Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (2): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Gloster Meteor překonával vrtulové stíhačky především v ryhlosti. Ty dovedly udržet svoje rychlostní maximum kolem 640 km/h jen po krátkou dobu a ve velké výšce, zatímco meteor létal rychlostí přes 650 km/h na úrovni hladiny moře. Především díky tomu se jevil jako optimální přepadová stíhačka proti hrozbám, které se k ostrovům blížily v malé výšce, tedy zejména proti střelám V-1. Ty začaly na Británii dopadat v červnu 1944, přičemž první meteory se dostaly do řadové služby o měsíc později a záhy zahájily operační lety.

Předchozí část: Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (1): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Zároveň se pracovalo na zdokonalování jejich konstrukce, takže 11. září 1944 poprvé odstartoval první stroj verze Mk.III, jež obdržela silnější motory Rolls-Royce Derwent, větší zásoby paliva či odsuvný překryt kokpitu („jednička“ měla odklápěcí). Proti hrozbě V-1 se nová varianta již neuplatnila, nicméně čtyři letouny se v únoru 1945 přesunuly do Belgie, byť do konce války si nestihly připsat žádný sestřel. Vývoj ale běžel dál, vznikaly další verze meteoru a proudové stroje mířily i do zahraničí. Ačkoli se rodily výkonnější stroje a meteor záhy zastaral, byl to právě tento typ, jemuž přísluší hlavní zásluhy za přechod západních zemí do reaktivní éry. 

Koncepce pulzačního motoru 

Také kořeny „létající bomby“ V-1 sahají dál než do období druhé světové války, v tomto případě dokonce až do samých počátků letectví, neboť již před Velkou válkou se odehrály první pokusy s letadly bez osádky. Dálkově řízené stroje, jimž se říkalo „vzdušná torpéda“, se zvažovaly i jako útočné prostředky, v meziválečné éře ale sloužily převážně jako létající terče k výcviku protivzdušné obrany. Takovými stroji se zabývala mimo jiné německá firma Argus.

Původně zcela nezávisle na této iniciativě v Německu studovali rovněž nový typ motoru, jenž vešel ve známost jako pulzační a který propagoval Paul Schmidt. Nejsilnější stránku tohoto agregátu představovala jednoduchost, neboť jeho „srdce“ tvořila prostá spalovací komora, která byla v přední části opatřená mříží s uzavíracími klapkami, kdežto v zádi se nalézala tryska. Při letu vpřed vnikal do komory přes otevřené klapky vzduch, ten se smísil s palivem a došlo k prudkému hoření, jehož tlak uzavřel klapky, a tudíž spaliny vycházely tryskou ven a vytvořily tah.

Jepičí život

Vzniklý podtlak klapky znovu otevřel a celý proces se opakoval zhruba padesátkrát za sekundu. To ale představovalo i hlavní slabinu, jelikož tah se takřka nedal regulovat a kvůli opotřebení klapek měl motor velice malou životnost, řádově jen v hodinách.

Pro pilotované letouny se tedy příliš nehodil, jevil se ale jako ideální pohon pro jednorázový útočný prostředek, ačkoliv Luftwaffe na začátku války přisuzovala takové zbrani pouze nízkou prioritu. Schmidt tedy zahájil spolupráci s firmou Argus a vznikly prakticky použitelné pulzační motory.

Dokončení: Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (3): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Britské letectvo mezitím stupňovalo bombardování Říše a 19. června 1942 proto došlo ke schválení vývoje první „odvetné zbraně“ (Vergeltungswaffe 1 – V-1), jak znělo krycí jméno „létající pumy“ určené k útokům na Londýn. Luftwaffe ji oficiálně vedla jako Fieseler Fi 103, protože tato firma se starala o výrobu draků, kdežto Argus dodával motory, společnost Walter startovací katapulty a firma Ascania naváděcí soustavu.