Hypatia z Alexandrie: První dámu matematiky zavraždil fanatický dav

Matematik a astronom Theon si dost možná přál syna. Věděl, že coby muž by měl jeho potomek otevřené dveře nejen ke vzdělání, ale i k politické kariéře. Ve starověku nebývalo zvykem, aby dívky navštěvovaly školu, a on chtěl svému dítěti dopřát co nejkvalitnější výuku. Když se mu však narodila dcera Hypatia, nezřekl se jí ani nezanevřel na její výchovu, nýbrž udělal přesný opak: Rozhodl se z ní učinit svou následovnici, vzdělanou ve všech oborech a připravenou stát se legendou na poli věd – bez ohledu na pohlaví. A její jméno skutečně vstoupilo do dějin, ačkoliv spíš v kontextu tragické smrti. Došlo k ní v roce 415, tedy v době vrcholících sporů mezi křesťany a pohany, do nichž sice Hypatia osobně nijak nezasahovala, ale přesto skončila jako jedna z jejich mnoha obětí..

Život plný otazníků

Tehdy uplynulo již sto let od vydání milánského ediktu, jímž císař Konstantin v roce 313 ukončil pronásledování křesťanů a uzákonil svobodu vyznání. Uvedené platilo i pro severní část Egypta včetně přístavu Alexandrie, spadajícího pod rozsáhlé římské impérium. Po staletích útisku se křesťané proměnili v novou vůdčí sílu, jež k polyteismu – donedávna hlavnímu oficiálnímu náboženství říše – nechovala žádnou úctu. Střety mezi pohany a křesťany se tak ocitaly na denním pořádku a „kulturní válka“ se přelila rovněž do učených kruhů.

V té době platila Hypatia za známou a úspěšnou novoplatonskou filozofku i matematičku a o její vystoupení panoval nemalý zájem. Přesné datum jejího narození neznáme: Víme pouze, že v době vraždy jí bylo mezi 55 a 75 lety. Historikové se dnes nicméně přiklánějí k názoru, že přišla na svět kolem roku 355. Otazníků kolem jejího života ovšem přetrvává víc, například včetně totožnosti její matky.

Královna věd

Jisté je, že už odmalička měla blízko k proslulé instituci Musaion, kde se soustředilo veškeré známé vědění (viz Výkladní skříň Egypta). Její otec tam totiž působil jako správce a Hypatia ho ve funkci možná nahradila. Dostala se tak k cenným spisům svých předchůdců na poli „královny věd“ a získala příležitost vytvářet k matematickým traktátům komentáře. Zatímco Theon se věnoval především výkladu díla Ptolemaia a Euklida, jenž dodnes platí za nejvýznamnějšího matematika antiky, jeho dceři se připisují komentáře ke spisu Kónika neboli pojednání o kuželosečkách z pera geometra Apollonia z Pergy a k Aritmetice od Diofanta z Alexandrie, přezdívaného „otec algebry“.

Cílem jejich společného úsilí se každopádně stalo zachovat řecké matematické a astronomické dědictví v mimořádně těžkých dobách, kdy se nad Římskou říší stahovala mračna. Veškerá Hypatiina díla se však postupem času ztratila, a dnes tudíž můžeme jen spekulovat, co všechno vytvořila. V každém případě posunula práci započatou svým otcem do novějších a obtížnějších oblastí.

Trnem v oku

Hypatia se navíc nevěnovala pouze matematice, ale měla daleko širší záběr. Theon jí už v dětství zajistil všestrannou výuku rovněž v oblasti astronomie, astrologie, literatury a logiky, jakož i plavání, jízdy na koni a lezení. Ve zbývajícím čase pak studovala umění argumentace, rétoriku a herectví. Její doménou se ovšem později stala filozofie, kterou veřejně přednášela, přičemž si získala stovky oddaných žáků nejen z bohatších vrstev.

Coby stoupenkyně novoplatonismu nicméně představovala pověstný trn v oku vyznavačů jiných filozofických a náboženských směrů. V době přetrvávajících konfliktů mezi pohany, židy a křesťany se zabývala přiblížením se k Jednomu – tedy k jakési svrchované entitě, již ovšem nelze chápat coby aktivně konající božstvo, ale spíš jako vyšší bytost, skrze kterou samovolně vznikl svět. Ačkoliv sama nevystupovala proti jiným vírám, už jen hlásání odlišných názorů jí nadělalo spoustu nepřátel.

Krásná a počestná

Jako by nestačilo, že Hypatia provokovala svým způsobem života: Šla proti proudu a chovala se zcela jinak, než se očekávalo od ženy. Oblékala se raději do mužského roucha a volně se pohybovala po městě, což se ženám nedoporučovalo – natož, aby se podílely na veřejném životě! Ona se ovšem beze všeho účastnila aktivit městské rady a jako vážená poradkyně v běžných záležitostech sloužila nejen městským, ale i hostujícím císařským úředníkům.

Vybočovala navíc ještě v jednom významném ohledu: Nikdy se neprovdala. Nouzí o nápadníky přitom nepochybně netrpěla, neboť podle dostupných zdrojů byla mimořádně krásná. Přesto odolala veškerým pokušením svůdců a zůstávala vzorem mravní počestnosti. Jediní příslušníci opačného pohlaví, jimiž se obklopovala, pocházeli z řad jejích studentů, především z bohatých rodin – ačkoliv přednášela pro kohokoliv, kdo měl zájem. Její obdivovatelé prý za přednáškami putovali až ze vzdálených končin impéria. Představitelé města ovšem nakonec usoudili, že má Hypatia příliš velký vliv a mohla by ohrozit postupnou christianizaci obyvatel Alexandrie.

Děsivě krutý konec

V roce 412, tři roky před její smrtí, nechal alexandrijský biskup Theofilos zbořit chrám Serapeum zasvěcený řeckému bohu Serapidovi. Šlo o jednu z posledních kapek před rozpoutáním bouře – zatím však měla Hypatia štěstí, neboť se za ni u Theofila přimluvil její nejhorlivější a nejznámější žák Synesios. Nicméně po jeho smrti se tolerantní ovzduší rozplynulo. Na biskupský stolec usedl patriarcha Kyrill, známý jako Cyril Alexandrijský a později prohlášený za svatého, a ten již s „kacířskou“ filozofkou neměl trpělivost.

O jeho přímé vině na Hypatiině vraždě se dodnes vedou spory, nicméně zmíněná událost z ní učinila silný symbol ženského intelektuálního boje proti předsudkům. Její smrt byla totiž obzvlášť brutální: Dav několika stovek Kyrillových stoupenců ji vytáhl z vozu, v němž projížděla městem, strhli z ní šaty a odvlekli ji do chrámu Caesareum přeměněného na křesťanský kostel. Tam se pak nerozpakovali rozdrásat jí kůži ostrými hranami rozbitých střešních tašek (podle jiné verze šlo o lastury ústřic) a doslova ji roztrhat na kusy. Hypatiino dílo bylo následně v Alexandrii zakázáno a v dalších staletích se již neobjevil nikdo, kdo by stejným způsobem navázal na někdejší práci starořeckých matematiků.