Husitský posel v Byzanci: Jaký úkol čekal Konstantina Anglika v Konstantinopoli?

O příchodu cizince z Čech nám zanechal zprávu italský básník Ubertino Puscullo, který tou dobou v Konstantinopoli pobýval. Popisuje jej jako vyčerpaného a zbědovaného dlouhou cestou. Ale  soucit bychom u italského poety hledali marně. Považoval českého poutníka za „štvané zvíře“, které hledalo u pravoslavných Řeků útočiště kvůli svému vlastnímu kacířství. V duchu dobového chápání považoval Ubertino pravoslavné i kališníky, k nimž se Čech hlásil, za nebezpečné bludaře. 

Království rozdělené v sobě

Popravdě řečeno, český vyslanec si ke své návštěvě nevybral zrovna nejlepší okamžik. Z kdysi mocné říše zbývalo již jen hlavní město Konstantinopol, několik ostrovů a území na Peloponésu. Vše ostatní dobyli osmanští Turci a jejich nový sultán Mehmed II. snil o tom, že se zmocní i samotné Konstantinopole. Jestliže situace vně hradeb byla zoufalá, pak uvnitř města to doslova vřelo.

Už v Bibli se praví, že království rozdělené samo proti sobě zpustne. A právě to teď hrozilo Byzanci. Ve městě proti sobě stály dvě strany: jedna, podporovaná císařem, si přála unii s římskokatolickou církví, kterou Západ podmiňoval vojenskou pomoc proti Turkům. Druhá v čele s učeným mnichem Gennadiem Scholariem, podporovaná mnišstvem i většinou lidu, tuto unii odmítala jako zradu pravoslaví. 

Čech, nebo Angličan?

Český poutník, který neuměl ani slovo řecky se mohl ve složitých poměrech řecké církve jen těžko orientovat. Podle Puscullova svědectví vyhledal nejprve představené mnichů a ti jej vzápětí uvedli ke Gennadiu Scholariovi, který stál v čele protiunijní opozice. Gennadios vedl s Anglikem dlouhé rozhovory diplomatického i věroučného rázu. Jednacím jazykem byla nepochybně latina, kterou vzdělaný Gennadios skvěle ovládal. Výsledkem těchto jednání bylo několik dokumentů, které vrhají světlo na totožnost českého poutníka. Byly to Vyznání víry, které poutník učinil před přijetím do pravoslavné církve, a Výklad víry, který Gennandios poslal do Čech.

Ve Vyznání víry Anglik sám o sobě říká: „Já, Konstantin Platris, Cesis, Anglikos.“ To je zdánlivě dost indicií k jeho identifikaci, které ale ve skutečnosti vzbuzují jen zmatek. Samotné jméno Konstantin dostal poutník při své konverzi k pravoslaví v Konstantinopoli. Cesis snad znamená Čech, Anglikos je téměř jistě Angličan. Co je ale ono záhadné Platris?

Z dalších zmínek víme, že Konstantin byl i kněz a učitel, tedy asi člen univerzity. Několik generací trvající diskuse mezi českými historiky o totožnosti Konstantina Anglika dospěla k pravděpodobnému závěru, že se pod tímto jménem skrývá husitský teolog Petr Payne (1380–1456) pocházející z Anglie. Jméno Platris by pak mohlo být zkomolené Petr. Právě Payne byl často pověřován diplomatickými misemi ve službách husitů. Problémem ale je jeho vysoký věk, roku 1452 mu muselo být už hodně přes šedesát let. 

Jednání – ale o čem?

Je ale možné, že existoval důvod, proč byl i v tomto pokročilém věku Payne do Konstantinopole vyslán. Nešlo totiž o první jednání husitů s Byzancí – to první se uskutečnilo již koncem dvacátých let, v čase husitských válek. Existuje o něm jen jediná zmínka v řeckých pramenech, neznáme ani složení husitského poselstva. Pokud by ale byl Payne jeho členem, mohl být i po čtvrt století vyslán do města na Bosporu znovu, protože se zde dokázal orientovat a snad tu měl i nějaké kontakty. 

Průběh jednání mezi Anglikem a Genandiem je zahalen tajemstvím. Máme o něm jen nepřímé zprávy. Posla do Konstantinopole vyslala pražská utrakvistická konsistoř v čele s arcibiskupem Janem Rokycanou (1396–1471). Utrakvisty totiž pálil jeden velký problém: potřebovali mít vlastní biskupy, kteří by jim světili kněží. Sám Rokycana byl za arcibiskupa zvolen, ale nebyl vysvěcen. Do roku 1449 doufali, že něco vytěží ze sporu mezi basilejským koncilem a papežem v rámci katolické církve. Střet byl ale srovnán smírem a tak utrakvistům nezbývalo, než se obrátit na pravoslavnou církev, a to přímo v jejím centru, v Konstantinopoli. Chtěli tu žádat vysvěcení Rokycany, případně dalších biskupů. 

To jim samozřejmě Gennadios mohl poskytnout, protože členy protiunijní strany bylo i několik biskupů, kteří mohli svěcení provést. Svěcení kališnických biskupů ale Gennadios podmiňoval vytvořením církevní unie. Nelze vyloučit, že chtěl využít uzavření unie s utrakvisty k oslabení pozice císaře. Pokud by totiž uzavřel spojenectví s kališníky a získal od nich vojenskou pomoc proti Turkům, stala by se unie s katolickou církví, motivovaná výhradně snahou o získání vojenské pomoci, bezpředmětnou.

Křest v pravoslavné církvi

Podle Výkladu víry projevil Konstantin touhu přijmout pravoslaví. To s sebou neslo nutnost poučit jej o nové víře. Toho se ujal osobně Gennadios. Vyučování nemohlo trvat příliš dlouho a na jeho konci byl český poutník uznán za způsobilého k přestupu na pravoslaví. Gennadios svolal shromáždění „do chrámu Ježíše Krista ležícího blízko chrámu Hagia Sofia“. Chrám byl zaplněn nejen lidem, ale i mnichy, což nasvědčuje tomu, že se Anglikovy konverze účastnili hlavně odpůrci unie.

Účelem shromáždění bylo poskytnout slyšení českému poslu a veřejně prezentovat jeho přestup na pravoslaví. Anglik přednesl předem připravené Vyznání víry, v němž hned na počátku zavrhl papeže a sliboval poslušnost konstantinopolské církvi. Papeže nazýval dokonce „Antikristem“ a „vlkem církve“. Následně byl český poutník přijat do pravoslavné církve, pravděpodobně skrze křest, při němž obdržel i nové jméno Konstantin.

Unie husitů s Byzancí

Několik indicií svědčí o tom, že se celé jednání s Konstantinem Anglikem konalo za tichého souhlasu císaře Konstantina XI. (vládl 1449–1453). Jak je ale možné, že by císař, který prosazoval unii s Římem, najednou svolil k jednání s vyslancem kacířů, navíc vedené jeho hlavním odpůrcem Gennadiem Scholariem? Nejspíše šlo o jedenu z posledních her pověstné byzantské diplomacie. Císařové totiž investovali do prosazení unie nemalou energii, pomoc ze západu však stále nepřicházela. Tichou podporou či jen tolerancí jednání s českým poslem získal císař jeden z mála prostředků nátlaku na Řím. Mohl teď papeže pobízet k vyslání vojenské pomoci poukazem na to, že pokud ji nepošle Západ, dohodnou se odpůrci unie s utrakvisty, kterým za to poskytnou biskupské svěcení.

O tom, že císař Konstantin nějakým způsobem musel jednání podporovat, svědčí nepřímo i jméno, které si Anglik zvolil při svém novém křtu: Konstantin. Po křtu požádal Anglik shromážděné duchovenstvo, aby napsalo list Čechům, aby se i oni mohli připojit k pravoslavné církvi. Vyhověli mu a Gennadios sepsal Výklad víry, který měl Anglik předat Čechům. Ti v něm byli pozváni ke sjednocení s konstantinopolskou církví.

Kromě Vyznání napsali pravoslavní duchovní i list Čechům, který měl Anglik doručit. List je datován 18. lednem 1451, což ale odpovídá podle našeho kalendáře témuž datu roku 1452. Text byl vyhotoven řecky a latinsky. Opakoval se zde nabídka unie, avšak o vysvěcení biskupů, o které šlo Čechům především, se mluvilo pouze v řeckém textu. V latinském textu byla zmínka o kněžích vynechána. Není jisté, zda tak důležitá informace byla vynechána úmyslně nebo náhodou, nicméně k utrakvistům se tato zpráva nejspíš vůbec nedostala, neboť jak v Čechách v té době uměl řecky málokdo.

Návrat a druhá výprava

Konstantin Anglikos se zřejmě brzy po napsání dopisu, tedy na přelomu ledna a února roku 1452, vydal na cestu do Čech. Nevíme, kdy se vrátil, ale dopis pražských kališníků do Konstantinopole, který je odpovědí na list přinesený Konstantinem, je datován 29. září 1452. V odpovědi kališníci píší, že mají velkou radost ze zpráv donesených Konstantinem, který je pověřen dalším poselstvím a má předat dopis a vyřídit ústní zprávy od Čechů „ve svém srdci skryté“. Není tu ale ani zmínka o přijetí návrhu unie, pouze sdělení, že utrakvisté ústně svěřili Anglikovi vzkazy, které osobně doručí do Konstantinopole.  

Na podzim roku 1452 se Anglik vydal na svou druhou cestu do Konstantinopole, s dopisem a s ústními vzkazy pro Gennadia a jeho stoupence. Vzhledem k tomu, že se vydal opět na náročnou a nebezpečnou pouť, lze soudit, že Čechové chtěli v jednáních pokračovat.

Bezvýsledná mise

Situace v Konstantinopoli se ale mezi tím změnila; pod hrozbou tureckého nebezpečí nechal císař 12. prosince 1452 ústy kardinála Isidora vyhlásit v chrámu Hagia Sofia unii s Římem. Lid, vedený Gennadiem Scholariem se s ní sice ani tehdy nesmířil, ale už nebylo možné od císaře očekávat mlčenlivý souhlas s jednáním. Situace se vyostřovala každým dnem a každým dnem se blížilo turecké vojsko.

TIP: Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas

Zda Konstantin Anglik skutečně dorazil do Konstantinopole podruhé, nevíme. Žádné další zprávy o něm ani o jednáních mezi konstantinopolskou církví a utrakvisty totiž neexistují. Dne 29. května roku 1453 pak Konstantinopol dobyla osmanská vojska. Sultán ustanovil novým patriarchou právě Gennadia Scholaria, který se podle určitých náznaků snad pokoušel s kališníky dál jednat. Ale i tyto rozhovory brzy utichly a mise Konstantina Anglika tak skončila zcela bez výsledku…