I v dobrých rodinách se dějí „špatné“ věci: Rozvod milované císařské vnučky
Rozvod byl po staletí strašákem, který se jako Damoklův meč vznášel snad nad každým urozeným manželstvím
První světová válka pohřbila starý svět a s ním strhla do propasti i některé z evropských monarchií. Členové přeživších panovnických domů se pozvolna vyrovnávali s nově vzniklou situací, přičemž jednou z jejich jistot bylo setrvávání na starých osvědčených hodnotách. V podmínkách sílícího sociálního hnutí by si jen málokdo dovolil provokovat svým výstředním životem, a tak se i rozvod stal na dlouhá desetiletí nevyřčeným přáním několika trpících.
Od velké lásky k rozluce
Největší a nejsledovanější rozvodovou kauzou dvacátých let 20. století se proto stal případ vnučky bývalého rakouského císaře Františka Josefa I. (1830–1916), arcivévodkyně Alžběty (1883–1963), která se jako výstřední a egocentrická žena nabažila vynuceného manželství s princem Ottou Windischgraetzem (1873–1952) a na konci 1. světové války se rozhodla rozvést.
Rezervovaný a nekompromisní postoj nového císaře Karla I. ji neodradil od nechutných výstupů a provokací, které řešila policie i političtí představitelé Rakouské republiky. Princ Otto nakonec v rámci klidu rezignoval i na výchovu dětí, ke kterým mu žena zamezila přístup, a po majetkovém vyrovnání souhlasil roku 1924 také s rozvodem. Díky přísným církevním pravidlům a konkordátu bylo manželství uzavřené v roce 1902 pouze rozloučeno od stolu a lože. K definitivnímu rozvodu došlo až v roce 1948.
