Elita Wehrmachtu v zákopech: Část německých generálů se nechala uplácet

Muži, kteří za druhé světové války působili v nejvyšších patrech Wehrmachtu, byli zpravidla zkušenými vojáky s praxí z let 1914–1918. Čtyřicátníci mezi nimi tedy tvořili spíše výjimku, na druhou stranu se v aktivní službě nacházelo jen velmi málo generálů ve věku přesahujícím 65 let. Za ideální pro vysoké funkce považovali Hitlerovi úředníci rozmezí 50 až 60 let, kdy už měl důstojník znalosti, dovednosti a zkušenosti, ale zároveň ještě dostatek fyzických a psychických sil.

Narozeninový čtvrtmilion 

Berlín se snažil podporovat loajalitu generality mnoha hodnotnými dary. Kupříkladu důstojníci ve dvou nejvyšších hodnostech – polní maršálové a generálplukovníci – dostávali od roku 1940 až do konce války každoměsíční příplatky, které více než zdvojnásobily jejich běžné příjmy. V letech 1941–1942 někteří Hitlerem vybraní generálové taktéž obdrželi ke kulatým narozeninám šek na 250 000 říšských marek, přičemž tento příjem byl osvobozen od daní. A konečně roku 1944 stát malou skupinu vysokých velitelů odměnil rozlehlými pozemky, jejichž hodnota v některých případech přesahovala milion marek. 

Mimo skupinu nejprivilegovanějších požívali i další velitelé materiálních výhod za svou loajalitu vůči hitlerovskému režimu – například v podobě hotovosti, nemovitostí nebo automobilů. Někteří historikové v této souvislosti hovoří o nepokrytém uplácení důstojníků, které – na rozdíl od nižších šarží – bylo de facto legální a docházelo k němu se souhlasem pohlavárů NSDAP. Hitler šel tak daleko, že pro tyto účely zřídil takzvané Konto 5 spravované šéfem říšského kancléřství Hansem Lammersem, z něhož vyplácel generálům „osobní dary“. Bankovní účet vznikl už v roce 1933 s rozpočtem 150 000 říšských marek a jeho objem postupně rostl, takže do konce války z něj bylo odesláno asi 40 milionů. Aby nakládání s těmito penězi podléhalo výhradně führerově vůli, zrušili nacisté všechny kontrolní mechanismy běžné před jejich nástupem k moci – nyní mohly peníze ze státního účtu odcházet například bez podpisu ministra financí. 

Peníze měly navýšit životní úroveň příjemců – pro porovnání: roční plat polního maršála či velkoadmirála činil 26 000 říšských marek, u generálplukovníka nebo admirála šlo o 24 000. Jakmile Wehrmacht napadl Polsko, dostávali generálové velící polním jednotkám navíc ještě drobné měsíční příplatky coby kompenzaci zvýšených životních výdajů ve válečném období.

Úplatní generálové 

Zároveň nacistický režim seniorním důstojníkům doživotně odpouštěl placení daní, což v praxi znamenalo výrazné navýšení příjmů (do roku 1939 daň z příjmu za částku převyšující ročně 2 400 marek činila 65 %). Dostávali též příspěvky na stravu, lékařskou péči, ošacení a bydlení. Výše těchto darů vynikne při srovnání s rizikovým příplatkem, který armáda přiřkla pěšákům čistícím průchody v minových polích – činil totiž pouhou jednu marku denně. 

Zatímco někteří vysocí důstojníci „dary“ s poděkováním odmítali, jiní se na nich stali takřka závislými a zkrátka je očekávali. Část generálů se tak skutečně nechala uplatit a odmítala „kousnout ruku, která je krmila“. Když Hitler v prosinci 1941 kupříkladu propustil polního maršála Fedora von Bocka, zareagoval dosavadní velitel skupiny armád Střed na východní frontě poněkud nečekaně. Jeden z jeho prvních kroků totiž spočíval v oficiálním dotazu k diktátorově pobočníkovi Rudolfu Schmundtovi, zda vyhazov znamená také konec přísunu peněz z Konta 5. 

Pozemky pro věrné

Dary přijímali i velitelé, u nichž bychom to spíše nečekali – skuteční profesionálové, kteří se s diktátorem dostávali do sporů a mnohdy za to byli odvoláni. Příkladem může být otec Panzerwaffe Heinz Guderian, jemuž vůdcova kancelář začátkem roku 1943 sdělila následující návrh: Ať si na polském území vytipuje statky, které se mu líbí, a automaticky mu budou přiklepnuty. Guderian následně Polsko navštívil a vybral si pozemky o celkové rozloze 937 hektarů. Majetek zkonfiskovaný původním vlastníkům mu Hitler promptně předal včetně doživotního osvobození od daně z nemovitostí. Někteří historici dodávají, že po tomto gestu Guderianova kritika vůdcových velitelských schopností výrazně zeslábla. 

TIP: Hermann Balck: Neprávem zapomenutý generál a hvězda německé Panzerwaffe

Přes výše uvedené nelze říci, že by osobní zájmy a zisky zajímaly generály více než vojenské záležitosti a vedení jednotek. Existovala snad jediná výjimka, na niž se kvůli tomu s jistým pohrdáním dívali už současníci – polní maršál Günther von Kluge. Ostatní generálové jej popisovali jako nedůtklivého člověka se slabostí pro pompu, jenž nikdy neodmítl peněžitou odměnu od Hitlera.