Horká linka Praha–Řím: Jaký byl obraz Rudolfa II. v korespondenci papežských nunciů?
S proměnou papežského státu do moderní podoby vznikla během 16. století také síť jeho stálého diplomatického zastoupení. Jedna z nejdůležitějších nunciatur působila u císařského dvora Rudolfa II. v Praze. Do Říma odtud vyslanci adresovali tisíce zpráv, jež jsou pro nás zásadním zdrojem informací o dění v zemi i o císaři.
Korespondencí apoštolských nunciů se odborně zabývá historik Tomáš Černušák z Moravského zemského archivu v Brně. Pro širokou veřejnost sepsal drobnou publikaci Všední život papežských nunciů u rudolfínského dvora. Vychází z ní i tento článek, který prokládáme rozhovorem s historikem a ukázkami z diplomatických zpráv.
Nunciové a jejich síť
Pražská nunciatura fungovala už při dočasném přesídlení Rudolfa II. do Prahy, v letech 1577–1581, trvale pak od roku 1583 a do Vídně se přesunula až pět let po Rudolfově smrti, v roce 1617. Nunciové měli běžný status diplomata, papeže zastupovali ale dvojím způsobem – jako hlavu katolické církve i papežského státu.
„Působili tehdy na 13 místech, přičemž nejvýznamnější nunciatury byly u dvora císaře a francouzského a španělského krále,“ vysvětluje Tomáš Černušák. „Nunciatury v této době byly zároveň hlavní proponentury protireformace, a tedy se různě angažovaly v oslabení pozic nekatolíků.“ Papežští vyslanci měli biskupský stupeň svěcení a až na výjimky šlo o Italy.
Součástí jejich každodenní činnosti vedle získávání informací, ovlivňování ve prospěch papežských zájmů a působení na panovníka bylo též soudnictví a administrativa. Aby toto vše mohli vykonávat, měli k dispozici skupinu spolupracovníků označovanou jako famiglia – domácnost. Pražská čítala kolem 35 osob a sídlila patrně v pronajímaném domě buď na Malé Straně, nebo na Starém Městě.
Jak Italové neznalí češtiny ani němčiny mohli v místním prostředí něčeho dosáhnout? Dejme slovo historikovi: „Využívali vztahové sítě – skupinu osob, které byly nakloněny jejich záměrům. Cesare Speciano dokonce ve zprávě z roku 1593 zmiňuje, ale samozřejmě nejmenuje, vlastního špeha – ‚spia‘.
U císařského dvora existovala takzvaná španělská strana – šlo o dvořany a šlechtice, kteří byli klienty španělského krále – a její osoby často využívali i papežští diplomaté ve své síti. Po několik desetiletí k nim patřil i císařův sekretář Jan Barvitius, a dlouhodobě ministři Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf, kteří působili v císařových službách od začátku až do roku 1600, kdy je Rudolf odvolal.
Do své smrti v roce 1582 byl pro ně významný Vratislav z Pernštejna, později Kryštof Popel z Lobkovic a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na postu českého kancléře, tedy od podzimu 1599. Další osoby se střídaly, například říšský vicekancléř Jakub Kurz von Senftenau, jeho nástupce Leopold von Stralendorf nebo tajný rada Heřman Attems. Jejich pozice už ale nebyla tak stálá.
Okruh papežské vztahové sítě byl personálně relativně omezený a její význam narostl zvláště v druhém období, kdy se císařovy zdravotní potíže prohloubily a měl tendence se oficiálním povinnostem vyhýbat včetně poskytování pravidelných audiencí diplomatům.“
Služba informátora nebyla samozřejmě zadarmo. U papežských klientů jsou ale málokdy zmiňovány finanční odměny, spíše „duchovní dobra“, například členové sítě mohli žádat o kanonikáty pro své příbuzné a známé, nebo lepší školy, třeba studium na prestižní koleji Germanicum v Římě.
Obratný Spinelli
Roku 1578 se poprvé výrazně projevila Rudolfova duševní nemoc, v dobových textech označovaná jako melancholie. Zaznamenali ji samozřejmě i vyslanci. „Pražský nuncius Germanico Malaspina vyjádřil ten stav celkem pregnantně, když napsal, že císař nemá z ničeho potěšení,“ konstatuje Tomáš Černušák.
„Dnes se občas objeví otázka, zda na trůně seděl šílenec. Podle toho, co jsem poznal, byl Rudolf II. panovník pro vládu připravený, vzdělaný a kultivovaný, s politickou vizí, ale syfilida, kterou od mládí trpěl, postupně zasahovala jeho organismus, a tedy i duševní schopnosti, svou roli sehrálo i dědičné zatížení. Choroba ho vážně limitovala a postupně destruovala.“
Zprávy z roku 1580 udávají, že císař je vážně nemocný, na genitáliích se mu objevily bolestivé vředy a je v péči chirurgů. Panují obavy, že brzy zemře a kdo nastoupí na trůn… Nicméně císaři se podařilo vymanit ze spárů zubaté a po téměř dvacet let panoval tak, že mu lze sotva co zásadního vytknout. „V prvních desetiletích své vlády poskytoval katolicky vychovaný Rudolf také nunciům relativně časté audience – jednou za 14 dní nebo za měsíc, přestože k nim přes svou rigidní španělskou výchovu příliš důvěru neměl.“
Bylo-li úkolem nuncia prosazovat papežské zájmy, a to nejlépe u panovníka, byl ve svém počínání nejúspěšnější Filippo Spinelli (nunciem 1598–1604). „Dokázal to, o co se dlouho marně pokoušeli už jeho předchůdci. Roku 1599 se mu podařilo prosadit velmi radikální personální změnu, totiž odstranit nepohodlné nekatolíky z důležitých zemských úřadů a nahradit je spolehlivými katolíky odmítajícími kompromis s protestantismem v čele se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Nicméně použil k tomu – alespoň podle toho, co říkají zprávy – intriky. V podstatě císaři namluvil, že ze strany nekatolických úředníků a dvořanů mu hrozí spiknutí. Bohužel rok 1599 byl pro Rudolfa II. opět krizový.
Nemoc se u něj projevila mimo jiné paranoidními představami, že ho někdo chce ohrozit, zabít nebo sesadit z trůnu, a tak Spinellimu uvěřil. Nuncius byl navíc domluvený s jedním ze svých spolupracovníků – Kryštofem z Lobkovic, který Spinelliho mystifikaci u císaře podpořil.“
Ve stínu tohoto nejvýznamnějšího diplomatického úspěchu stojí například prosazení gregoriánského kalendáře pro habsburskou monarchii, jehož dosáhl Francesco Bonomi u císaře koncem roku 1583, byť nekatolíci byli dlouho ostře proti. V praxi tehdy kalendář poskočil z 6. na 17. ledna 1584.
Velká krize
Zdravotní stav Rudolfa II. se zřejmě vyhrotil v září 1600. „Z té doby máme zprávu, že ohrožoval svého ministra Wolfganga Rumpfa dýkou a vyhrožoval mu, že ho zabije. Nato ho propustil ze svých služeb, nařídil mu opustit dvůr a Prahu. Následoval ho Pavel Sixtus Trautson, protože se ho před císařem zastal. Ale to je jediný projev panovníkovy extrémní agrese, a navíc není jisté, jestli Rumpf událost poněkud nezveličil, když se zprávou přiběhl za nunciem, protože věděl, že ji hned předá do Říma. Z téhož roku pochází též zpráva, že se císař pokusil o sebevraždu, nejprve dýkou, a pak se snažil podřezat si žíly sklíčkem z okna. Trýznil se obavami ze spiknutí a celé dny ho v předpokoji střežila vojenská stráž.“
Tehdy Rudolf II. výrazně a v podstatě natrvalo omezil kontakty s okolím, a především s papežskými diplomaty. Nuncius Antonio Caetani, který v Praze působil v letech 1607–1611, si v rozhovoru s bavorským kancléřem stěžoval, že za léta svého působení měl u panovníka jen tři audience. Před nástupem do úřadu byl ovšem instruován, že možnost přímé komunikace s císařem je omezená a nezbytné záležitosti je třeba mu sdělit pomocí lístečků, které doručují vhodní prostředníci.
Někteří diplomaté se audience ani nedočkali – vyslanec savojského vévody Guido di San Giorgio roku 1608 marně čekal čtyři měsíce. „Možná to bylo i tím, že savojská princezna Markéta, jež byla jednou z potenciálních nevěst Rudolfa II., se těsně předtím provdala za italského knížete Franceska Gonzagu,“ soudí historik. „Jistě, ženit se císař nechtěl, nicméně takové zprávy nesl patrně těžce a s ohledem na diplomatické relace si nepřímo vylil zlost na vyslanci.“ Každopádně když audiencí výrazně ubylo, schopnost něco prosadit tím byla značně omezena.
Drásavé stavy mysli
Jedna za zpráv z roku 1604 vychází z informací arcibiskupa Berky z Dubé. „Rudolf z nějakého racionálně těžko vysvětlitelného důvodu nesnášel kapucíny, kteří sídlili na Malé Straně. Snad hlasitě zpívali nešpory a budili ho,“ usmívá se Tomáš Černušák. „Arcibiskup tvrdil, že ho císař o půlnoci nechal vzbudit, povolal ho ke dvoru a nakázal mu, aby okamžitě kapucíny vyhnal z města.“
Vedle neracionálního chování a poruch spánku lze ve zprávách sledovat další projevy choroby, třeba nerozhodnost, nebo že se panovník rozhoduje každou chvíli jinak. Nuncius Antonio Caetani 15. září 1608 píše: „Ačkoliv se po tělesné stránce císař jeví v nikoliv špatném stavu, stále trvá jeho obvyklá melancholie, a Barvitius mi řekl, že je obrovská námaha vypáčit z něj sebemenší rozhodnutí.“
Koncem října Caetani uvádí: „V současnosti je císař velmi melancholický, je nespokojený s českými úředníky kvůli některým věcem týkajícím se vlády v tomto království. Budí Barvitia dvakrát nebo třikrát v noci, podezírá jej i každého a se všemi knížaty svého rodu je na tom zle (...)“
Trnem v mysli byl panovníkovi bratr Matyáš: „Císař věří, že je Matyášem začarován,“ udává zpráva z roku 1605. Nedlouho před Rudolfovou smrtí nuncius Salvago potvrzuje, že o bratrovi mluví císař nejčastěji. To už ale svár bratří hořel naplno, neboť ctižádostivý Matyáš panovníka připravil o vládu nad Moravou, Rakouskem a Uhrami. Vpádem pasovských (1611) si pak Rudolf podepsal definitivní ortel. Do Říma tehdy doputovala zpráva, že podle císaře Matyáš otrávil vzduch v Praze.
Misky vah
Jak na znepokojivé zprávy o panovníkově zdravotním stavu reagoval papežský stolec? „Nunciové i papežové dlouhou dobu uznávali Rudolfa II. přes jeho ‚defekty‘ a zdravotní omezení jako císaře. To nikdy nikdo nezpochybnil,“ tvrdí Tomáš Černušák.
Hlavní potíž podle něj spočívala v tom, že panovník neměl legitimního potomka a jasného nástupce, jeho zdraví nunciové tak úzkostlivě sledovali, „protože případné úmrtí císaře hrozilo vnitřními spory v říši a problémy nábožensko- politického charakteru, neřkuli náboženskými válkami. Je třeba si uvědomit, že římského panovníka volil sbor kurfiřtů, z nichž tehdy čtyři byli katolíci a tři protestanti. Riziko, že převáží strana pro papeže nežádoucí, bylo obrovské. Na případu Fridricha Falckého, který byl zvolen českým králem, dobře vidíme, že se systém mohl ocitnout rázem ve velkém konfesním riziku. V 17. století se pak stal jasnou volbou Matyáš.“
Radikální změna ovšem nastala poté, co Rudolf vydal Majestát (1609). „Pro papeže to znamenalo, že se zpronevěřil svému slibu římských císařů hájit zájmy katolické církve až do prolití krve. Jeho autorita byla poté velmi zpochybňována. V korespondenci španělských vyslanců jsem dokonce našel tajnou informaci od nuncia Caetaniho, podle které papež navrhuje císaře zbavit trůnu, a to prostřednictvím svolání kurfiřtů, uplacením některého z protestantů a hlasováním. Španělský diplomat to tehdy nunciovi rozmluvil, označil to za riskantní plán, s nímž nechce mít nic společného.“
Strašidelné „tavolino“
Mohlo by se zdát, že panovníkův nezřízený život, řada konkubín, stejně jako záliba v alchymii či astrologii, musel být terčem kritiky jak nunciova, tak papežského úřadu. Avšak reakce znalce byla překvapivá: „Nenašel jsem žádnou zprávu, kde by byl samotný fakt těchto císařových zájmů kritizován nebo vnímán negativně. Negativně bylo však vnímáno to, že císař těmto věcem dával přednost před panovnickými záležitostmi. Že se vyhýbal rozhodování, nepodepisoval dokumenty.“ Ty se údajně po celé měsíce hromadily na „tavolinu“, jak nunciové označovali stoleček někde v předpokoji císaře, bez jeho pozornosti.
„To se ale vztahuje až k druhé fázi Rudolfova panování. Nelze přitom říci, že by neměl konzistentní politiku, měl ji po celou dobu své vlády, jen byl v dobách, kdy měl komplikace, limitován, a teprve koncem vlády, kdy nemoc postoupila do závěrečné fáze, je zjevné, že se jeho vize rozpadla. V podstatě se řídil tím, co dělali jeho otec a děd – Maxmilián II. a Ferdinand I. – snažil se o vyrovnané postavení mezi katolíky a protestanty a tomu podřizoval hlavní kroky. Když zvýhodnil jednu stranu, v brzké době zvýhodnil tu druhou, aby zabránil konfesním sporům. Potridentským papežům se tato tendence nelíbila, představovali si, že bude nekompromisně hájit katolické zájmy. V tom se Rudolf a papežova strana dostávaly do konfliktu, tedy vedle majetkových záležitostí, které zasahovaly do kanonického práva.“
Pro své úkoly byli papežští nunciové vybaveni poměrně širokými kompetencemi. Co si však mohli vůči císaři dovolit? „Nelze říct, že by mohli vůči panovníkovi nějak expresivně vystupovat, nebo mu přímo vyhrožovat exkomunikací. Císař ostatně mohl požádat o jejich odvolání, a to by znamenalo neúspěch diplomatické mise a neblahý vliv na kariéru dotyčného.“
Každý z nunciů u císařského dvora totiž doufal, že se stane kardinálem. Vyslanci mohli vyvíjet nátlak, předkládat návrhy a panovník je mohl a nemusel akceptovat. „Nutno říct, že Rudolfova politika byla vůči papežské straně velmi obratná. V záležitostech, které mu vyhovovaly a zapadaly do jeho vládní koncepce, tam s ní souhlasil, pokud se ale objevil náznak zasahování do jeho pravomocí jako českého krále nebo římského císaře, tam se postavil proti. Například když v roce 1580 zemřel pražský arcibiskup Brus z Mohelnice, nuncius Malaspina nařídil pražské kapitule, aby provedla revizi majetku arcibiskupství, v souladu s kanonickým právem, to ale panovník, který sám sebe vnímal jako správce všeho majetku v českých zemích, bral jako zasahování do svých pravomocí a velmi ostře se ohradil, bez ohledu na to, že se prezentoval jako ochránce katolické církve.“
07 = císař
Nuncius své zprávy posílal Státnímu sekretariátu do Říma zpravidla v týdenních intervalech. Informace, které měly zůstat utajeny, byly šifrovány pomocí číselných kódů. „Šlo o nejdůvěrnější zprávy, jejichž obsah se neměl dostat do nepravých rukou – například při přepadení posla – a mohly se týkat třeba sesazení císaře.“
V korespondenci Cesare Speciana to vypadlo následovně: kód 102 = papež, 07 císař, 274 Čechy, 378 Praha, 344 luteráni a podobně. Zprávy nato odvezl kurýr do Říma, cesta mu trvala 10 až 14 dní v případě dobrého počasí, z toho plyne, že přímé konzultace při řešení aktuálního problému nebyly možné, a vyslanec si musel poradit sám.
„Avšak zjistil jsem – a je to čerstvá novinka – že Rudolf měl u papežského dvora kromě svého stálého diplomata a kardinála-protektora také agenta, jenž ho informoval o obsahu diplomatických zpráv a reakcích papeže na ně. Byl to Matteo Renzi, snad přímo papežův komorník, k němuž se zprávy nunciů nějakým způsobem dostávaly zejména v letech 1608 až 1609. Bude třeba tuto skutečnost více prozkoumat, abychom ji dokázali správně interpretovat.“
