Hans Asperger: Muž, který rozluštil syndrom

Talent a živý zájem, znalosti, hluboké porozumění tématu, zápal. To jsou ingredience, z nichž vznikají úspěšní medicínští badatelé. Hans Asperger jedním takovým bezpochyby byl. Jenže mu nejspíš chyběly charakterové vlastnosti, které by ho v kontextu současnosti více polidšťovaly. Těžko tak můžeme přijmout jeho mimořádné vědecké zásluhy bez uvedení kontroverzí. Asperger dokázal výtečně nahlédnout do duše dětí stižených projevy autismu – aby je pak s klidem poslal na smrt.

Nacista? Ne, jen oddaný systému

Aspergera a jeho pohled na svět už od útlého dětství (o němž se vlastně ví jen podezřele málo) spoluutvářelo okolí. Navštěvoval konzervativní katolickou školu a patřil do klubu Fahrende Scholaren, jakési variace na skauty pod hlavičkou Německého hnutí mládeže. A sám si pochvaloval, jak byl soustavně formován báječným duchem mládežnického hnutí, toho nejušlechtilejšího výkvětu německého národa. Dělal to, co tehdy miliony dětí.

Během studia medicíny ve Vídni patřil ke kroužku nadějných adeptů vedených Franzem Hamburgerem – nacistickým fanatikem, průkopníkem rasové hygieny. Byli spolu zadobře. Promoval v době, kdy židovští studenti a profesoři vyklízeli akademickou sféru. Přihlášku do Austrofašistické vlastenecké fronty si podal v době, když už bylo zřejmé, že Rakousko spěje k diktatuře. Nikdy se sice nestal členem NSDAP, ale čilé vazby s jeho členy udržoval a oni jej brali „za svého“.

To vše mu v očích dnešního čtenáře přitěžuje. Asperger se dokázal na podmínky převládajícího režimu plně adaptovat, zabydlet se v něm. Byl zrovna tak spolehlivým prvkem systému a součástí mocenského soukolí, když byl při okupaci nasazený v Jugoslávii, stejně jako když později šéfoval katedře, byl ředitelem na dětské klinice anebo dlouho po válce svou odborností zaštiťoval projekt SOS vesniček.

Největší skvrna na jeho štítu je bezpochyby to, že v rámci programu rasové očisty T4 pomáhal svou znalostí diagnostikovat mentálně postižené, zaostalé a „odlišné“ děti, o nichž věděl, že po jeho verdiktu zamíří na kliniku k eutanazii. Dělal to, protože to byla jeho práce. Vnitřním ospravedlněním mu prý bylo, že eutanazie je pro ně milosrdnější než koncentrační tábor. Ale to už jsou spíš domněnky, k nimž není dostatek spolehlivých podkladů.

Autismus je široké spektrum

Temný stín minulosti Hanse Aspergera netížil. Žil totiž svou prací – zájmem o psychicky speciální děti – a jeho osobní vhled do jejich nitra byl neobvyklý. Nejprve výrazně zpřesnil mapu zatím neprobádaného prostoru PAS a „od podlahy“ upravil stávající definici autismu, již po sobě zanechala dětská psycholožka Gruňa Suchareva v roce 1926.

Upozornil také na to, že některé psychicky odlišné děti se specifickými projevy autismu – pokud se tedy zdárně dožijí dospělosti a zvládnou se začlenit do společnosti – dokážou využít své nadání i soustředění a nacházejí velmi úspěšně uplatnění. A byl to Asperger, kdo poukázal na to, že příčiny oné specifické formy autismu, určitého nepřesně ohraničeného syndromu, budou mít zřejmě genetický původ. To bylo výrazně jiné od teze, kterou o „autistické poruše afektivního kontaktu“ razil další vynikající badatel, Leo Kanner.

Kanner, mimochodem zakladatel první dětské psychiatrické kliniky v USA a autor prvních lékařských učebnic o dětské psychiatrii, viděl za autistickým hnutím mysli kritický vliv výchovy, respektive tedy nedostatečných projevů mateřské lásky a péče. Asperger i Kanner bádali z různých úhlů nad stejnou problematikou, ale Kannerovou výhodou bylo svobodnější akademické prostředí. Své studie publikoval v angličtině, a i díky tomu měl mnohem komplexnější čtenářskou obec. Ve světě se o něm vědělo.

Slavný až po smrti

O Aspergerovi, Kannerově současníkovi, který postupně publikoval na 300 dílčích studií o syndromech autismu, se v jeho době skoro nevědělo. Teprve v roce 1977, kdy obdržel titul emeritního profesora, začaly být některé z jeho prací citovány. Uznání mimo svou domovinu se už nedočkal. Když ve věku nedožitých 74 let umřel, zůstalo za ním hmatatelné dílo v podobě tisíců dětí s psychiatrickými poruchami, jimž pětatřicet let aktivně pomáhal. A také neodbytný stín jeho temné (před)válečné minulosti.

První ucelený překlad jeho prací vznikl v roce 1981 a ve světě neuromedicíny a psychiatrie způsobil zemětřesení. S metodickou přesností totiž popisoval oblast, jež se dosud opomíjela. Adresně se trefoval tam, kde byl (tehdy už zase skoro zapomenutý) Kanner mimo. Teorie, definice a klinické diagnózy, které Hans Asperger naznačil, docházely celou další dekádu potvrzení, jeho výzkum byl replikován. Pravděpodobně v duchu všeobecného nadšení z jeho díla bylo pro jeden ze segmentů PAS vymezeno nové pojmenování: Aspergerův syndrom.

Slova, jež si poznačil v roce 1944, zněla optimisticky: „Jsme přesvědčeni, že autisté mají své místo v organismu sociálního společenství. Svou roli plní dobře, možná lépe, než by to dokázal kdokoli jiný. A to mluvíme o lidech, kteří měli jako děti ty největší potíže a způsobovali svým pečovatelům nevýslovné starosti.“ Nevynechal však pesimistický dodatek: „Bohužel, ve většině případů pozitivní aspekty autismu nepřevažují nad těmi negativními.“ Jeho závěry dodnes neztratily nic ze své platnosti.

TIP: Nejchytřejší člověk historie měl IQ 270: Kdo byl William James Sidis?

Celý odborný svět se tázal, kde že byl ten báječný rakouský pediatr, medicínský teoretik a psychiatr celou dobu schovaný. Až nekritický obdiv k jeho práci ale před pár lety narazil na bariéru. To když do popředí vystoupily stíny minulosti a zřetelně připomněly, že znalec dětské duše sepisoval na své malé pacienty posudky a zprávy rovnající se trestu smrti. Hans Asperger zůstává i nadále výraznou osobností medicíny, jeho praktické i teoretické zásluhy na vědeckém poli jsou nezpochybnitelné. To, jestli s odstupem času obstojí i jeho charakter, už medicíně soudit nenáleží.