Historie manželství v Čechách: Jaký byl recept na domácí štěstí?

Významným mezníkem se stalo zavedení Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811, který v oblasti rodinného práva vymezil všechny povinné kroky k uzavření manželství, stanovil překážky sňatku a definoval státem uznatelné příčiny rozvodu od stolu a lože. Především nahlížel na manželství jako na společenskou smlouvu, ve které mají obě strany (manžel a manželka) jasně vymezené role.

Ovšem důležitou roli dál hrál také toleranční patent Josefa II. z roku 1781, jenž otevřel dveře uzavírání smíšených sňatků mezi katolíky a evangelíky. Katolická církev však takové svazky nepodporovala a obrat nastal až hluboko ve 20. století, když omezovala nekatolickou stranu podpisem takzvaného reversu o katolické výchově všech dětí. Stát tuto praxi mlčky trpěl, ač k tomu nebyl prakticky žádný právní důvod.

Přípravy v rukách církve

Kromě židovského obyvatelstva měli všichni snoubenci až do zavedení civilního sňatku povinnost uzavírat manželství za asistence katolického kněze a v kostele. Snoubenci se museli podrobovat snoubeneckým zkouškám, tedy rozhovoru s knězem o účelech manželství a manželských povinnostech, prokázat základní znalosti katechismu a vyzpovídat se.

Možná nás to překvapí, ale náboženské znalosti byly už tehdy mnohdy chabé. Třebaže velká část populace absolvovala v dětství školní docházku, z katechismu si obvykle vybavili pouze základní modlitby. Občas se na faře vyskytl i vzdělanější farník, to pak bylo pro kněze povzbuzení, a dokonce příležitostí pro delší a zábavnější rozpravu. Kněz mu pokládal různé náboženské otázky a nechával si je vysvětlovat – konečně proč by si tuto kratochvíli nedopřál? Vždyť se častěji setkával s nevzdělanci než vzdělanými, jak situaci komentoval Emanuel Doležal, který pro ostatní faráře sepsal manuál pro přípravu snoubenců.

Svatba se konala v místě bydliště nevěsty. Pokud snoubenci pocházeli z různých farností, prokazoval se ženich zpovědní cedulkou i zkouškou z náboženství ze své domovské farnosti. Když k tomu připočítáme ještě povolení k sňatku, nebo dokonce dispenze (překážkou bylo nejčastěji blízké příbuzenství), shromažďoval kněz na faře tlustou úřední složku plnou písemností skoro pro každé snoubence! 

Jakmile kněz uzavřel složku, měl z úředního hlediska přípravu na sňatek splněnou. Nyní stál před mnohem těžším úkolem: poučit budoucí manžele o manželských povinnostech buď samostatně, nebo v rámci zpovědi. Základ svátosti manželství spočíval v několika bodech: muž je hlavou rodiny, žena jej následuje, sňatkem zakládají společnou domácnost, která je jim od nynějška svatým místem. Muž živí a zaopatřuje rodinu, žena je ve všem poslušná a je na ní, jak se zhostí role hospodyně a jestli bude jejich společné hospodaření – v živnosti, na statku či jinde prosperovat.

Na bedra ženy byla jednoznačně vložena zodpovědnost za hladký průběh všech činností. Muž se měl ke své ženě chovat vlídně, trpělivě a s úctou, shovívavě ji upozorňovat na chyby a přivádět na „správnou cestu“. Žena se neměla stát nikdy bleskosvodem jeho hněvu, vášní a agresivity. 

„Ženský úděl“

Ve skutečnosti se ale po ženě požadovalo, aby uměla efektivně tlumit manželovy „přirozené“ vášně. Nevěstě se mělo připomenout, že má být svému muži ve všem podřízená, má mu pomáhat a ve všem mu vyhovět. Lásku muže bylo třeba živit velkorysým odpouštěním. Křikem, hádkami nebo nedej Bůh hlasitým komentováním událostí žena u muže ničeho dosahovat nesměla! Tím by do rodiny vnesla hněv a oslabila náklonnost manžela. Manželka měla zkrátka volit takové cesty, aby vždy dosáhla domácího štěstí. Když později docházelo ke konfliktům, jež se dostaly až k faráři, jeho otázka zněla: „Nezavdala jste náhodou sama příčinu mužova chování?“

A děti? Ty byly chápány jako základní účel manželství. Odmítání dětí, či dokonce aktivní bránění početí bylo bráno jako těžký hřích. Výmluvy na již mnohočetnou rodinu, na „zlé časy“ nebo na skrovnou živnost neobstály, soudila církev. Toto téma se ovšem stávalo častěji předmětem diskuse u zpovědi manželů než při prvních rozhovorech se snoubenci. Před svatbou měl kněz pouze stručně poučit o šestém přikázání apelem na zachování zdrženlivosti. Sami kněží ale věděli, že mnoho nezmohou, praxe byla v tomto ohledu značně vzdálená katechismu. 

Když se kněz dostatečně seznámil se snoubenci a příbuznými, vyhlásil ohlášky. Přípravy na svatbu šly do finále, ale ohlášky mohly znamenat také velké komplikace. Fungovaly totiž tak trochu jako pojistka zodpovědného konání. Nezřídka se stávalo, že si po ohláškách na faru přišla stěžovat „předchozí“ nevěsta – žena, která tvrdila, že jí dotyčný slíbil manželství nebo že s ním má nemanželské dítě. Takovou nepříjemnost musel farář samozřejmě nějak řešit. V krajním případě mohlo dojít k zastavení ohlášek a odložení sňatku, dokud se záležitost nevyřeší, buď vyvrácením takového nařčení, nebo vyrovnáním pohledávek přesně stanovenou finanční kompenzací, což se stvrzovalo písemně.

Když už to dál nešlo

A jak vypadala praxe? Fungující manželství se podobala přesnému hodinovému strojku – každý věděl, kde je jeho místo. Mohly bychom nalézt řadu šťastných manželství a takových, která byla uzavřena na základě vzájemné náklonnosti. Na druhou stranu vášnivé city se příliš nenosily – dobový pohled na manželství charakterizuje hlavně střídmost a vědomí povinností. 

Devatenácté století je stoletím velkých změn, které zasáhly i instituci manželství. V druhé polovině století skončila řada manželských sporů rozchodem nebo rozvodem, a to i na venkově. Konkrétní čísla k dispozici nemáme, ale jisté je, že manželské neshody hluboce poznamenávaly jak samotné manžele, tak celou farnost. Důvodem k rozchodu manželů byly většinou alkoholismus muže a s tím spojený nedostatek peněz na základní obživu, nevěra a domácí násilí. Muselo jít o závažné porušení manželských povinností, protože z ekonomického i společenského hlediska byl rozvod nevýhodný. Znamenal osamění, chudobu a stigmatizaci. 

Až do vzniku Československa navíc platilo, že rozvedení nemohli uzavřít nový sňatek, byly totiž církevním či civilním soudem rozvedeni „od stolu a lože“, přičemž manželství zůstalo v platnosti. Rozvedení manželů mohlo být dokonce stanoveno pouze na určitou dobu, třeba na několik let, a manželé se pak měli opět sestěhovat do jedné domácnosti.

Katolická fara fungovala jako zprostředkovatel i instituce, která dohlíží na „správné chování“ svých oveček. Farář byl totiž ze zákona i z titulu duchovního povinen rozhádané manžele smiřovat a snažit se tak zabránit rozkolům. Řada farářů se snažila skutečně pomáhat, a to zejména ženám s dětmi, na které situace dopadala nejtíživěji. Mohlo by se zdát, že tíha manželských sporů dopadala častěji na ženy, ale o rozvod požádal například i Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Jejich spor ovšem ukončila předčasná smrt spisovatelky.

Manželské novoty

„Dlouhé“ 19. století provázela v Evropě řada převratných změn, jež se nevyhnuly ani starobylé instituci manželství. Svou roli sehrála postupující sekularizace, tedy rozchod katolické církve a státu a slábnutí vlivu náboženství na životy lidí, celková modernizace společnosti i postupující ženská emancipace.

TIP: Století odvážných průkopnic: Ženy si svá práva u nás musely tvrdě vybojovat

V roce 1868 byla v Čechách zavedena možnost uzavřít civilní sňatek. Jedním z prvních, kdo tuto možnost využil, byl Vojtěch Náprstek, který uzavřel ryze civilní sňatek s Josefou Křížkovou 25. února 1875 na Staroměstské radnici v Praze. Byla to první vlaštovka, ale směřování společnosti do 20. století se už nedalo zastavit.