Felix Dzierżyński: Kdo byl muž, kterého Stalin prohlásil za „oddaného rytíře socialismu”?
Zakladatel Čeky. Fanatický katolík, který si v sedmnácti letech náhle uvědomil, že Bůh není. Muž, kterého Stalin prohlásil za „oddaného rytíře socialismu“. Jaký byl životní příběh architekta rudého teroru?
Felix Dzierżyński se narodil v rozvětvené rodině zchudlého šlechtice na statku poblíž Ivjaněci v dnešním Bělorusku. Od mala projevoval nesmírnou schopnost zahořet pro své ideály: nejprve pro římskokatolickou církev. Toužil být knězem, nutil své sourozence se neustále modlit. Když zjistil, že jeden z jeho bratrů ztratil víru, řekl mu, že kdyby on sám měl přestat věřit, raději by si Boha vpravil zpět do hlavy kulkou.
Asketik s tváří ikony
Na gymnáziu strávil osm let a nijak nezářil. První ročník opakoval dvakrát – propadl z ruštiny a řečtiny. Ironií osudu je, že chodil pouze o několik ročníků níže než budoucí polský maršál a samovládce Józef Piłsudský. Na toho mladý Felix velmi zapůsobil – vzpomínal na něj jako na „vysokého, štíhlého chlapce se zjevem asketika a tváří ikony, který by nikdy nedokázal lhát“.
Když bylo Felixovi sedmnáct, zapsal si do deníku „Náhle jsem pochopil, že Bůh není“. Našel nový ideál – v marxismu! Při nástupu cara Mikuláše II. na trůn spolu s přáteli přísahal, že svět zbaví carského zla. Marxismu začal sloužit s takovou vášní, že byl za své revoluční názory záhy vyloučen z gymnázia. Do závěrečných zkoušek mu zbývaly pouhé dva měsíce!
Schopný každého zločinu
Felix se rychle zorientoval v politické situaci a brzy se i přes svůj nízký věk začal účastnit sjezdů i kongresů, zatím ještě v barvách Sociální demokracie království polského. Přesunul se do Kaunasu (dnešní Litva), nechal se zaměstnat jako vazač knih a po nocích tiskl propagační letáky. Po zorganizování stávky ševců byl zatčen. Policie si už tehdy poznamenala: „Felix Dzierżyński bude, vezmeme-li v úvahu jeho názory, přesvědčení a osobní povahu, v budoucnosti ještě velmi nebezpečný, schopný každého zločinu.“ Ve vězení strávil téměř rok. Po skončení trestu byl přesunut do města Nolinsk, vzdáleného asi dva tisíce kilometrů – aby ztratil kontakty s ostatními buřiči. To se psal rok 1898.
V Nolinsku měl strávit tři roky v továrně na tabák. I tady se ale dále věnoval agitaci. Za trest ho čekal další přesun, tentokrát 530 kilometrů na sever, do malé vesničky. Tentokrát neagitoval, ale v srpnu 1899 rovnou utekl do dva tisíce kilometrů vzdáleného Vilniusu. Tady stihl založit Sociální demokracii království polského a litevského – a v únoru 1900 byl opět zatčen. Ve Varšavě strávil ve vězení dva roky. Pak ho mělo čekat dalších pět let v nejvzdálenějších pustinách Sibiře. To už se ale Dzierżyński nejspíš rozhodl, že na to nemá čas, využil vzpoury vězňů a utekl, tentokrát do Berlína.
Exportér revoluce
V Německu se okamžitě stal členem zahraničního komitétu své socialistické strany. Zkontaktoval se i s dalšími exponenty polské i ruské exilově-levicové revoluce. Spolupracoval mimo jiné i se slavnou socialistkou Rosou Luxemburgovou, která svou kariéru zahájila právě v jím založené straně. Dál pokračoval v agitaci, ale místo tajného tištění jednotlivých letáků a podpory ševcovských stávek tak trochu posunul úroveň. Organizoval pašování ilegálních materiálů do Ruskem ovládané části Polska. V obrovském měřítku!
Jeho kolega revolucionář, Karl Radek o Felixovi mluvil jako o nejmilovanějším z polských marxistů, vysokém, dobře stavěném a nesmírně charismatickém, jehož plamenné projevy spojovaly dělníky i přes generační propast. V lásce měl zapálený revolucionář štěstí méně. Jeho družka Julie Goldmanová se léčila ve Švýcarsku s tuberkulózou. Ale ani Dzierżyńskiho přítomnost jí nepomáhala. Zemřela mu v náručí na jaře roku 1904. Začal tak nejdepresivnější rok jeho života. Horší než všechna vězení. Své sestře napsal, že ztratil smysl bytí. Že není proč žít, proč pracovat, pro koho vybudovat lepší svět…
Naštěstí vzpruha byla nedaleko: ruská revoluce roku 1905! Ta měla sice svými východisky k marxistům daleko, ale Dzierżyński mohl díky ní napnout všechny síly v boji proti carství. Ruská tajná policie zvaná Ochranka ho sice zatkla, v říjnu jej ale vysvobodila amnestie. Následující roky Felixova života mají ustálené schéma: zatčení, kauce nebo útěk, zatčení – a na závěr Sibiř, ze které opět uprchl do Polska, tedy na území Rakousko-Uherska. Něco takového by dokázal málokdo. A tolikrát jako Felix? To snad vůbec nikdo!
Cesta k revoluci
Do Krakova dorazil roku 1910 a krátce po svém příjezdu se oženil s těhotnou Sofií Muszkatovou. Měsíc po svatbě byla zatčena. Jejich první a jediný syn Janek se narodil ve vězení. Felixovi se stále dařilo policii unikat. Žil pod falešnou identitou jako Władysław Ptasińský. Myslel si, že s ním státní složky hrají jakousi hru. Vždyť kdyby chtěly, už ho přece dávno mohly mít! Pozdější výzkum ukázal, že se mýlil. Pro policii zůstával prioritou, jenom už byl natolik vycvičený v konspiraci, že ho chytit zkrátka nedokázali.
Pevné zdi jeho úkrytu ale narušila nečekaná událost: Sofie byla odsouzena k doživotnímu vyhnanství na Sibiři. Malý Janek byl předán dědečkovi, jejímu otci. Felix se o živobytí dítěte, na kterém mu očividně velmi záleželo, musel postarat. Kvůli chlapci začal riskovat mnohem víc, než si kdy dříve dovolil.
Kosa padla na kámen ke konci roku 1912. Dzierżyński byl zatčen ve svém konspiračním bytě, předán carské tajné policii a putoval do nechvalně proslulé varšavské Citadely. Z ní ho vysvobodil až začátek první světové války. Všichni političtí vězni byli převezeni z Polska na východ. Felix úplně ztratil kontakt s rodinou. Pravidelné výprasky navždy zohyzdily jeho tvář. V roce 1916 byl přesunut do moskevského vězení. Tam ho uvítala nová forma fyzických trestů: řetězy tak pevné a těžké, že vyvolaly křeče a otoky, které mu způsobovaly nesmírnou bolest. Amputaci se zuřivě bránil a přes všechny prognózy se dokázal zotavit natolik, aby mohl pracovat: šil vojenské uniformy.
Dvě revoluce
Únorová revoluce roku 1917 ho coby politického vězně osvobodila. Obratem napsal ženě a kromě řady osobních vyznání zdůraznil i to, že hodlá vést všechny Poláky z Ruska do Polska jako vlnu, která zemi obnoví a nastolí v ní spravedlivý, sociálně demokratický režim. Zatím ale zůstal v Moskvě a spojil se s bolševiky. Argumentoval tím, že myšlenkově stojí nejblíže sociální demokracii a mají největší možnost něco skutečně vykonat.
Stal se členem řídícího výboru moskevského sovětu. Dokonce přijal poruštělé příjmení Dzeržinskij. A i přes mnohé rozpory s Leninem plně podpořil jeho zásadní politické požadavky: okamžité předání moci sovětům coby výborům lidu, stažení z války imperialistů proti imperialistům a nulovou spolupráci s provizorní Kerenského vládou, která se chopila moci po únorové revoluci. Pak už jeho cesta vedla jenom vzhůru. Zvolili jej do celostátního výboru sovětů a přestěhoval se do Petrohradu… A nyní už je čas podívat se na jeho největší, nejslavnější a zdaleka nejkrvavější práci: Čeku.
Rytíř socialismu
Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR. Tak zněl plný název ruské tajné policie, jež vešla do dějin pod zkratkou „Čeka“. Rychle se přizpůsobila chaotické atmosféře občanské války v Rusku. Její tvrdost daleko překonala postupy jakékoliv jiné tajné policie. Sám Dzeržinskij prohlásil, že „musí být jasné, že právě my představujeme organizovaný teror“.
Revoluce měla řadu nepřátel. Pro jistotu se tedy nelikvidovali jen političtí odpůrci, ale všichni, jejichž třídní původ nebo činnost před revolucí by mohly být režimu nepřátelské. Nahnáni na veřejná prostranství nebo do sklepů veřejných budov byli bez soudů postříleni. Stejně tak se Čeka starala o rekvírování jídla, nástrojů… vlastně čehokoliv, co bylo třeba – včetně cenných ikon a dalších uměleckých předmětů, které se za minimální ceny prodávaly do zahraničí. Dlouhé černé kabáty Čeky budily hrůzu všude, kde se objevily.
Sám Felix ale měl i jiné starosti. Držel klíčové posty na hospodářských ministerstvech, zabýval se zahraničními vztahy, figuroval i v čele komise ustavené pro boj proti tyfu, jehož epidemie decimovala Rus. I po reformě Čeky a její přestavbě v NKVD se udržel u moci, neodstavila ho ani Leninova smrt.
Dvacátého července 1926 se v Moskvě postavil za řečnický pultík a na schůzi bolševického centrálního komitétu plamenně promluvil o tom, že Trockij a jeho spolupracovníci patří k nepřátelům, čímž jasně podpořil Stalina. Dvouhodinový vášnivý proslov však jeho přepracované tělo dohnal k úplnému konci: srdce Felixe Dzeržinského se zastavilo. Na stranické schůzi tak skončil život muže, který oplatil dvě desítky let utrpení stovkami tisíc mrtvých…
