Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

Poslední dvě dekády 19. století se ve Francii nesly ve znamení celospolečenského rozkvětu. Země dosahovala nebývalých ekonomických úspěchů, střední třída bohatla a začala volný čas trávit po kavárnách a restauracích. Ne nadarmo tato éra získala poetické označení Belle Époque – Krásná doba. Přerod nastal i v oblasti zábavy. Vedle divadla si získávala oblibu cirkusová vystoupení, dostihy, o něco později i kina a své obdivovatele našly i právě zakládané kabarety.

Zakladatel se špatnou pověstí

Příznivě frivolního ovzduší se rozhodl využít i jistý Joseph Oller (1839–1922), muž nepříliš valné pověsti, ale mimořádných podnikatelských schopností. Rodák ze španělské Terrassy se do Francie dostal už jako malé dítě. Přestože v mládí opět na čas odcestoval kvůli studiím do rodného Španělska, záhy se do země galského kohouta vrátil a začal se zde živit jako bookmaker. Zlom v jeho životě přinesl rok 1867, kdy Oller vynalezl zvláštní způsob sázení, díky němuž zbohatl. Francouzské státní orgány však metodu považovaly za nezákonnou, a Oller proto o šest let později putoval na pár dní za mříže. Ani to však nedokázalo zlomit jeho podnikavého ducha. Jen co čtyřiatřicetiletý Katalánec opustil vězení, už začal spřádat nové plány a jeho zájem upoutal nově se rodící zábavní průmysl.

První taneční a divadelní sály, které založil, sice jistý úspěch sklidily, ale Oller toužil po něčem mnohem kolosálnějším. Čas nazrál na konci osmdesátých let, kdy Paříž roku 1889 hostila desátou Světovou výstavu a do metropole proudily davy návštěvníků z celého světa. Oller proto spojil síly s majitelem Cirkusu Hippodrome Charlesem Zidlerem (1831–1897) a na úpatí bohémské čtvrti Montmartre otevřel 6. října toho roku podnik, který měl zejména mužské části společnosti pobyt v hlavním městě co nejvíce zpříjemnit. Kabaret dostal podle červeného mlýna na střeše budovy jméno Moulin Rouge.   

Při vybavování podniku si Oller se Zidlerem dali obzvláště záležet. Najali si dokonce i renomovaného výtvarníka Adolpha Willetta (1857–1926), který svou práci odvedl dokonale. Pod stropy zavěsil desítky obřích blyštivých lustrů, na stěny připevnil zrcadla, uprostřed hlavní místnosti udělal prostor pro velký taneční sál a jeviště. Také přilehlá zahrada s restaurací musela být vskutku impozantní. Nejenže zde byly rozmístěny nejrůznější pouťové atrakce, ale k nebi se tu tyčila maketa slona, v jehož útrobách sídlil arabský klub. Zájemci vcházeli po točitém schodišti ukrytém v noze chobotnatce. Hlavním lákadlem podniku se však staly ženy.

Tanečnice Jane

Jednou z prvních velkých tanečnic, která okouzlovala diváky Moulin Rouge svými mimořádně lascivními pohyby, se stala Jane Avrilová (1868–1943), kterou ředitel Zidler přivedl na Montmartre z Cirkusu Hippodrome. Přestože bylo dívce tehdy pouhých jedenadvacet let, měla toho za sebou víc, než by si asi sama přála. Na svět přišla v roce 1868 na pařížském předměstí. Její matkou byla proslulá kurtizána, která ji zplodila s italským markýzem, jenž se však nechtěl k dítěti znát. Avrilino dětství proto za mnoho nestálo. Matka na ni neměla čas, a když už si ho udělala, zahrnovala dítě výčitkami a pohlavky. Později navíc přišla o rozum a Jane se tak jako dospívající dívka musela začít starat sama o sebe. Krátce před svými sedmnáctými narozeninami se dokonce rozhodla spáchat sebevraždu skokem do Seiny. Naštěstí si svůj nápad na zábradlí rozmyslela.

O několik týdnů později pak se svým novým přítelem, studentem medicíny, navštívila zábavní podnik jménem Bal Bullier a její život se radikálně změnil. Jane zde totiž propadla vášni jménem tanec. A protože byla dostatečně šikovná a cílevědomá, záhy si našla místo v Cirkusu Hippodrom a poté také v Moulin Rouge, kde způsobila nemalou senzaci. „Mladá Jane Avrilová tančila čtverylku způsobem, který byl maximálně provokativní a nepředstavitelný. Vypadala velmi dětsky a navíc ze sebe pokrytecky dělala pobožnůstkářku, ale tato cudnost byla falešná, jelikož s oblibou nosila hluboký výstřih na orientální způsob, který jí sahal až hluboko do pasu. Kolem tváře měla černé lokny a převáděla jakési morbidní a zkažené panenství,“ zanechal nám svědectví jeden z jejích obdivovatelů, symbolistický básník Arthur Symons (1865–1945).

Konec zlatých časů

Definitivní tečku nejen za zlatou érou Moulin Rouge, ale i za velmi krátkou, o to však intenzivnější etapou známou jako Belle Époque udělal Gavrilo Princip (1894–1918), když 28. června 1914 v Sarajevu zastřelil následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Kabaret však – i přes značné potíže – nakonec nezanikl. Přičinila se o to, jak jinak než krásná žena. Nechávala si říkat Mistinguett (1875–1956) a na rozdíl od svých předchůdkyň si davy fanoušků nezískala křepčením na parketu, ale především zpěvem. V meziválečném období údajně nebylo ve Francii lepší varietní zpěvačky. Po jejím boku se na začátku dvacátých let objevila i budoucí herecká hvězda první velikosti Jean Gabin (1904–1976).   

Revoluční změny

Kabaret se pořádně nestačil vzpamatovat z jedné války, a už tu byla druhá. Na jejím konci pak krátce po osvobození Paříže stanula na jevišti Moulin Rouge další zpěvačka s neopakovatelným hlasem – Edith Piaf (1915–1963). Ani ona nevystupovala sama, ale vzala si na pódium švarného kolegu, později neméně známého Yvese Montanda (1921–1991). Vzhledem k tomu, že lidé neměli po válce příliš důvodů k oslavám, potácel se podnik opět na hranici bankrotu. Nový lesk mu vdechl až ředitel Joseph Clerico, který v padesátých letech přikročil k razantním změnám ve fungování kabaretu, zejména zprofesionalizoval zdejší taneční soubor. Od jeho dob se členkami ansámblu mohly stát pouze dámy vyšší 175 centimetrů, štíhlé postavy a navíc s baletním vzděláním.