Hořký podzim 1938: Jak se ve společnosti projevilo mnichovské trauma?

Mnozí si již sedmdesát let lámou hlavu nad tím „co by, kdyby“. Jak by obstála pohraniční opevnění proti německému útoku? Jak dlouho by se Čechoslováci dokázali bránit? Kolik životů by to stálo? Kterým směrem by se obrátilo veřejné mínění ve Francii a Velké Británii, pokud ve střední Evropě propukla válka? Jak by vypadala mocenská šachovnice, kdyby do hry vstoupili Sověti a přišli Československu na pomoc? Podobné úvahy lze dokola rozebírat z politického, společenského i vojenského hlediska, avšak žádná obecně přijatelná odpověď na hojně opakovanou otázku „měli jsme se bránit?“ zřejmě neexistuje. 

Hořký podzim osmatřicátého

Takzvaná Vůdcova budova, palác na Königsplatz v centru Mnichova, hostila 29. a 30. září 1938 mírovou konferenci, která odsoudila nepohodlné Československo k zániku. Dokument o osmi paragrafech ohlodal republiku o 28 680 kilometrů čtverečních, na kterých žilo 3 653 292 obyvatel (počet Čechů a Slováků se odhaduje na 570 až 730 tisíc). Mír byl slavně zachován (na jedenáct měsíců), ale mnichovské trauma zanechalo v české společnosti, politice i kultuře hluboký šrám. První republika skončila a uvažovalo se, kudy dál. Kontinuita s demokracií masarykovského typu narážela na snahu uzpůsobit myšlení novým autoritářským poměrům v Evropě. 

Hesla jako „odbenešit“, „nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme raději výti s vlky“ či „malá republika, ale naše“ trefně vystihují druhý, pragmatický přístup, který zvítězil.

Petiční výbor věrni zůstaneme, Obec československých spisovatelů, Umělecká beseda, Dělnická akademie a další „think tanky“ československé demokratické inteligence věrně hájily uplynulé dvacetiletí. Proti nim však stále razantněji vystupovalo nacionalistické křídlo požadující cenzuru, zrušení všeho ideově a mravně závadného, jazykový purismus (důraz na ryzost češtiny, počešťování cizích výrazů) a duchovní jednotu zrazeného národa, který se musí spolehnout sám na sebe.

Výzvy k opravdovému vlastenectví, křesťanství a opuštění „falešného liberalismu a humanitářství“ se nebezpečně zvrhly do autoritářských a antisemitských nálad. Cynismus, zloba, frustrace vylézaly v oněch sychravých a tragických posledních měsících roku 1938 na povrch a bohužel nacházely odezvu u stále většího množství lidí. Josef Čapek s hořkostí apeloval na zlomený národ: „Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste vy, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova?“ 

Nebudeme naivní

Ve společnosti se rozšířila touha označit a potrestat viníky nastalé krize. Hlavním terčem se stal Edvard Beneš, od 22. října 1938 v londýnském exilu. Štvavou kampaň proti němu zahájil bulvární tisk, záhy následovaný dosud seriózními deníky. Bezskrupulózní redaktoři označovali Benešovo spoléhání na spojenecké smlouvy se Západem za židozednářské spiknutí a odchod do zahraničí za jasné přiznání viny. Objevily se dokonce hlasy požadující vyšetřování Benešovy činnosti parlamentem. 

V zápasu o politickou, duchovní a kulturní orientaci pomnichovské republiky skončily demokratické síly poraženy dlouho předtím, než první voják německé okupační armády překročil hranice. První republika byla pryč a naivně se hovořilo o novém začátku, pod ochrannými křídly Třetí říše.

Jistý Stanislav Yester v komentáři Lidových novin napsal: „Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiky jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let našeho státu.“ Autor sám brzy ukázal, jakým stylem politiky by chtěl Čechy řídit. Yester byl novinářský pseudonym Emanuela Moravce, zanedlouho nechvalně proslulého kolaboranta a protektorátního ministra školství a lidové osvěty. 

Údajně z vůle lidu došlo ke zjednodušení, či spíše zdeformování celého politického systému, k rozpuštění politických stran, jejichž velký počet a vliv na fungování státu se rovněž setkaly se zdrcující kritikou.    

Pachuť Mnichova

Převládá přesvědčení, že národ byl v osudných zářijových dnech připraven bojovat za svou zemi, ale překotný sled událostí a nešťastná kombinace mezinárodních i vnitropolitických okolností mu toto právo upřely. Důsledky přijetí vyděračských požadavků, na nichž se shodli aktéři Mnichovské konference, se s Čechy táhnou do současnosti. Pachuť Mnichova byla cítit při pádu železné opony, sjednocování Německa, přípravě Česko-německé deklarace v roce 1997, i při vstupu republiky do Evropské unie v květnu 2004. 

Nejsilnější odezvu však nalezl ještě v průběhu druhé světové války a bezprostředně po jejím skončení. Československá exilová reprezentace, rozdělená na Benešovo londýnské a Gottwaldovo moskevské křídlo, jednala o uspořádání státu a podobě politického zřízení po osvobození od nacistických uchvatitelů.

Komunisté se od Masarykových dob změnili z partaje vyděděnců s radikální rétorikou na nejsilnější tábor, připravený převzít vůdčí úlohu ve státě. Podle Stalinových instrukcí nejprve ochotně spolupracovali s benešovci, avšak čím více se blížil návrat domů, ukazovali, že se budou jen neochotně s kýmkoliv dělit o moc. Od května 1945 si mohli diktovat podmínky, jak bude poválečné Československo vypadat, a ostatním stranám ve většině případů nezbylo než zmírňovat či doplňovat návrhy detailně propracovaného komunistického programu. 

Nikdo se však neodvažoval zpochybňovat dohodnutý a velmocemi posvěcený odsun sudetoněmeckého obyvatelstva, vnímaný jako zadostiučinění a náplast na mnichovskou ránu. Situace z podzimu 1938, kdy „pátá kolona“ zapříčinila celonárodní tragédii, se již nikdy neměla opakovat. Komunisté zároveň posilovali mýtus, že celá první republika byla svým buržoazním založením špatná a sama způsobila svou záhubu. Vykořisťovatelská třída továrníků, průmyslníků a magnátů, která podle nich způsobila hospodářskou krizi a utrpení dělníků a podvedla národ i v hodině nejtěžší, měla splatit dluhy. Parlament hladce schválil znárodnění průmyslu, pozemkovou reformu, zabavení majetku zrádcům a kolaborantům. 

O nás bez nás, dějství druhé

Stín Mnichova ovlivnil také zahraniční politiku, nadále usměrňovanou Edvardem Benešem. Aby se do budoucna předešlo dalším možným zradám nespolehlivými partnery, přestalo se Československo orientovat pouze na západoevropské spojence, ale vzhlíželo k úzké spolupráci s nastupujícími supervelmocemi, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Velká Británie s Francií ostatně záměrně ze středoevropského prostoru vycouvaly, protože měly plno starostí s rozpadem svých koloniálních říší. 

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Beneš již v prosinci 1943 podepsal se Sověty spojeneckou smlouvu a doufal, že se naplní jeho představy o Československu jako o mostu mezi Západem a Východem, kapitalismem a komunismem. Domníval se, že v poválečných podmínkách dojde k otupování ostří a postupnému přibližování se obou světonázorů ke „zlaté střední cestě“, umírněnému socialismu. Znovu se mýlil. Teheránská a Jaltská konference nevratně rozdělily sféry vlivu nejen ve střední Evropě. Československo, Polsko a Maďarsko vtáhl do svých tenat Sovětský svaz a jal se je zahalovat železnou oponou.