Požár alexandrijské knihovny: Kdo zničil starověký chrám poznání?

Když Gaius Julius Caesar porazil v roce 48 př. n. l. v bitvě u Farsálu své republikánské oponenty, měl vítězství v římské občanské válce nadosah. Jediné, co mu chybělo k úplnému triumfu, bylo polapit nepřátelské vůdce, kteří v bitevním zmatku stačili uprchnout. Prominentní místo mezi nimi zastával Pompeius Magnus, respektovaný vojevůdce, který po fiasku na farsalském poli spěšně odcestoval do Egypta. Tam chtěl požádat o pomoc královskou rodinu, shromáždit nové vojsko a znovu se postavit proti Ceasarovi. 

Caesar byl ovšem rozhodnutý zastavit ho dříve, než k něčemu takovému dostane příležitost, a se dvěma legiemi, osmi sty jezdci a tuctem válečných lodí vpadl na konci roku 48 př. n. l. do Alexandrie, hlavního města egyptského království. 

Z války do války

V Egyptě se ale záhy ukázalo, že Caesar se obával zbytečně. Mladičký faraón pod vlivem svého rádce eunucha Pothina nejenže Pompeiovi nepomohl, ale dokonce ho nechal úkladně zavraždit. Jeho hlavu a pečetní prsten potom předložil Caesarovi jako dárek na uvítanou. Pothinus zřejmě doufal, že tím Caesara potěší a zároveň povzbudí k rychlému odchodu. V Egyptě totiž právě probíhala domácí občanská válka mezi faraonem Ptolemaiem XIII. a jeho sestrou, manželkou a spoluvladařkou Kleopatrou VII. Zvědavý Říman v čele čtyř tisícovek vojáků tak byl tím posledním, koho ve městě tento lstivý eunuch potřeboval.

Něco však Caesara v Alexandrii zdrželo. Ať už to byla nepřízeň počasí, jak napsal ve svých zápiscích, nebo románek s osmnáctiletou Kleopatrou, jak mu vytýkali jeho oponenti, Říman byl proti své vůli vtažen do další války. Jakmile totiž Pothinus viděl, nejenže se Caesar nechystá odplout, ale navíc se začíná vměšovat do jejich vnitřních záležitostí ve prospěch Kleopatry, rozhodl se do Alexandrie povolat egyptské vojsko, které nad Římany mělo čtyřnásobnou početní převahu. Jejich vojevůdce si dobře uvědomoval, že se proto se svými nepřáteli nemůže střetnout v otevřené bitvě, a zabarikádoval se v jedné z částí Alexandrie. 

Přístavní požár

Jakmile egyptští vojáci vpochodovali do města, střetli se s Caesarovými legiemi, které zuřivě bránily každou ulici a také přístav, kde kotvilo sedmdesát královských válečných lodí. Kdyby se tyto lodě dostaly nepřátelům do rukou, mohly by Římanům snadno znemožnit dovoz zásob do města. Proto, když Caesar pochopil, že přístav vzhledem k nízkému počtu svých vojáků nemůže udržet, nechal všechny egyptské lodě jak na moři, tak v loděnicích spěšně zapálit.

Podle některých starověkých autorů se následně požár z přístaviště rozšířil a zničil také mnoho okolních budov, včetně alexandrijské knihovny (nebo alespoň části), která byla největší institucí svého druhu v celém starověkém světě a disponovala 400 000 až 700 000 papyrovými svitky. Sám Caesar se ve svých vzpomínkách o zničení knihovny nezmínil. Dokonce napsal, že „před požárem je Alexandrie téměř naprosto bezpečná, protože budovy nemají trámoví a nepoužívají stavebního dříví, mají jen zdi a klenutí a střechy jsou z kousků kamene a upěchované hlíny“. Snažil se jen zakrýt svůj omyl, nebo mu historie v této souvislosti ukřivdila?

Legenda, nebo skutečnost?

Mnozí dnešní badatelé obhajují Caesarovu nevinu. Jejich hlavní zbraní je analýza starověkých textů, které alexandrijskou válku popisují. Většina z nich se totiž o zničení knihovny vůbec nezmiňuje a ty ostatní se nemohou shodnout, jestli během požáru bylo zničeno 70 000 (Ammianus Marcellinus) nebo 700 000 (Gellius), 40 000 (Seneca) nebo 400 000 (Orosius) svitků, kompletní knihovna (Plútarchos) nebo jen její skladiště (Dio Cassius). 

Poukazují také na to, že nejstarší dochovaná zmínka o požáru, který poškodil alexandrijskou knihovnu, pochází od spisovatele Seneky, z díla, jež bylo napsáno až sto let po osudných událostech. Rovněž je podezřelé, že Caesarovi zničení největší pokladnice znalostí nevyčetl nikdo z jeho politických protivníků, například Cicero. I když se samozřejmě nedá vyloučit, že dobové zprávy hovořící proti Caesarovi se jednoduše nedochovaly.

Další okolností, která svědčí v Caesarův prospěch, je to, že velká knihovna nesídlila v jediné budově. Její knižní fondy byly rozděleny minimálně mezi dvě instituce, Museum a Serapeum, které se nacházely v různých částech města. Museum, jehož jádrem byl chrám zasvěcený patronkám vzdělanosti Múzám, bylo součástí královského paláce v řecké čtvrti Brucheion. Serapeum, kultovní centrum boha Serapida, se nacházelo v bezpečné vzdálenosti od přístavu, v jihozápadní čtvrti Rhakotis. To, že by oheň zničil obě svatyně najednou a neuškodil přitom ostatním částem města, kde byli rozmístěni římští a egyptští vojáci, není příliš pravděpodobné.

Oheň možná mohl zasáhnout Museum, které zřejmě nebylo od moře daleko. Je ovšem zarážející, že zeměpisec Strabón, který do Alexandrie přicestoval asi dvacet let po válce, se o žádném poškození Musea nezmínil. Buď ho tedy Egypťané dokázali velmi rychle opravit, nebo se nešťastný požár musel týkat jen nějaké další dceřiné pobočky „alexandrijských knihoven“ či některého z jejích knižních skladů. 

S císaři nejsou žerty

Pokud knihovna přežila bez úhony Caesarovu alexandrijskou válku, kam a kdy se ztratila? Existuje vícero podezřelých, které je možné z jejího zničení vinit. Prvním z nich je císař Caracalla (vládl 198–217 n. l.). Alexandrijští byli známí tím, že si vážili své tvůrčí svobody, která se nebála zesměšňovat ani samotné císaře. Ne každému se to ovšem líbilo a už vůbec ne Caracallovi, který se podle spisovatele Dia Cassia rozhodl ukázat alexandrijským vtipálkům, že s císaři se žertovat nemá.

Do Alexandrie se sice vypravil jako přítel a dokonce nechal uspořádat hostinu pro nejvýznamnější občany, byla to však jen zástěrka pro jeho krutý úmysl – město vyhladit. Do ulic rozmístil vojáky, kteří čekali na povel. Ten přišel právě, když byla hostina v plném proudu. Caracalla nejprve nechal pozabíjet své hosty, potom se jeho vojáci vrhli na nic netušící civilisty v jejich domovech. Při tom plundrovali město, jehož část včetně mnoha chrámů byla zničena. Rabování bylo zřejmě ušetřeno jen Serapeum, které si Caracalla během svého pobytu vyhlédl jako luxusní hotel. 

Pokud Museum přežilo řádění Caracallových vojáků, jeho osud se nejspíš zpečetil kolem roku 272, kdy město oblehl a vypálil další římský císař, Aurelianus (vládl 270–275). Během jeho útoku vyhořela většina čtvrti Brucheion a je pravděpodobné, že Museum vzalo za své spolu s ní.

Fanatický dav

Zničení Musea ale neznamenalo konec alexandrijské vzdělanosti, protože jeho funkce zřejmě do jisté míry převzalo Serapeum. To s jistotou fungovalo až do konce 4. století, kdy se stalo obětí civilizační války mezi pohanstvím a nastupujícím křesťanstvím. Křesťané, kteří získali rovnoprávnost za císaře Konstantina (vládl 306–324), byli čím dál sebevědomější a v posledních letech 4. století neopomněli jedinou příležitost, jak pohany urazit.

TIP: Zahrada poznání: Největší knihkupectví a knihovna světa je nově v Teheránu

Po jednom z jejich provokativních vystoupení v roce 391 se v Alexandrii strhla velká pouliční bitka, při níž bylo mnoho křesťanů zabito. Egyptský papež Theofilos toho okamžitě využil a císaře Theodosia požádal o uzavření všech pohanských chrámů ve městě. Křesťanský císař jeho žádosti vyhověl. 

Po přečtení panovníkova dekretu rozvášněný dav vtrhl do Serapea, strhl a zničil staré sochy, umělecké předměty a učební pomůcky. Veškeré cennosti a vnitřní vybavení lidé vyrabovali, knihy, které našli, spálili. Samotné Serapeum potom bylo do základů zbořeno. To, co tehdy přežívalo z alexandrijských knihoven, zmizelo spolu s ním.