Hydroplány a vodní stíhačky za 2. světové války

Možnost vzlétnout či přistát na jezeře, rovném úseku řeky či mořské zátoce je charakteristická pro vodní letouny. Na straně jedné tato schopnost usnadňovala provoz, neboť v řadě bojových oblastí se nenacházely vhodné parcely pro budování pozemních letišť. Na straně druhé však vodní letouny pro možnost operovat z vodní hladiny potřebovaly náležité přistávací zařízení, člunový trup či plováky. A tato úprava degradující výkony je postupně odsunula do pozadí.

Létající čluny

Vodní letouny se v zásadě dělily na dvě kategorie. V publikaci Letecký průvodce (Praha 1937) se o nich píše: „Letoun vodní (hydravion, hydroplán) – letoun schopný vzlétati a přistávati toliko na vodě. Letoun vodní člunový (hydravion člunový), létací člun – vodní letoun, jehož přistávací zařízení tvoří člun (nejčastěji přímo trup letounu). Letoun vodní plovákový (hydravion plovákový) – vodní letoun, jehož přistávací zařízení tvoří plováky.“

Do první kategorie tedy náležely létací čluny. Pod křídlem se obvykle kvůli stabilitě na vodní hladině nacházela dvojice vyvažovacích plováků. Nevýhodu této koncepce představovala aerodynamická hrubost: takové letouny často potřebovaly vysoký trup, aby se motory, obvykle umístěné na hornoplošném křídle, dostaly do bezpečné vzdálenosti od vodní hladiny. 

Do třídy létacích člunů patřila řada úspěšných vodních letounů druhé světové války: britský Short Sunderland, americký Consolidated PBY Catalina, německé Dornier Do 24 a Blohm und Voss Bv 222, japonské Kawaniši H6K (Mavis) a H8K (Emily) atd. Obvykle sloužily k dálkovému námořnímu průzkumu a protiponorkové hlídkové činnosti.

Jejich přednosti představovaly velký dolet a možnost (v případě nutnosti) přistát přímo na mořské hladině. Bohužel, za tyto klady platily při srovnání s pozemními letouny nižšími výkony. Během střetů s nimi (a nemuselo jít vždy pouze o stíhačky) byly hendikepovány a obvykle prohrávaly. Po skončení druhé světové války došlo k jejich postupnému stažení z výzbroje vojenských letectev.

Nižší výkony

Do druhé kategorie patřily plovákové letouny. Šlo vesměs o lehčí jednomotorové stroje, byť se ve službě vyskytovaly i stroje dvoumotorové (německý He 115, italský CANT Z.506 Airone). Byly vybaveny plováky a obvykle šlo o dvojici kovových plováků, nesených systémem vzpěr. Někdy měly tyto letouny jeden centrální plovák nesený vzpěrami a dvojici vyvažovacích plováků.

Za ono uspořádání stroje opět platily poklesem výkonů a v soubojích s pozemními letouny byly znevýhodněny nižšími parametry. Sloužily k celé řadě úkolů. Jednomotorové stroje jednoplošné či dvouplošné koncepce byly široce užívány na katapultech válečných lodí k průzkumu a korigování dělostřelecké palby.

Z pozemních základen operovaly stroje určené k námořnímu průzkumu, ale také k bombardovacím útokům, kladení min či k torpédovým akcím. A v této kategorii také za druhé světové války dosluhovali „poslední Mohykáni“ z kategorie vodních stíhacích letounů. Vodní stíhačky byly odsouzeny k vymizení již jen proto, že je plováky příliš zatěžovaly a znevýhodňovaly ve vzdušných bojích.

Pro stíhací roli však dosahovaly nízkých výkonů, což nemohla vyvážit ani schopnost působit z vodních ploch mimo oblasti s pozemními základnami. Skutečné specializované vodní stíhačky používala pouze tři letectva. Francouzské (Loire 210), italské (IMAM Ro.44) a především japonské (Nakadžima A6M2-N, Kawaniši N1K1). Britové do třídy přispěli několika více či méně povedenými prototypy (Blackburn Skua, nedokončená vodní úprava Hurricanu Mk.I, plovákové verze Spitfiru).

V USA vznikla sériově nestavěná plováková varianta Grummanu F4F-3 Wildcat. V německém letectvu sice specializovaný vodní stíhací letoun nesloužil, ale podle potřeby se této role (a ne vždy neúspěšně) chopila víceúčelová plováková Arada Ar 196. Zajímavé zástupce kategorie vodních stíhaček si představíme podrobněji.