Gottwaldova děvčata: Jak vypadala ideální žena socialismu?

Po druhé světové válce získala v Československu stěžejní vliv komunistická strana, a když v únoru roku 1948 převzala vládu pevně do svých rukou, začala společnost přetvářet v souladu s ideologií marxismu-leninismu. Stěžejními cíli budovaného československého socialismu se tím pádem stala společenská produktivita práce a rovnoprávné postavení všech občanů, tedy i žen. 

Mocenský aparát proto přišel s emancipačním programem, který vycházel nejen ze zmíněného myšlenkového směru, ale inspiroval se též vývojem v Sovětském svazu a navazoval na obecné dobové trendy. Ženy se každopádně nedočkaly zrovnoprávnění na všech úrovních – komunistické vládě šlo totiž v prvé řadě o jejich zařazení do pracovního procesu. V zakladatelské éře poúnorového režimu se tak pro spoustu žen stalo novým závazkem chození do práce. 

Jeřábnice a kombajnistky budují socialismus

V návaznosti na inovativní plán začal být v médiích masově skloňován nově vytvořený idealistický obraz ženy, který se stal jedním ze zásadních nástrojů komunistické propagandy. Jaká tedy měla být taková správná socialistická žena? 

V prvé řadě se jednalo o svědomitou pracovnici. A není divu – zaměstnaneckých sil byl totiž po druhé světové válce nedostatek a agitační tlak se pokoušel ženy motivovat k pracovnímu výkonu. Náborové kampaně přímo čišely pracovními nabídkami pro zástupkyně něžného pohlaví, jež měly začít zastávat i profese do té doby čistě mužské – a to jak ze stavebnického odvětví, tak z těžkého průmyslu. Na stránkách tehdejších časopisů a novin se tudíž usmívaly nadšené hornice, kombajnistky, zednice, řidičky tramvaje i jeřábnice. Horečka raného komunistického režimu evokovala, že je vše možné – třeba i stát se pilotkou. Typickým obrazem emancipované ženy z venkova se zase stala traktoristka. Zasedajíc za volant stroje jako symbolu nové, pokrokové éry též prolomila určitou tradiční představu, že ovládání strojů je výhradně mužským působištěm.

Nicméně stát se mimořádně výkonnou a poctivou pracovnicí – neboli údernicí – k naplnění vykonstruovaného ideálu nestačilo. Další rolí, kterou dle stranických představ měla každá žena oddaně vykonávat, byla funkce uvědomělé občanky, která pomáhá budovat socialistické zřízení. Angažuje se ve veřejném prostoru a v politických aktivitách – tedy opět v do té doby hlavně mužské doméně.

Socialistický stát – jedna velká rodina

Přestože nejzásadnější úkoly, které žena socialistického typu ideálně splňovala, již byly zmíněny, přece jen toho na bedrech musela unést trochu více. Péče o domácnost ovšem měla být z listu povinností vyškrtnuta – komunisté si totiž kladli za cíl zajistit rodinám služby v podobě hromadného praní či vaření. Takové ambice rozhodně nevyvíjeli náhodou, naopak celé snažení souviselo s ideologickým pokusem rozbít tradiční rodinné vazby a vytvořit „státní“ kolektivní rodinu, jež se o své členy postará skrz veřejné instituce. Přes všechny závodní jídelny a prádelny se ale ženy ani v prvních letech komunistického režimu typickému vyobrazování v roli hospodyně zcela nevyhnuly.

Ačkoliv měla být žena primárně aktivní členkou společnosti, jejíž ústředním posláním nebyly vdavky a péče o rodinu, i tak se pokládalo za samozřejmé, že jí přísluší role matky a manželky – což se s étosem zaměstnankyně zapálené do politiky příliš neslučovalo. Řádná komunistka, jako „pouhá“ biologická matka, měla být v tomto duchu plně oddána státu a důvěřovat mu ve výchově svých dětí, za kterou přebíral zodpovědnost personál v jeslích a školkách. Jako milující rodič, jenž nesl za dítě i v této době hlavní zodpovědnost, měla zkrátka ustoupit vyšším zájmům socialismu – ve prospěch harmonického vztahu mezi státem a rodinou. 

Mateřství, které vládnoucí strana vnímala jako ženskou přirozenost, bylo tedy jakbysmet využito ku „vyššímu“ prospěchu – smyslem každé matky totiž mělo být budování šťastné a mírové socialistické budoucnosti, a to nejen pro své potomstvo, ale pro celou společnost. A co se role manželky týče, ženu měl její choť vnímat v prvé řadě jako soudružku a „spolubojovnici“, která stojí po jeho boku. Partnerství pak idealistické představy nevykreslovaly zrovna vášnivě, nýbrž šlo o svazek plný věrnosti a uvědomění vůči stěžejnímu blahu socialistické společnosti.

Nebojácné údernice rozdávají úsměvy

A jaké byly ideální povahové vlastnosti takové náležité ženy budovatelské éry socialismu? Samozřejmě pouze kladné, v souladu s věrností komunistickému zřízení. Nesměla jí chybět příjemná povaha, sebevědomí, nebojácnost ani odvaha. Stejně tak sršela bystrostí, rozhodností, pílí a chutí soutěžit – v dělnickém pracovním kolektivu bylo totiž nezbytné neustále se zlepšovat, překonávat pracovní rekordy a pokoušet se inovovat stávající techniky či mechanismy. Takové „bojovnici“ za lepší zítřky nechyběla ani fyzická síla, výdrž a pečlivost při práci – dokázala totiž na rozdíl od mužů svými citlivějšími prsty vykonávat i jemnější motorické úkony jako třeba broušení optiky.

Proměnil se i ideál krásy. Komunisté si v období raného socialismu rozhodně nepotrpěli na křehké parádnice. Postačilo, když měla žena zdravé a odolné tělo, byla duševně spokojená a usměvavá, ideálně s ďolíčky v červenajících se tvářích. K takovéto kráse, pružnosti těla, ale i k lepšímu pracovnímu výkonu ženě pomáhal pravidelný pohyb a správná životospráva. A přesto, že socialistické vzory nevyžadovaly od žen nějakou přehnanou péči o zevnějšek – jedinou „ozdobou“ jim mělo být nadšení do práce – komunistický režim se nezapomněl chlubit tím, že jsou československé socialistické ženy statné, a přece štíhlé, na rozdíl od těch ze znepřátelených „kapitalistických“ zemí, kde žijí dle propagandistických tvrzení „vypasení měšťáci“.

Co se módy týče, v počátcích komunistického režimu se na žádné strojení nehrálo. Základem šatníků každé zaměstnané ženy byl pracovní oděv, který časopisy vyzdvihovaly jako vkusný kousek pro každou „činorodou ženu“ – v některých případech se jednalo o hnědý pytlovitý hábit zakrývající většinu těla, jindy šlo o modrou kombinézu. 

Mimo službu pak dámy měly oblékat hlavně halenky, košile, sukně a šátky přes hlavu. Tento jednoduchý styl se ovšem neudržel dlouho, v druhé polovině 50. let se začaly představy o ženském zevnějšku vracet do předúnorových kolejí a v časopisech byly dámy opět navlékány do módnějších, méně zahalujících kousků, které přece jenom lahodily oku více než pracovní pláště. Proto i dělnice tehdy začaly pomýšlet na líčení a různé módní doplňky.

Od motorů zpět k prachovce

Vykonstruovaná idea bývá většinou lákavější než samotná realita, což v tomto případě opravdu platilo. Ženy tehdy v mnoha případech skutečně nabyly ekonomické nezávislosti na svých mužích, s jejich dalšími povinnostmi v domácnosti už jim ovšem stát měl potíže pomoct – přestože v počátcích nasliboval dodávky obědů nebo hlídání dětí, jak podotýká historička Denisa Nečasová, která se touto problematikou zabývá. Další problémy spočívaly v tom, že ne všem ženám se do práce chtělo. Navíc se spousta mužů cítila být novotami ohrožena, a některé pracantky si tak z jejich strany vysluhovaly posměšky, ale i výčitky, kdo se postará o děti, když se matky „trmácejí“ po schůzích. 

Osvěta, která by se snažila do chodu domácnosti a péče o rodinu zapojit naopak muže, navíc prakticky neexistovala. Co se týče občanské angažovanosti žen, sice opravdu pomáhaly při žních, zdobily nástěnky a obsazovaly různé institucionální funkce, ve většině případů ale na nejvyšší pozice ve státním a stranickém aparátu nemohly mít pomyšlení.

TIP: Cesty do sovětské utopie: Jaké zážitky si přivezli Češi ze Sovětského svazu?

Přes veškeré zobrazování žen pracovnic a budovatelek v tištěných článcích či na propagačních plakátech tedy idealistický obraz „nové ženy“ do společnosti neprosákl natolik, aby natrvalo a zcela proměnil tradiční rozložení ženských a mužských rolí. S druhou polovinou 50. let se tak model socialistické ženy nastolený v roce 1948 začínal pro svou nefunkčnost rozplývat. Komunistický režim totiž ztroskotal při snaze zajistit péči o děti i domácnost, k čemuž zrovna nepřispěla špatná ekonomická situace. Ženskou doménou se tím pádem v mediálním světě opět stala kuchyň a starost o rodinu. Jenže zaměstnání už povinností všech občanů zůstalo, navíc jej ženy často vykonávaly za nižší plat než muži a možnosti kariérního růstu pro ně byly značně omezené. Přičemž takový model s menšími výkyvy přetrval po celou dobu komunismu, až do roku 1989.