Galvani a žabí stehýnka: Italský vědec se oddával neobvyklým pokusům
Studium elektrických jevů bylo na přelomu 18. a 19. století teprve v plenkách. Jednou z důležitých postav tehdejšího bádání byl italský lékař a přírodovědec Luigi Galvani. Co mu ukázal experiment s elektřinou a žabími stehýnky?
Proslulý Boloňan Luigi Galvani přednášel od roku 1762 na univerzitě anatomii a působil jako profesor porodnictví na boloňské Akademii věd. V sedmdesátých letech se začal zabývat žabí anatomií a pustil se do pokusů, které měly odhalit účinky statické elektřiny na živočišné tkáně. Víceméně náhodou narazil na vskutku podivuhodné jevy. Během manipulace se žabími stehýnky zjistil, že pokud se nůžkami dotkne obnaženého nervu a venku právě zuří bouřka, svaly v končetinách se stahují podobně, jako když jsou vystaveny přímému působení elektřiny. Později se svými asistenty pozoroval, že ke kontrakcím dochází i ve chvíli, kdy k žabí končetině přiložil kovový skalpel a některý z pracovníků laboratoře právě pracoval s nedaleko stojícím elektrostatickým generátorem. Galvani tušil, že by mohl být na stopě něčemu zásadnímu.
Živočišná elektřina
Musel však znovu experimentovat. Na dvorku svého domu natáhl dva železné dráty, přičemž na jednom byly na měděných háčcích (které spojil přímo s nervem) zavěšeny končetiny nebohých obojživelníků, druhý drát se pak dotýkal chodidla žáby a byl zaveden do studny. Galvani pak už jen počkal na bouřku a sledoval, jak se při každém úderu blesku stehýnka pohybují jako za živa. Další pokus nebyl ani tak záměrem, jako spíš shodou šťastných okolností.
Galvani si předpřipravil stehýnka pro pozdější použití a zavěsil je na kovové zábradlí. Překvapeně však pozoroval, že ačkoli na nebi nebyl ani mráček, stehýnka se přesto chvílemi stahovala. Došel k závěru, že statická ani atmosférická elektřina nejsou potřeba a ke smršťování dochází i ve chvíli, kdy se končetina dostane do kontaktu se dvěma různými kovy.
V dalších experimentech pak tuto tezi testoval a nakonec došel k závěru, že pravou příčinou kontrakcí je živočišná elektřina, která je produkovaná přímo organismem. Představoval si, že celé to funguje podobně jako takzvaná leidenská lahev (což byl vlastně první elektrický kondenzátor), přičemž nerv měl být pólem kladným, sval naopak záporným, a při jejich kontaktu došlo ke smrštění svalu.
Spor s Voltou
Své závěry shrnul roku 1791 v práci De viribus electricitatis in motu musculari Commentarius (Traktát o elektrických silách při pohybu svalů). Spis vzbudil velkou pozornost a zaujal také italského fyzika Alessandra Voltu (1745–1827). Ten o objevech svého kolegy nejprve pochyboval, ale následně je osobně ověřil a začal se jimi důkladně zabývat. Nesouhlasil však s Galvaniho závěry o existenci „vnitřní“ živočišné elektřiny a postuloval, že kontrakce jsou způsobeny pouze elektrickým proudem, jenž vzniká na rozhraní dvou odlišných kovů a příčina pohybu je tak „vnějšího“ charakteru.
TIP: Vynálezy, které lidé nechtěli: Rudolf Diesel a jeho sebevražedný motor
Galvani na svou obranu provedl mnoho dalších experimentů, během kterých ukázal, že kontrakce vznikají i bez přispění kovu, avšak Voltu nepřesvědčil a spor, který se mezi oběma rozhořel, pokračoval až do Galvaniho smrti v roce 1798. Volta se problematikou vzniku elektrického proudu zabýval dál a v roce 1800 představil světu první elektrický článek, takzvaný Voltův sloup. Teprve o mnoho let později se ukázalo, že Galvani měl svým způsobem pravdu – že přímo v těle opravdu vzniká slabé elektrické napětí.
