Olomouce, protože Francouzi překročili Dunaj a už 19. listopadu vjeli do města pod Špilberkem. O den později dorazil osobně Napoleon a ubytoval se v Místodržitelském paláci, kde dnes najdeme expozice Moravské galerie. Přijímal zde diplomaty a odjížděl na prohlídky terénu, aby se připravil na bitvu.

Pohodlí města opustil 28. listopadu a svůj hlavní stan rozvinul blízko místa předpokládaných bojů. Rakouský císař i car Alexandr I. se mezitím ubytovali na slavkovském zámku.

Během studené noci z 1. na 2. prosince bojovalo s nespavostí a obavami více než 160 tisíc vojáků! Z toho 90 tisíc na straně Rusů a Rakušanů, asi o 16 tisíc méně Francouzů. Více než 15 % ze zúčastněných to mělo mít příští den spočítané. Nejhůře dopadli Rusové. Měli kolem 16 tisíc mrtvých a raněných. Francouzské ztráty byly asi poloviční. Nejlépe vyšli ze střetu Rakušané. Smrt nebo zranění čekalo asi 1 800 z nich. Napoleon vynikal ve strategii, ale nutno dodat, že v průběhu bitvy mu velice pomohlo počasí. Mlha zakryla nečekané přesuny francouzských sil, což umožnilo protivníky překvapit a smazat početní nevýhodu. Výsledek? Rakousko ztratilo část svých území a muselo zaplatit náhrady. Ruská armáda ustoupila na východ. Francie hrála v Evropě prim.

Po rozhodující bitvě poražené korunované hlavy narychlo prchly ze Slavkova a pohodlné prostory zámku obsadil Napoleon. Takové neplánované střídání pochopitelně přineslo i jisté pikanterie. Dochovala se například lechtivá historka, která dokazuje, že nejen Napoleon myslel během zuřivých bojů na intimní sféru života. Druhá strana na tom byla zřejmě podobně. Co se stalo?

Francouzi našli na zámku zamčenou polonahou mladici, kterou zde pán vší Rusi zapomněl. K něžnému pohlaví byl ovšem nový pán Evropy grand. Přikázal, aby dívčinu odvezli k prchajícímu poraženému. Šrámy, které na carově duši zanechala ztracená bitva, to ale mohlo těžko zacelit.

Psal z Moravy

Co se vojevůdci s širokým kloboukem honilo po celý ten čas hlavou, nám napoví obsáhlá korespondence, kterou z Moravy posílal. Kromě toho na našem území sepsal také některá oficiální provolání, která skutečnost značně poupravovala. Dnes bychom je nazvali „propagandou“. Ze Slavkova psal domů a jeho pocity vyznívaly dost rozporuplně. Na jedné straně mluvil o tom, že šlo o jednu z nejkrásnějších bitev, jaké kdy zažil. Na druhé straně manželce líčil děsivý výjev: třicet tisíc zajatců a dvacet tisíc zabitých. „Hrozný pohled,“ posteskl si.

Doufal, že teď už si na něj Angličané netroufnou a na kontinentu zavládne mír. Zní to ale trochu nevěrohodně vzhledem k jeho vášni pro bitevní vřavu. Na závěr dopisu doplnil povinný povzdech, že by si přál svou ženu objímat. Následuje podpis a pak už zřejmě pána Evropy čekala jiná práce.

Fáma

Právě na slavkovském zámku vznikla proklamace určená vojákům, ve které Napoleon své vítězství dost přibarvil. „Stotisícová armáda vedená ruským a rakouským císařem byla během necelých čtyř hodin rozmetána. Co minuly vaše zbraně, utonulo v jezerech. Čtyřicet praporů, standarty ruské císařské gardy, 120 děl, dvacet generálů, a přes 30 tisíc zajatců...,“ bájil vítězný vojevůdce. Střízlivý, objektivní pohled však prozradí něco jiného. Ve skutečnosti nešlo o jezera, ale o rybníky. Napoleon zkrátka přeháněl. Rusové přes zamrzlou hladinu asi skutečně přešli, ale neutopili se, protože na dně se žádné stopy po mrtvých vojácích nenašly. Pokud jde o image, věděl si Napoleon rady. Mluvil a psal takříkajíc na efekt a lidé mu dost věřili. 

Doma mu to už tak neklapalo. Jen o pár dní později si v listech z Brna stěžuje, že mu Josefina dlouho nenapsala. Žárlí dokonce na to, že patrně dává přednost zábavnému životu před tím, aby si na něj vzpomněla. V příštích dnech už nevyčítá, ale nazývá se jejím otrokem. Ego mu tuto taktiku dovolilo. Vždyť vyhrál, cítil se tedy na koni. Pokořit se v zájmu manželského smíru? Proč ne?

Další osudy

Napoleon se vrátil ze Slavkova do Brna až 7. prosince, tedy pět dní po bitvě. Splnil zde diplomatické povinnosti a o dalších pět dní později zase odjel. Po Novém roce se konečně v Mnichově shledal s manželkou. Už brzy však měla uchvátit jeho srdce nová favoritka, polská hraběnka Marie Walewská. A objevovaly se další krásky, a dokonce nemanželské dítě...

Jeho vztah s Josefinou spěl ke konci. V lednu 1810 se Francie dozvěděla o císařském rozvodu. Teď už Napoleonovi nic nebránilo uzavřít nový sňatek a zabít dvě mouchy jednou ranou. Vezme si Rakušanku, což pomůže míru, a zároveň získá dědice! Tak si to alespoň představoval.

Po jeho boku stanula Marie Luisa, dcera samotného rakouského císaře! Pořádný historický kotrmelec! Jak ale víme, Napoleonovo válečné ani rodinné štěstí netrvalo věčně. Po triumfech čekaly zdánlivě neporazitelného stratéga osudové prohry. A neúspěchy na mezinárodním poli otřásly i jeho novým manželstvím, které možná začínalo jako pragmatický politický krok, ale nakonec mu nechybělo ani erotické vzplanutí. Nutno dodat, že krátké. Marie Luisa se totiž v důsledku Napoleonova politického pádu vrátila i s dědicem trůnu do Rakouska. Vysněný následník, Napoleon II. zvaný Orlík, měl navíc chatrné zdraví a zemřel mlád.

TIP: Příliš křehký ptáček: Napoleonův syn Orlík zemřel jako bezvýznamný vévoda

Pohled na Napoleonovu „rodinnou kroniku“ z doby kolem bitvy u Slavkova je každopádně důkazem, že soukromé bitvy a války nijak nezaostávají za těmi skutečnými, velkými a světodějnými. Jen s tím rozdílem, že počínání aktérů mnohdy vyvolává spíš úsměv.