Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (3): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Navádění raket V-1 na cíl představovalo pro konstruktéry zpočátku velký oříšek. Přestože se zvažovalo i ovládání rádiem, bylo jasné, že britská převaha v elektronickém boji by zřejmě vedla k rychlému zneškodnění létající pumy. V-1 proto musela mít zcela autonomní navádění, které by se nedalo nijak rušit.

Jednoduchá konstrukce

Vznikla tak soustava, jež zahrnovala kompas a gyroskopy, které se staraly o správný směr letu, kdežto barometr udržoval výšku a s pomocí příďové vrtulky se počítala vzdálenost. Když střela urazila danou vzdálenost, která měla odpovídat trase od místa startu do středu Londýna, došlo k zablokování kormidel, jež poslala střelu do sestupného letu, a zároveň se odjistila výbušná hlavice o váze 850 kg.

Systém řízení byl zdaleka nejsložitějším prvkem celé zbraně, protože zabral zhruba třetinu z normovaných 350 hodin pro výrobu jedné V-1. To současně ukazuje, že jinak šlo o ohromně jednoduchou konstrukci, která se dala vyrábět v tisícikusových sériích. Zkoušky střel začaly v prosinci 1943 a v dubnu 1944 vznikl útvar, který se měl zabývat jejich nasazením. Nesl krycí jméno Flak-Regiment 155(W), jeho organizace se podobala běžnému pluku protivzdušné obrany.

Bojové nasazení

Vedle samotných střel dostal i startovací rampy s katapulty, ze kterých se V-1 vydávaly na svou smrtící cestu. První salvu Němci odpálili 12. června 1944, ale ani jedna střela nedoletěla k cíli. O den později odstartovalo 12 střel, z nichž čtyři dopadly v Británii, a útoky se stupňovaly. Armády Spojenců sice obsadily oblasti s rampami ve Francii, ale Němci vypouštěli další V-1 proti Belgii.

Odpalovali střely i z bombardérů He 111 a nasadili nové odlehčené verze „létající bomby“, jejichž dostřel vzrostl až na 370 km. Poslední V-1 dopadla na Londýn až 29. března 1945. Kariéra této pozoruhodné zbraně ale pokračovala i po válce, neboť u vítězných velmocí vznikly různé deriváty (mimo jiné americká střela JB-2 Loon, sovětská zbraň 10Ch či francouzský terč CT 10), ze kterých se poté vyvinula nová generace zbraní, tedy střely s plochou dráhou letu. 

Premiéra meteoru

Útoky střel V-1 představovaly pro britskou protivzdušnou obranu mimořádnou výzvu, protože šlo o malé, velice rychlé a nízko létající cíle. Britové tedy museli posílit své protiletadlové dělostřelectvo a balonové přehrady a vysílali proti „létajícím bombám“ i své nejlepší stíhačky. Kromě klasických vrtulových strojů Spitfire, Tempest a Mustang nasadili též meteory, které se mohly chlubit především výtečnou rychlostí v malých výškách.

První případ, kdy proudový letoun zneškodnil V-1, se odehrál 4. srpna 1944, ačkoliv jeho průběh byl vskutku příznačný. Pilot T. D. Dean se ke střele přiblížil a pokusil se o klasický sestřel, ale čtveřice kanonů Hispano Mk.III selhala, a proto se Dean musel uchýlit k triku, který používali i piloti vrtulových letadel – tedy k převrácení V-1 koncem vlastního křídla.

Měření sil

Potíže s kanony ale přetrvávaly i v následujících dnech a zjistilo se, že při prudkých manévrech se mohou prázdné nábojnice zasekávat ve vyhazovačích. Po odstranění tohoto problému si meteory vedly stále lépe a během srpna 1944 si připsaly (když počítáme i onen první Deanův úspěch) celkově 13 zničených střel V-1. Jejich skóre by zřejmě nadále vzrůstalo, počátkem záři ale Němci museli útoky na Londýn přerušit a meteory již nedostaly příležitost.

TIP: Technologie zrozené z války: Hitlerova tajná zbraň otevřela dveře do vesmíru

Proti Anglii bylo odpáleno kolem 10 000 „létajících pum“, z nichž jen asi 2 500 dopadlo na Londýn, zatímco více než 2 000 jich Britové sestřelili. Vojenské škody byly minimální, jenže úspěch V-1 spočíval v tom, že RAF proti nim muselo vyčlenit obrovské zdroje. Útoky „létajících pum“ i akce stíhaček Meteor ale každopádně jasně ukázaly, že budoucnost letectví patří reaktivnímu pohonu.