Filozof znectěný bulvárem: Sørenu Kierkegaardovi dělaly úšklebky spoluobčanů ze života peklo

Od dob, kdy se objevil romantismus, se v lidské společnosti mnoho změnilo. V oblasti umění se například začal často skloňovat dříve prakticky nepoužívaný pojem génius. Nutno přitom podotknout, že romantikové si někoho takového představovali jako člověka značně rozháraného, konfliktního a problematického. Jako géniové mohli být náhle vnímáni i mimořádně výstřední jedinci, kteří by dřív možná čelili spíš opovržení. Nová doba pro ně chystala naopak uznání a čestné místo ve školních učebnicích! 

Uznávaní šílenci 

Při letmém pohledu najdeme velký rozdíl mezi filozofy dob dávno minulých, a mezi hlavami, které oslnily novověk. Veličiny staršího data často směřovaly k řádu a dodnes platí za autority nejen myšlenkové, ale i mravní. Příklad? Na prvním místě jistě Sókratés, který bývá přímo příkladem intelektuála, jenž se srazil se zlovůlí světské moci, ale projevil statečnost a neústupnost, jakou dnes obdivujeme například u disidentů. Svatý Augustin zase po hýřivém mládí nalézal moudrost u filozofů a později v následování Krista. Jistě, existovaly samozřejmě i postavy, jimž přisuzujem cynické a spíše nesympatické vlastnosti – například Niccolò Machiavelli. 

Ale pohled na muže, kteří inspirovali filozofii modernismu a postmodernismu, odhalí až příliš mnoho značně excentrických osobností, jimž bychom vedle geniality asi bez váhání přisoudili i jinou nálepku. Jako by platila podivná rovnice: duševní nemoc nebo přinejmenším značně složitý psychologický profil = známka talentu. Namátkou „sadista“ de Sade, jehož myšlenky často imponují současným postmoderně laděným autorům, kteří neváhají bořit veškeré hranice, jež si dříve intelekt kladl. I Nietzsche se stal pro filozofy budoucnosti modlou, ale sám se během života zmítal spalován hrůzou z vlastní osobnosti. A skončil v naprostém šílenství neschopen komunikovat s okolím. 

Rodinné peklo 

Od posledních dvou jmenovaných se značně odlišoval Søren Kierkegaard, muž, který inspiroval jeden z nejvlivnějších filozofických proudů 20. století – existencialismus. Tento dánský filozof na sebe kladl velké mravní nároky. Za zdravou osobnost bychom ho ale jistě nepovažovali. Zdědil po otci sklony, které nazýval melancholií. My bychom spíš řekli deprese. Zároveň měl tendence až k jakémusi duševnímu masochismu. Způsoboval značné psychické utrpení sobě i jiným a spatřoval v tom dokonce projev upřímného křesťanství. 

Kodaňská rodina Kierkegaardových by nepochybně zaujala jak psychoanalytika Freuda, tak třeba dramatika Ibsena. U jejich domácího krbu by jak slavný psycholog, tak norský dramatik nalezli spoustu materiálu, o kterém by jim stálo za to psát. Malý Søren se celý život nezbavil rozporuplného vztahu ke svému otci, jehož miloval, ale zároveň se ho bál. Otec skrýval bolestné tajemství, starou vinu, která ho provázela celý život a ničila klid v rodině. Právě takové příběhy dramatik Ibsen na jeviště často přinášel. 

O co šlo u Kirkegaardových? Michael Pedersen Kierkegaard silně věřil v Boha. Bral svoje křesťanství velice vážně, zvlášť proto, že se cítil vinen v konkrétním slova smyslu – tedy ne jen formálně zatížen dědičným hříchem, jak učí církev. Svoje staré hříchy prožíval jako velké osobní trauma. Můžeme spekulovat o tom, co všechno spáchal, ale k věcem, které si vyčítal, patřilo zřejmě hlavně to, že v mládí proklel Boha. Svého nejmladšího syna tím každopádně velmi zatěžoval, neboť si z něj udělal jakéhosi zpovědníka. Tím na něj přenesl mnohé ze životních pocitů, kterými sám strádal. 

Neustále se bál Božího trestu, a když mu postupně umřely děti a dvě manželky, viděl v tom odplatu nebes za svoji zkaženost. Od potomků vyžadoval bezvýhradnou poslušnost. Søren si tak od dětství vybudoval velmi přepjatý smysl pro odpovědnost za své vlastní činy. Přemýšlel sám o sobě a kladl na sebe obrovské nároky. Cítil se být horším, než by měl být. Taková psychická výbava vedla k tomu, že propadal tendenci sám sebe trápit. Jenom mučednictví ho zbavovalo nesnesitelného pocitu hříšné tíhy, který na něj přenesl jeho traumatizovaný otec. 

Mučedník 

Snad ani nepřekvapí, že oba synové, kteří se dožili dospělosti, skončili u studia teologie. Peter se této dráze skutečně věnoval a dotáhl to až na biskupa. Søren se nikdy necítil hoden vykonávat kněžské povolání – natolik silně o sobě a o svém morálním kreditu pochyboval. Na druhé straně si většinou připadal chytřejší než ostatní. Cítil se povolaným napravovat svět, filozofii i samotné křesťanství. 

Valnou část jeho spisů proto tvořila díla na pomezí filozofie a teologie, která měla promlouvat právě ke křesťanům. Jejich cílem bylo změnit vlažnou a podle Kierkegaarda pokryteckou víru na opravdové křesťanství naplňované konkrétními životními kroky a rozhodnutími. Viděl v křesťanské víře něco, co nejde dohromady s pohodlným životem a se zákony tohoto světa. Skutečný křesťan musel být ochoten k oběti a pro svou víru si odříkat pohodlný život. 

Požitkář 

Názory, které Kierkegaard celoživotně publikoval, však stály v rozporu s jeho skutky. Už od mládí se v něm praly dvě tendence – chtěl se od otce osvobodit, ale přitom se mu stále více podobal. Jak se to projevovalo? Po svém odchodu na univerzitu se nejprve ukazoval jako výtečný a svědomitý student. Zajímal se o širokou paletu oborů a ve všech dosahoval nejlepších studijních výsledků. Jenže pak přišel zlom. Vědění, jaké nabízela škola, ho přestalo uspokojovat. Tvrdil, že chce víc. Že vzdělání nesmí být něco, co je člověku předkládáno jako hotová věc. Že nejpodstatnější je skutečně osobní, autentický, jedinečný postoj, který má člověk k předmětu svého studia zaujmout. Tento apel se dá v podstatě označit za hlavní životní myšlenku Sørena Kierkegaarda. 

Například v etice podle něj nelze dojít k objektivnímu závěru – k zákonům, které by platily vždy a pro všechny. Situace každého člověka je jedinečná a i otázka, co je mravní, a co ne, vyžaduje v každé situaci autentickou odpověď. Když se Kierkegaard odvrátil od pilného studia, hledal se a tápal jako většina mladých lidí v tomto věku. Začal si užívat. Otce to pochopitelně zlobilo. Pak však náhle zemřel, ale místo, aby se Søren jeho dohledu zbavil, nechal se jím ovlivňovat víc než za života. Cítil se provinilý a snažil se dělat to, co by si jeho rodič přál. Opět se vrátil ke studiu a řádně ho dokončil. Dokonce se zasnoubil. 

Týral snoubenku 

Hodlal se usadit? Tato etapa představuje jednu z největších záhad v životě filozofa, kterému se někdy přezdívalo Sokrates z Kodaně. Na svou vyvolenou, která byla mimochodem o deset let mladší než on, kladl přehnané nároky. Dalo by se říci, že využíval převahy svého věku i velkého intelektu a hodlal ji vychovávat. V podstatě ji psychicky mučil. Natěšil ji například na vyjížďku, aby vše následně zrušil. Dívenka se prý měla naučit odříkání. Nakonec po roce zásnuby zrušil, aniž někdo tušil, proč přesně. 

Kierkegaard to zdůvodňoval různě. Pochyboval o sobě, o své připravenosti na manželství. Hodlal svůj život zasvětit pouze tvorbě a podobně. Ve svých pozdějších spisech celou situaci dokonce přirovnával k biblickému příběhu obětování Izáka. Reginu Olsenovou zřejmě nikdy nepřestal milovat, přesto se jí vzdal. Přinesl tím oběť vyššímu zájmu. Na utrpení a ostudu, kterou na milovanou osobu uvrhl, se rozhodl nehledět. 

Hanbu však neváhal způsobovat ani sám sobě. Skoro bychom řekli, že se ve svém utrpení doslova rochnil. Neustále o všem přemýšlel a psal o svém rozpoložení. A nejen to. Snažil se působit co možná nejhorším dojem, vyvolávat opovržení. Prý proto, aby Regině nebylo líto, že o něj přišla. Aby si mohla říct, že se na poslední chvíli vyhnula nešťastnému životu po jeho boku. Kierkegaard byl každopádně ochoten snášet psychické útrapy, a dokonce si je i sám způsoboval. 

Terč bulváru 

Jeho známý ze studií, jakýsi Møller se živil psaním článků do časopisů a neváhal zveřejnit Kierkegaardův příběh. To, co provedl snoubence, v tehdejší společnosti představovalo tučné sousto. V tu chvíli se projevil další rys Kierkegaardovy povahy. Urážkám uvykl od dětství, protože ho osud nevybavil zrovna příjemným zevnějškem. Navíc neměl ani dost síly, aby se s posměváčky popral. Osvojil si jiný způsob, jak se bránit šikaně. 

Vládl ostrým jazykem a uměl trefně zraňovat tak, že způsoboval větší bolest, než kdyby někomu jednu vrazil. V dospělosti se mu tyto zkušenosti hodily pro boj s novináři. Pustil se do tehdejšího tisku a nenechal na něm nit suchou. Rozpoutala se doslova válka. V redakcích zvedli hozenou rukavici a články o podivínském filozofovi plnily stránky. Nešlo přitom jen o texty. Kierkegaard posloužil jako vděčný terč karikaturistům. Za chvíli ho na ulici poznával každý. I kdejaký výrostek si z něj tropil posměch. 

Znovuvzkříšený 

Jiný člověk by se možná zlomil, na Kierkegaarda ale zkušenost se skandálem zapůsobila právě opačně. K aféře došlo ve chvíli, kdy se vyčerpán každodenním psaním rozhodl se vším skončit. Vydával jeden spis za druhým a teď už nemohl dál. Hodlal odjet na venkov a odpočívat. Útoky, které schytal, ho ale znovu zmobilizovaly. Cítil se vyvoleným, aby napravil upadající stav křesťanstva. Od té doby měla jeho filozofie hlavní téma, díky němuž se vlastně vracel k předmětu svého univerzitního studia – křesťanství. 

Kierkegaard považoval sám sebe za velikého muže, jakých se rodí jen několik za staletí. Svou práci vnímal jako poslání, k němuž byl vyvolen. Jako by ani nemyslel na nic dalšího. Dědictví po otci rychle mizelo, protože kodaňský filozof proslul vedle obrovské pracovitosti také svou slabostí pro nejlepší jídla a vybraná vína. Za chvíli by mu nezbylo vůbec nic a on by nejspíš skončil na ulici, protože jeho práce mu nejen nevydělávala, ale dokonce si platil i vydání vlastních děl. Než však dopadl jako žebrák, náhle zemřel. Příčina byla nejasná – prostě se jednoho dne svalil na ulici a už nevstal. Vlastní bratr za něj sloužil mši a přispěchal s omluvou za mnohé jeho kontroverzní názory. Søren by se patrně v hrobě obracel, kdyby to mohl slyšet. 

TIP: Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi: Otec myšlenky vzniku Spojených států evropských

Odkaz 

To, co ale současníci shledávali jako pohoršující, objevili ve 20. století existencialisté. Ačkoli odešel v pouhých dvaačtyřiceti letech, stihl po sobě zanechat neuvěřitelně viditelnou stopu. Coby filozofa ho ocenilo až dvacáté století. Proč to tak trvalo? Předběhl svou dobu a potíž spočívala také v tom, že nepublikoval v žádném světovém jazyce, ale jen v dánštině. Kierkegaarda nakonec hltali nejen v Německu nebo v angloamerickém světě, ale především ve Francii, kde našel pokračovatele, jako byli Sartre či slavný dramatik Camus. Již dříve ovlivnil například skvělého německého filozofa Heideggera.