Erwin Rommel: Oslavovaný nacistický maršál přinucený k sebevraždě

Na počátku roku 1944 polní maršál Erwin Rommel jako velitel německé obrany u Lamanšského kanálu včas upozornil na rizika spojená s předpokládanou anglo-americkou invazí. Stavěl se za svedení rozhodného střetnutí s invazními jednotkami spojenců ještě přímo na plážích. Byl přesvědčen, že německá vojska mají dost sil a prostředků, aby útočníkům znemožnila zkonsolidovat se na březích. Proto doporučoval, aby byla pro potřeby protiofenzivy v hloubce francouzského území postavena silná záloha, která by byla okamžitě nasazena v době, kdy vyloďovací jednotky ještě pevně nedrží předmostí.

Rommelovi šlo o akci, která by se vypořádala s chaosem prvního dne vylodění, tedy onoho pověstného dne „D“, kdy má být protivník vlastně vlákán do pasti ve tvaru kapsy a pak rozhodnými tankovými údery smeten zpět do moře. Rommelův návrh na uskutečnění takové bojové operace hned v první den vylodění Spojenců, a k tomu ještě touto cestou, nebyl v Berlíně přijat. A tak se stalo to, co je dobře známé z historie invaze do Normandie.

Opravdu měnil názory?

I když Rommel patřil k nesmírně houževnatým bojovníkům, kteří jen tak lehce nevzdají ani píď bráněného území, přesto se po spojenecké invazi 6. června 1944 dostal do stadia vnitřního přemítání, ve kterém zřejmě převládalo rozčarování, že se Spojencům daří naplňovat svůj záměr, zatímco jeho vlastní plány se hroutí. Rozhodně mu sloužilo ke cti, že se odvážil několikrát u Hitlera otevřeně vyjádřit svůj názor. Přimlouval se za ukončení války v ještě relativně výhodné situaci, kdy německé ozbrojené síly byly stále ještě bojeschopné, a kdy tedy bylo možné přijmout čestný mír.

Na poradě u Hitlera, která se konala nedaleko Soissons 17. června 1944, se Rommel spolu s vrchním velitelem západní fronty (a svým přímým nadřízeným) polním maršálem Gerdem von Rundstedtem otevřeně vyslovil o nesmírném nebezpečí hrozícím německé armádě, protože k tomuto dni již měli spojenci na 600 000 mužů v Normandii s tím, že v prvním červencovém týdnu to měl být dokonce jeden milion. Nebylo to nic platné. Názory těchto profesionálních vojáků se setkávaly jen se zběsilým křikem vůdce, jenž oba polní maršály obvinil z poraženectví a nařídil vést boj bezpodmínečně do posledního muže. Rommelovi podle svědectví generála Speidela Hitler řekl: „Nemějte žádné obavy o budoucí vývoj války. Hleďte si své invazní fronty!“

Zvláštní osobnost Hanse Speidela 

Když je řeč o Hansi Speidelovi (1897–1984), je třeba poznamenat, že si ho Rommel v polovině dubna 1944 vybral za nového náčelníka svého štábu. Jednalo se o téhož muže, jenž později získal důvěru a stal se vysokým vojenským činitelem v paktu NATO (v letech 1957–1963 působil jako velitel pozemních sil aliance ve střední Evropě). Rommel ovšem neměl tušení, že tento poměrně mladý důstojník byl vlastně už od porážky u Stalingradu zapojen do spiknutí proti Hitlerovi. Spiklenci ho pověřili, aby se pokusil získat Rommela. Potřebovali jeho slavné jméno, aby přitáhlo širší veřejnost. 

Když se 11. června 1944 Rommel vracel se Speidelem z Paříže na frontu, náčelník jeho štábu ho informoval o hromadných vraždách, kterých se jejich krajané dopouštěli ve vyhlazovacích táborech v Polsku. O měsíc později, konkrétně 9. července 1944, vyslali spiklenci za Rommelem na jeho velitelské stanoviště v La Roche-Guyon podplukovníka letectva Caesara von Hofackera ze štábu německého vojenského velitelství v Paříži. Letecký důstojník měl maršála definitivně přesvědčit. Oba muži spolu hovořili naprosto o samotě asi půl hodiny. I když přesný obsah této debaty není znám, jedno je jisté: Hofacker Rommelovi sdělil, že situace už nazrává a žádá si okamžitou akci. A jelikož vůdce odmítl jednání se západními spojenci, musí být odstraněn. Hofacker však neřekl, že vůdce musí být zlikvidován fyzicky, protože spiklencům bylo známo, že Rommel by s tímto krokem určitě nesouhlasil.

Těžce zraněn

Události pak dostaly prudký spád. Hofacker se v Paříži nezachoval jako profesionál, protože dával před několika lidmi až příliš okázale najevo, že Rommel souhlasí a „dává se nám k dispozici“ a že je ochoten „vést jednání o příměří se západními mocnostmi“.

Nikdo již dnes nedokáže, zda se k takové „vlastizrádné“ činnosti Rommel skutečně zavázal právě v této formě, i když lze předpokládat, že sám už měl Hitlera a jeho války dost. Pak přišel 17. červenec 1944, kdy byl Rommel těžce zraněn. Jeho vůz se dostal do palby britského hloubkového stíhače. S rozbitým spánkem a tváří zraněnou roztříštěným předním sklem vozu byl v bezvědomí převezen do polní nemocnice a nakonec k léčení do Ulmu.

Když plukovník von Stauffenberg pokládal 20. července 1944 v Hitlerově hlavním stanu ve Východním Prusku aktovku s bombou k vůdcovým nohám, ležel Rommel stále ještě v bezvědomí. Ani další osud nebyl k Rommelovi příznivý, protože 7. září 1944 gestapo zatklo generála Hanse Speidela. Rommel přirozeně vycítil nebezpečí, ale přesto napsal 1. října 1944 Hitlerovi dopis, ve kterém se za svého podřízeného generála zaručil a žádal jeho propuštění.

Těžko říci, jak to vlastně se Speidelem bylo doopravdy. Jedna varianta hovoří o tom, že právě on a další generál Adolf Heusinger (1897–1982) gestapu vše prozradili a tak si zachránili životy. Heusinger byl pak vězněn do konce války a zřejmě očištěn, neboť se stal generálním inspektorem bundeswehru (1957–1961). Druhá verze říká, že Speidel při výslechu nic neprozradil a nikoho nekompromitoval. Podle třetí varianty měl Speidela zachránit právě Rommel. To se zdá dost nevěrohodné, protože není nikterak prokázáno, zda Hitler Rommelův přímluvný list vůbec dostal. Maršál jej totiž v přirozeném spěchu poslal po prvním vysokém činiteli, jenž cestoval přímo do vůdcova hlavního stanu. A v tomto případě to byl generál Sepp Dietrich, nejen Hitlerův starý přítel, ale také generál zbraní SS. Faktem zůstává, že Hans Speidel zůstal ve vězení až do svého osvobození na konci války. 

Zpečetění Rommelova osudu

Osud polního maršála Erwina Rommela se zřejmě naplňoval v okamžiku, kdy zmíněný podplukovník letectva Hofacker údajně těsně před svou smrtí způsobenou krutým mučením zamumlal Rommelovo jméno. To gestapákům pochopitelně stačilo, i když nešlo o žádnou konkrétní informaci usvědčující polního maršála z účasti na spiknutí. Když dostal Rommel 7. října 1944 rozkaz, aby se zvlášť pro něho vypraveným vlakem dostavil 10. října 1944 do Berlína na důležitou poradu, poprvé v životě odmítl splnit příkaz nadřízeného. „Nejsem přece takový blázen,“ řekl tehdy Rommel synovi Manfredovi. „Už jsem tyto lidi poznal. Nikdy bych se do Berlína nedostal živý.“

Maršál promluvil s profesorem Albrechtem, mozkovým specialistou z Tübingenské univerzity, jenž trval na tom, že jeho pacient není po trojité zlomenině lebky schopen takové námahy. Rommel byl tedy na chvíli uchráněn bezprostřední hrozby. Ale opravdu jen na krátké období.

Avšak již 14. října 1944 se v jeho domě v Herrlingenu objevily dvě vysoce postavené vojenské osoby z Berlína. Prvním příchozím byl generál Wilhem Burgdorf, nechvalně známý svou brutalitou. Druhým byl generál Ernst Maisel z personálního oddělení vrchního velení. Není divu, že si Rommel nejdříve pomyslel, že přijeli proto, aby s ním prodebatovali jeho další služební zařazení. Smířil se prý s eventualitou, že tentokrát půjde tam, kde zuří největší boje – na východní frontu.

Ale všechno bylo úplně jinak. Generálové plnili morbidní roli poslů smrti. Přivezli maršálovi zprávu, že ho vůdce obviňuje z velezrady. Na seznamu spiklenců, s nimiž se počítalo do vysokých funkcí po odstranění nacistů, jenž byl gestapem nalezen při zatýkání u bývalého starosty Lipska Carla Goerdelera, prý mělo být rukou napsáno Rommel – prezident Říše. Nelze vyloučit, že taková varianta mohla existovat, i když kandidátů na tuto funkci bylo mezi spiklenci několik. Patřil k nim například sám Goerdeler, stejně jako generál Ludwig Beck a nakonec prý i princ Ferdinand, představitel letecké společnosti Lufthansa a vnuk císaře Viléma II.

Generálové Rommelovi sdělili Hitlerovu vůli, podle které si má maršál jako zasloužilý voják zvolit dobrovolný odchod ze života. Slíbili, že se nikomu z rodiny ani z jeho štábu nic nestane a jemu samému bude vypraven skvostný pohřeb se všemi poctami a vybudován památník. V opačném případě bude postaven před „lidový soud“ a rodina půjde do koncentračního tábora.

Maršálův syn vypráví

Podle vyprávění Manfreda Rommela se otec, bledý ve tváři, vydal nejprve za matkou a pak se rozloučil i s ním. Paní Rommelová se snažila manžela přimět, aby šel před soud. Maršálův pobočník kapitán Hermann Aldinger zase Rommela přemlouval, aby se nevzdával a uprchl i za cenu, že spolu zlikvidují oba generály, kteří čekali venku před vozem. Syn Manfred pomohl otci do jeho velkého koženého pláště. Rommel pak náhle vytáhl peněženku a řekl: „Je tam asi 150 marek. Mám si je vzít sebou?“

„To teď není důležité, pane polní maršále,“ odpověděl překvapený Aldinger a znovu naléhavě dodal: „Zkusme to, pane polní maršále. Ještě nám zbývá chvilka.“

„Ne,“ řekl Rommel, „ti lidé mají své rozkazy. Kromě toho musím myslet na ženu a Manfreda.“

Bylo to již stejně beznadějné. Ulici neprodyšně zablokovaly vozy SS a dům obklopovali agenti gestapa. Rommel ve svém velkém plášti, s vojenskou čepicí na hlavě a s maršálskou holí v ruce opustil dům a usedl do velkého vozu značky Opel s Burgdorfem a Maiselem.

Co se odehrálo v autě?

Po několika stech metrech vůz zastavil. Dále se již neví, co se všechno odehrávalo. Podle jedné verze Burgdorf podal Rommelovi cyankáli, jak se tehdy říkalo kyanidu draselnému, velmi prudkému jedu s okamžitými smrtícími účinky. Podle druhé verze tuto „službu“ maršálovi poskytl Maisel. Řidiče těsně předtím oba generálové vykázali z vozu ven, kde zůstal asi deset minut. Existuje ještě jedna varianta, že Burgdorf s Maiselem násilím Rommelovi vpravili jed do úst. Maršál údajně zůstal několik minut sám ve voze. Pak se generálové se šoférem vrátili a maršála našli již beze známek života.

„Když jsem manžela spatřila,“ uvedla později paní Rommelová, „okamžitě jsem si všimla výrazu hlubokého pohrdání v jeho tváři. Nikdy předtím jsme něco takového v jeho obličeji nespatřili.“

Nacistická propaganda využila známé skutečnosti, že Rommel byl zraněn po leteckém útoku britské stíhačky, a rozhlásila, že příčinou jeho skonu bylo selhání srdce v důsledku celkového vyčerpání organismu. Veřejnost o tom byla dlouho přesvědčena. Pohřeb maršála Erwina Rommela se konal v Ulmu 17. října 1944.