Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (1)
Němečtí konstruktéři během války přišli s řadou typů stíhačů tanků – vozidel uzpůsobených speciálně k ničení nepřátelských obrněnců. V nejtěžší kategorii
se jednalo o stroje Jagdpanther, Jagdtiger, Ferdinand a Nashorn, které prosluly silnou výzbrojí, zároveň ale trpěly řadou nedostatků
Ačkoliv se to vzhledem k výzbroji, váze (zejména v případě Jagdtigeru a Ferdinandu) a síle pancéřování nezdá, společným předkem všech německých těžkých stíhačů tanků byl malý a lehký Panzerjäger I. Toto vozidlo vzniklo v roce 1940 jako kombinace podvozku tanku PzKpfw I a čs. protitankového kanonu KPÚV vz. 38 ráže 47 mm umístěného ve shora otevřené, lehce pancéřované nástavbě. Po invazi do SSSR v létě 1941 pak následoval další vývoj konceptu Panzerjägeru I, který vyústil například v sérii stíhačů tanků Marder či v prototypy Dicker Max a Sturer Emil.
Na počátku kanon
Vrchol této konstrukční filozofie přišel v roce 1942, kdy zbrojovka Krupp vytvořila protitankový kanon PaK 43 ráže 88 mm. Zbraň disponovala hlavní o délce 71 ráží (6,28 m) a její protipancéřové projektily dokázaly probít přibližně 230 mm pancíře na krátkou vzdálenost a okolo 150 mm na vzdálenost 2 000 m. Díky tomuto výkonu se PaK 43 ve své době stal vůbec nejvýkonnější protitankovou zbraní Wehrmachtu a požadavek na vývoj samohybné verze na sebe nenechal dlouho čekat.
Úkolu se zhostil podnik Alkett, který v únoru 1942 představil design založený na pásové platformě Geschützwagen III/IV, tedy kombinaci součástek tanků PzKpfw III a IV. Kanon PaK 43 konstruktéři umístili do shora otevřené, lehce pancéřované nástavby. Vzniklé vozidlo získalo označení Hornisse (sršeň) a jeho sériová výroba se rozběhla na počátku roku 1943. Ještě před bojovým debutem pak Alkett do designu zapracoval několik menších úprav a stroj dostal definitivní jméno Nashorn (nosorožec).
I přes výhodu výkonné výzbroje měl design vážnou slabinu v podobě slabé pancéřové ochrany. Ta nepřesahovala 30 mm, v boji proto musel nashorn spoléhat pouze na střelbu ze zálohy či na dlouhé vzdálenosti. Ve stejné době ale slavilo úspěch útočné dělo StuG III vybavené plně uzavřenou a solidně pancéřovanou nástavbou a vyzbrojené 75mm kanonem. Právě to se stalo inspirací pro druhou větev vývoje německých stíhačů tanků, která nově kromě palebné síly kladla důraz i na silnou pasivní ochranu.
Hybridní průkopník
Prvním představitelem této nové filozofie se stal těžký stíhač tanků Ferdinand, jehož vývoj má kořeny v prototypu těžkého tanku VK 45.01 (P). Tento stroj z rýsovacího prkna slavného konstruktéra Ferdinanda Porscheho soutěžil o zakázku na první německý těžký tank a mohl se pochlubit ve své době zcela revolučním hybridním pohonem, kdy hnací kola roztáčel pár elektromotorů napájených dvojicí benzinových agregátů.
Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (2)
Porsche se dlouhodobě těšil Hitlerově přízni a nebylo proto překvapením, když z diktátorovy iniciativy ještě před zkouškami prototypů započala výroba stovky podvozků dle zmíněného návrhu. Při testech ale prototyp zcela propadl a z největší míry neslo na neúspěchu vinu právě novátorské, avšak také složité a vysoce poruchové pohonné ústrojí. Vítězem tendru se tak stal konkurenční návrh Henschelu (později zaveden do výzbroje jako PzKpfw VI Tiger), zatímco na Porscheho podvozky čekalo jiné využití v podobě přestavby na těžká útočná děla. Design schválený v říjnu 1942 měl kombinovat již zmíněný kanon PaK 43 s do té doby nevídaným pancířem o síle až 200 mm.
