Gevaudanská bestie: Sužovala Francii šelma, nebo nebezpečný psychopat?

Po dlouhou dobu unikala nástrahám lovců a dovolila si vzdorovat i vůli nejmocnějšího vladaře Evropy 2. poloviny 18. století. Vydejme se do hor Gevaudanu po stopách šelmy, jejíž původ nebyl dosud uspokojivě vysvětlen.

První útoky

Zprávy o tom, kdo první Bestii uviděl, se liší. Podle některých záznamů měla nejprve škodit pastýřům na horách. Těm tvrdým a zoceleným mužům ale nikdo nevěřil, že by je vyplašil „vlk s rudou kožešinou“. První možný útok zvířete později ztotožněného s Bestií přišel na začátku léta 1764. Pokusilo se napadnout dívku pasoucí stádo dobytka. Bezejmenná pastýřka měla ještě štěstí. Šelma vyprovokovala k útoku býky, kteří ji zahnali.

První obětí se tak stala 30. června 1764 čtrnáctiletá Jenne Boulet poblíž vesnice Saint Etienne de Lugdares. Už 6. srpna zvíře pozřelo jinou pastýřku a 8. srpna zemřela třetí dívka. Další měly brzo následovat. Bestie útočila takřka neustále: na osamělé pocestné, na pastevce, postupem času si troufala i na větší skupiny. Útočila přímo na hlavu… Až 15. září vyslal správce provincie Languedoc na pomoc kraji 57 dragounů pod velením kapitána Duhamela. Skutečný lov právě začal…

První lov a všechny další…

Duhamel nasadil strategii masivních honů, které měly kořist vyplašit a nahnat před ústí pušek. Už 20. září se povedlo najít a ulovit skutečně masivního vlka. Jenže... útoky pokračovaly a lidé ještě více zneklidněli. Tíseň se projevovala všude a ve všem, stižen byl obchod i tradiční pastevectví. V reakci na paniku dovolil syndik Gevaudanu Etienne Lafont nosit zbraně i neurozeným. Aby motivoval další lovce, vypsal štědrou odměnu tomu, kdo Bestii uloví. Šlo o první kamínek v dlouhé lavině. Postupně odměnu příslíbí téměř všechny místní úřady - světské i církevní a dokonce i sám král Ludvík XV.

Vráťme se ale zpátky na podzim 1764. Hony nedokázaly Bestii zničit. Možná ji spíš lehce popudily či nabudily k vyšším výkonům, protože její akční rádius se nyní ještě výrazně zvýšil. Dokázala udeřit i na dvacet až třicet kilometrů dál od míst, kde by se podle všeho mohlo nacházet její doupě. Těžkopádné hony, které dokázaly pročesat jen pár kilometrů lesa a s horšícím se počasím bylo stále těžší a těžší je vůbec zorganizovat, neměly šanci. Pod stromy se nacházely ostatky dalších obětí.

Duhamel se ale nehodlal vzdát. Nepolevil na intenzitě honů a navíc protkal celý Gevaudan pastmi a otrávenými mrtvolami. Každého dne vyjížděl na lov i přes to, že lesy začal pokrývat sníh. V říjnu se skupina lovců setkala s Bestií tváří v tvář. Povedlo se jim ji dvakrát zasáhnout střelou, ale ona jejich pokusy zcela ignorovala.

Nástroj v rukou psychopata?

Pravděpodobně existuje nějaké logické vysvětlení, proč si Bestie ze střel nic nedělala, nejspíš se jednalo o kombinaci celkové vlhkosti vzduchu, nízké kvality prachu a velmi tuhé kožešiny zvířete. Pro místní a většinu lovců to ale znamenalo jediné: nebyla obyčejným zvířetem z tohoto světa. Děsilo je i její chování, které se dodnes špatně vysvětluje. Část obětí byla nalezena zcela svlečená, část bez hlavy. Jaké zvíře by mohlo něco takového vykonat? Dodnes není úplně jisté, zda se zvíře chovalo skutečně tak podivně, nebo šlo o řádění psychopata, který úspěšně využíval Bestii ke krytí vlastních zločinů.

To s sebou přineslo řadu nových teorií o tom, co je Bestie vlastně zač. Podle jedněch byla šelma dobře vycvičeným nástrojem šílence, který ji ovládá a využívá k vraždám. Jiní si byli jisti, že se nejedná o jedno zvíře, ale celou smečku ďábelských stvůr. A různé náznaky vedly k domněnkám, že se jedná o nadpřirozené síly a práci vlkodlaka.

Stříbrná kulka

Roku 1767 se do situace vložil teprve devatenáctiletý markýz z Apcheru. Nakoupil kvalitní zbraně, munici a shromáždil nejlepší lovce z kraje, mezi nimi i hospodského Jeana Chastela. Jejich taktika spočívala ve vyčkávání a okamžité odvetě. Když 17. června šelma rozervala hrdlo devatenáctileté Jeanne Bastide, Apcher a jeho muži vyrazili. Svůj cíl našli 19. června, jenže Bestie zabila psa a prchala…

TIP: Hrůza v Besançonu: Když francouzské město sužovala vlkodlačí bestie

Na svém útěku se ovšem setkala s Jeanem Chastelem. Ten poklekl, založil do pušky stříbrnou posvěcenou kuli a vystřelil. Nepadla jen jedna rána, ale ze souboje odešel vítězně Chastel. Noční můra, ve které Gevaudan žil, skončila. Šelmu vycpali a vystavili na markýzově zámku. Po čase ji odeslali do Versailles, kde byla tajně pohřbena neznámo kde.