Hledá se jméno: Dnešní Havířov se mohl jmenovat Lidobudovatelov, Rudozář nebo třeba Zápotockýgrad
Slezský Havířov je jedním z nejmladších měst v celém Česku a svůj název hledal opravdu komplikovaným způsobem
Po druhé světové válce zažíval těžební průmysl prudký rozmach, ale příchozí horníci, hutníci a dělníci potřebovali někde bydlet. Proto padlo rozhodnutí o výstavbě nového města, pro nějž bylo nutné najít vhodné označení. V únoru 1955 tedy Krajský národní výbor (KNV) v Ostravě vyhlásil soutěž, ve které se sešlo na 600 dopisů s celkem asi 2 350 návrhy.
Úporné hledání
Výsledné pojmenování mělo být české, dobře vyslovitelné, vystihovat hornický charakter místa a ideálně pak sestávat jen z jednoho slova. Lidé se snažili vzdát poctu různým slavným lidem. Z dnešního pohledu jsou však tyto názvy spíše trpce zábavné. Klementov, Stalin, Gottwaldův Horníkov, Bezručov, Čurdov, Antonínov, Fučíkov a také Zápotockýgrad. Budovatelská atmosféra byla tehdy všudypřítomná, a to se odráželo i na nápadech jako Kombajnov nebo Dělníkov. Některé z nich zněly poněkud kostrbatěji, například Lidobudovatelov, nebo dokonce Budosocikolektivov. Duch doby se sice nezapřel, nicméně poslední jmenované by měli nejspíš problém vyslovit i ti nejzapálenější soudruzi.
Idylické sídlo
Chtěli byste žít ve šťastném městě? Samozřejmě – tak potom vítejte ve Šťastnově! Preferujete věčný mír? Přestěhujte se do Ostravského Mírumilova nebo Všemírova! Cílem socialistického úsilí bylo postavit město, které by bylo vzorem pro všechny, tak proč by se nemohlo jmenovat Vzorvšem? Další navrhované názvy jednoduše zachycovaly průmyslový charakter oblasti, setkat jste se tedy mohli s označeními jako Stokomínů, Uhlokopy nebo Uhlín. Existovala také možnost, že by horníci s rodinami žili ve Slezském Donbasu, Rudohvězdově či Rudozáři.
TIP: (Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?
Nakonec byly národním výborem vybrány tři nejlepší návrhy, a to Šachtín, Havířov a Cingrov, ačkoliv občanům se nejvíce zamlouval Bezručov. Vítězem se podle KNV stal Šachtín, ale konečné rozhodnutí bylo na ministrovi vnitra Rudolfu Barákovi – a my už dnes víme, jak to dopadlo.
