Hana Vítová: Nejtišší noční motýl
Ačkoli Hana Vítová (1914–1987) jednoznačně patřila do trojlístku největších prvorepublikových filmových hvězd, od svých kolegyň se výrazně lišila.
Umělecké dětství
Vyrůstala v kultivované hudební rodině – jejím otcem byl operní pěvec Hanuš Laška – a také v její kariéře byl kromě herectví vždy důležitý zpěv i vztah ke zpěvákům. Za jednoho z nich, Járu Pospíšila, se dokonce vdala, s jiným, R. A. Dvorským, zase vystupovala v době, kdy už ani jeden z nich nebyl na společenském výsluní.
V necelých osmnácti letech přišla do Osvobozeného divadla, kde poprvé zazářila v roce 1931 jako Sirael ve hře Voskovce a Wericha o Golemovi. To už se nejmenovala svým rodným jménem Jana Lašková, ale podle volné inspirace básníkem Vítězslavem Nezvalem (Vít – Víťa) začala používat jméno Vítová. A proč se z Jany stala Hanou? Snad, že to lépe znělo.
Od Voskovce a Wericha zamířila do divadla Vlasty Buriana, kde vydržela tři sezony. Nevzpomínalo se jí na to zrovna nejlépe, Burian byl podle ní sebestředný a choval se jako rozmazlené děcko. Ze svých kolegů si dělal pouhé nahrávače, byť dobře placené. Opravdu spokojená byla až v divadle svého celoživotního přítele Oldřicha Nového, s nímž také po válce ztvárnila nezapomenutelný pár ve Fričově Pytlákově schovance (1949).Když později byla z existenčních důvodů nucena vystupovat v kabaretu U Tomáše, přizvala Nového k režírování programu, jenž vyplňoval pauzy mezi konzumací piv a gulášů, jak si rovněž kdesi posteskla.
Trpký konec
Její životní rolí byla půvabná Marta Dekasová v Nočním motýlu (1941), kterou nešťastná láska přivede na scestí. Jak o ní výstižně prohlásila její kolegyně Zita Kabátová, Vítová měla smutný osud, protože sama byla smutný člověk a všechno si moc brala. Těžko říct, zda mohla ovlivnit rozpad druhého manželství s vlivným právníkem a šéfredaktorem Kinorevue Bedřichem Rádlem, nezájem filmařů o její osobu po únoru 1948 a především pak nejtragičtější životní událost – sebevraždu své devatenáctileté dcery Bedřišky.
Pamětníci na Hanu Vítovou vzpomínají jako na ženu velmi bystrou, navíc oplývající až neženskou ironií. Udržovala si široký kulturní rozhled, mozek si bystřila překlady (uměla několik cizích jazyků), ale i luštěním křížovek na mistrovské úrovni. Skládala také texty k písním a v šedesátých letech se podílela na tvorbě televizních soutěží, pro které vymýšlela záludné otázky.
