Dvojí rána pro Karla Habsburského: Proč neuspěl s restaurací vlády v Uhrách?

Císař Karel i jeho choť Zita Bourbonsko-Parmská se úmyslem co nejrychleji ukončit první světovou válku netajili z mnoha příčin. Jako hluboce věřící křesťany je trápily miliony obětí na životech, které si kruté boje vyžádaly, a uvědomovali si také, jaké nebezpečí monarchii hrozí v případě porážky.

Oběma vadila stále zřejmější závislost Rakousko-Uherska na Německu, kterou válka jen prohlubovala. Německá generalita ovšem jakoukoli možnost mírových jednání, která by skončila jinak než vítězstvím Německa, rozhodně odmítala. Od léta 1918 se ale situace na frontách zhoršovala každým dnem a bylo zřejmé, že zhroucení rakousko-uherské i německé armády je jen otázkou času. 

Odpovědnost od Boha

Na podzim situace vyvrcholila: 21. října 1918 německy hovořící poslanci Říšské rady vytvořili prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska. To ze svého středu zvolilo 20 poslanců, kteří se prohlásili za samozvanou „Státní radu“. Ta začala do svých rukou přebírat poslední centrální úřady, které ještě fungovaly. V Rakousku tak nastalo fakticky dvojvládí, protože vedle této „Státní rady“ pořád ještě existovala císařem řádně jmenovaná vláda v čele s Heinrichem Lammaschem. Císař už ale neměl žádné prostředky, aby obnovil pořádek a samozvanců se zbavil.

Po celém Rakousku po bolševickém vzoru vznikaly vojenské a dělnické rady, zatímco z fronty se vraceli zklamaní a vyčerpaní vojáci, kteří cestou rabovali a loupili. Situaci ještě vyostřilo vyhlášení samostatného československého státu 28. října. 

Krize vyvrcholila v listopadu 1918: vedení rakouské sociální demokracie vystoupilo s požadavkem na vyhlášení republiky a ultimativně požádalo císaře Karla, aby se vzdal trůnu. Ten rozhodně odmítl. „Koruna je odpovědnost, kterou mi předal Bůh a na niž nemohu rezignovat,“ odpověděl.

Situace se dále zhoršovala – z Vídně dokonce svévolně odešli maďarští vojáci, kteří dosud hlídali císařský Hrad a Schönbrunn. Hlavě státu tak hrozilo nebezpečí, že se stane terčem útoku revolucionářů. Svoji abdikaci znovu odmítl 11. listopadu, kdy se ho k ní snažila přimět zvláštní delegace. Císařovna Zita jej podpořila slovy: „Panovník nemůže odstoupit. Může být sesazen, to je násilí, ale odstoupit, nikdy!“

Nakonec našly obě strany kompromis. Císař se trůnu nevzdal, podepsal však prohlášení, že ustoupí do pozadí a rezignuje na řízení státních záležitostí. Chápal je – spolu s císařovnou Zitou – jako dočasný ústupek, který se v budoucnu podaří zvrátit.

Moc se vzdaluje

Ještě téhož dne císařská rodina Schönbrunn opustila. Útočiště našla nedaleko Vídně na Moravském poli na zámku Eckartsau, který byl císařovým majetkem. Tam prožil Karel se Zitou a dětmi následujícího půl roku. Panovníkovi, zbavenému vší moci, bylo souzeno další vývoj sledovat jen zpovzdálí. Nemohl tak zabránit vyhlášení Rakouské republiky, k němuž došlo 12. listopadu 1918. Prozatímní Národní shromáždění toho dne vyhlásilo Německé Rakousko jako demokratickou republiku, přeneslo císařovy pravomoci na Státní radu, zrušilo všechny výsady Arcidomu habsbursko-lotrinského a vypsalo volby na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.

Současně parlament schválil sloučení Rakouska s Německem v jeden stát. „Jsme jeden národ a jedno osudové společenství!“, zvolal pak za nadšeného aplausu ostatních poslanců předseda rakouské sociální demokracie Karl Renner.

Následujícího dne přijela do Eckartsau delegace maďarských politiků z Budapešti. I oni po císaři chtěli, aby se vzdal uherské koruny. Také jejich požadavek Karel rozhodně odmítl, i tentokrát ale obě strany dospěly ke kompromisu. Král zůstal králem, jen se vzdal přímého podílu na výkonu moci. K dovršení všeho se na vedlejší kolej odstavený Habsburk dozvěděl, že 14. listopadu jej Národní shromáždění v Praze sesadilo z českého trůnu a nový stát vyhlásilo Československou republikou.

Švýcarský exil

Závěr roku 1918 byl pro císařskou rodinu smutný: žila v izolaci na svém zámku a byla vystavena ohrožení, protože nový režim nedokázal zajistit její ochranu – neměl na tom ostatně ani žádný zvláštní zájem. Karel řešil problémy, které doposud neznal – musel například zajišťovat potraviny pro svoji rodinu i pro personál, který na zámku pracoval. Navíc nový rakouský ministerský předseda Karl Renner začal vyvíjet úsilí, aby císařská rodina zemi opustila a odešla do exilu.

Karel se Zitou to zpočátku rozhodně odmítali, ale když se jejich zásobovací i bezpečnostní situace měnila stále více k horšímu a stejný tlak na ně začali vyvíjet i zástupci vítězných mocností (především Velké Británie), ustoupili. Britští diplomaté jim zaručili důstojný odchod z vlasti bez policejní asistence a kontroly zavazadel, jak Renner původně požadoval. 

Britská diplomacie rovněž vyjednala, že císařské rodině nabídlo útočiště Švýcarsko. Uchýlila se tam 24. března 1919, kdy zvláštní vlak, který dostala k dispozici, překročil hranice konfederace. Tam také císař Karel vydal prohlášení, známé jako Feldkirchenský manifest. Zopakoval v něm, že se nikdy nevzdal trůnu a že jeho rezignace na řízení vládních záležitostí byla časově omezená. „Co německo-rakouská vláda, stejně jako prozatímní i konstituované Národní shromáždění od 11. listopadu 1918 v tomto ohledu rozhodly a nařídily, je pro mne a pro můj rod neplatné.“ Karel se nevzdával a byl rozhodnut ve svém boji o vládu a návrat na trůn pokračovat.

Rakousko nebude německé

Karel od samého počátku svého švýcarského pobytu věděl, že jednu z podmínek, kterou si švýcarská vláda stanovila (totiž že se bude chovat tak, aby hostitelské zemi nepůsobil problémy), splnit moci nebude. Rozhodně totiž neměl v úmyslu složit ruce do klína, naopak, spalovalo jej vědomí, že musí učinit vše, aby dosáhl změny politických poměrů ve vlasti, z níž musel nedobrovolně odejít.

Hluboce se ho dotkla zpráva, že rakouský parlament 3. dubna 1919 schválil zákon, který dostal výstižné označení „protihabsburský“. Jím se poslanci rozhodli zrušit „na věčné časy veškerá panovnická práva a výsady rodu habsburského“. Stanovoval, že „v zájmu bezpečnosti republiky budou ze země vypovězeni bývalý panovník i ostatní příslušníci rodu habsbursko-lotrinského, pokud se výslovně nezřeknou příslušnosti k tomuto rodu a všech z toho vyplývajících nároků a nepřihlásí se jako věrní občané k republice“.

Navíc podle tohoto zákona veškerý movitý i nemovitý majetek panovnického rodu propadl státu. Císař se tak najednou ocitl ve finančních potížích, neboť kromě rodinných šperků, které se mu podařilo provézt za hranice, mu z bývalého rodového bohatství nezůstalo nic.

Poslední vládnoucí Habsburk se rovněž nemohl smířit s deklarovaným vytvořením Republik Deutsch Österreich. Rakouská delegace přijela na mírová jednání do Saint Germain-en-Laye, kde se rozhodovalo o novém postavení její země v Evropě, s pevným úmyslem spojení Rakouska s Německem prosadit. Císař Karel využil pomoci svých švagrů princů Sixta a Xaviera, kteří působili na francouzské vládní kruhy v tom smyslu, že je nemožné, aby poražené Německo vyšlo z války s větším územím, než s jakým do ní vstupovalo. A když se jim v tomto duchu podařilo přesvědčit i britského premiéra Lloyda George, bylo rozhodnuto.

V mírové smlouvě, uzavřené 28. června 1919 mezi vítěznými spojenci a Německem ve Versailles, se objevilo ustanovení, které spojení obou států zakazovalo. Úloha císaře Karla v tomto procesu byla sice jen okrajová a nepřímá, přesto mohl závěr konference pokládat za úspěch. To mu dodalo sebedůvěry a rozhodnosti k dalším krokům.

Maďarská šance

Neméně bedlivě než vývoj v Rakousku sledoval Karel i události v Uhrách, přeměněných nyní v Maďarskou republiku. Tam byla situace o to složitější, že zde byl 21. března 1919 vyhlášen sovětský stát Maďarská republika rad. V jejím čele stanul Béla Kun, bolševik se zkušenostmi z revoluce v Rusku. Do čela odpůrců sovětského režimu v Maďarsku se postavil viceadmirál Miklós Horthy, jehož Karel dobře znal, mimo jiné i proto, že v roce 1911 ve funkci adjutanta císaře Františka Josefa I. sloužil na jeho svatbě se Zitou jako šofér.

S pomocí dohodových mocností byli komunisté v Maďarsku poraženi. Nový parlament, který v Budapešti po následných volbách vznikl, potvrdil, že Maďarsko zůstává královstvím, byť s prozatím neobsazeným trůnem. Panovníka měl od 1. března 1920 zastupovat říšský správce, jímž byl jmenován právě viceadmirál Horthy.

Tomu se v nové pozici zalíbilo a jakkoli byl zpočátku s císařem v kontaktu, postupem doby s ním styky omezoval a soustředil se na upevňování vlastní pozice. Přesto v Maďarsku existovala vlivná skupina politiků, která si přála, aby se Karel do země vrátil jako legální panovník a vlády se skutečně ujal.

Vysílali do Švýcarska své emisary, kteří s ním jednali a snažili se jej pro návrat získat. Nedalo jim mnoho práce jej přesvědčit. Bývalý panovník myšlenku na to, že se znovu ujme vlády, nikdy neopustil a byl rozhodnut uskutečnit ji za každou cenu. Proto přehlížel reálné skutečnosti, které tomu nebyly příznivé. Šlo zejména o nesouhlas Horthyho a jeho stoupenců, nechuť vítězných velmocí k restauraci vlády Habsburků, a především rozhodný odpor takzvaných nástupnických států, které vznikly na území bývalého Rakousko-Uherska – tedy Československa, Rumunska a Jugoslávie (tehdy ještě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců).

Neústupný Horthy

První pokus o obnovu královské moci Karla Habsburského v Maďarsku začal 24. března 1921, kdy tajně opustil Prangins a přes Vídeň se dostal na uherské území. Jeho prvním cílem bylo město Szombathely, kde zahájil jednání s místními vojenskými a politickými činiteli. Zatímco plukovník Anton Lehár, velitel vojsk dislokovaných v západním Maďarsku, se mu dal ihned k dispozici i se svými jednotkami, ministerský předseda Pavel Teleki, který se zde souhrou náhod rovněž vyskytoval, stejné gesto neučinil. Nato se Karel vydal do Budapešti za Horthym. Jel sám, vojenské jednotky zůstaly v záloze. Horthyho jeho příjezd překvapil, po dobrém však bývalému králi moc předat nemínil. Několik hodin trvající rozhovor, přerůstající občas v hlasitou hádku, k ničemu nevedl. Karel se zklamaně vrátil do Szombathely, aby si promyslel další kroky. 

Karel I. v Maďarsku roku 1921 při jednom ze svých pokusů o návrat. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Z Budapešti jel někdejší monarcha koncem března v otevřeném sportovním voze, cestou prostydl a onemocněl. Léčba vyžadovala klid na lůžku a Horthy času, který tím získal, plně využil. Obrátil se na zástupce dohodových států, především Francie, s dotazem, zda Karel postupuje v souladu s nimi. Ti to samozřejmě odmítli, zatímco představitelé nástupnických států, především Československa, požadovali jeho okamžitý odchod z Maďarska, k čemuž došlo 5. dubna 1921.

Podpora svatého stolce

Karel se nemínil vzdát ani vzdor utrpěnému neúspěchu. Znovu spřádal plán na návrat do Uher i přes to, že ho od něj zrazovali jeho přátelé, a dokonce i císařovna Zita. Odvahy mu však dodalo poselství z Říma od papeže Benedikta XV. Svatý otec ze svých zdrojů dobře věděl, že situace v Maďarsku je neobyčejně vážná. Panoval zde teror komunistů, anarchistů i jejich odpůrců, tedy maďarských nacionalistů, hlásících se k Horthymu.

Papež vyslal ke Karlovi jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, pátera Coelestina, s osobním poselstvím, v němž jej prosil, aby se v zájmu svých poddaných do Uher co nejrychleji vrátil a panujícímu teroru učinil přítrž. To zřejmě bylo hlavním důvodem, který věrného syna svaté církve katolické Karla Habsburského přiměl k tomu, že na podzim 1921 podnikl druhý pokus o převzetí vlády v Maďarsku.

Významnou roli v císařově rozhodování nepochybně hrály také zprávy, které od svých stoupenců v Maďarsku dostával sám. Vyplývalo z nich, že Horthy se začal zbavovat všech politických, a především vojenských činitelů, kteří s Karlem při jeho prvním restauračním pokusu spolupracovali. Týkalo se to rovněž takzvaného Osztenburgova batalionu, který se v březnu postavil bez zaváhání na královu stranu. Poslové svému někdejšímu panovníkovi sdělovali, že batalion byl k 23. říjnu 1921 převelen do Budapešti, kde má být rozpuštěn. Karlovi bylo jasné, že bez této jednotky jeho plán na převzetí moci neměl ani tu nejmenší šanci na úspěch. Proto zvolil právě 23. říjen 1921 za datum své vlastní akce.

Druhý pokus

Horthy si dobře uvědomoval, že se král ve skutečnosti úmyslu převzít moc nevzdal. Proto nechal bedlivě střežit hranice, aby mu v příchodu do země zabránil. Karel o tom od svých lidí věděl a aby se vyhnul případnému zadržení, rozhodl se dostat do Maďarska letecky. Odletěl z letiště Dübendorff u Curychu letadlem Junkers F-13. Na cestě jej tentokrát doprovázela manželka, přestože byla opět těhotná. Prohlásila, že její povinností je stát během tak nebezpečného podniku císaři po boku. Díky tomu máme podrobné svědectví o celé akci; její průběh si totiž podrobně zapsala do deníku.

Plán počítal s tím, že král přistane 23. října 1921 se setměním v západních Uhrách u obce Dénesfa na označeném poli, které patřilo ke statkům hraběte Józefa Czirákiho. Odtud měl autem pokračovat do Šoproně a tam nasednout do vlaku, který vláda vypravila pro Osztenburgův batalion. Měly se k nim připojit také jednotky plukovníka Lehára, které jej podpořily již na jaře, a společně se všichni měli dostat do Budapešti. Mezitím měli královi přívrženci v hlavním městě zatknout viceadmirála Horthyho a jeho nejvýznamnější stoupence.

Od triumfu k porážce

Druhý restaurační pokus bývalého rakouského císaře a uherského krále Karla narážel od samého počátku na nečekané překážky. Letadlo nedokázalo na první pokus přistát na stanoveném místě, a Karlovi stoupenci o jeho příletu navíc vůbec nebyli informováni, protože telegrafické depeše, které jim nechal odeslat, nedorazily. Město Šoproň, které se stalo jeho dočasným hlavním stanem, se hemžilo důstojníky dohodových armád, jimž Karlův příjezd nemohl uniknout. Vlak, který měl jednotky věrné panovníkovi odvézt do Budapešti, nebyl připraven, protože část vagonů mezitím posloužila ke svážení cukrové řepy. Moment překvapení, který v plánu na převzetí moci hrál důležitou roli, tak byl promarněn.

Panovníkovi spolupracovníci přesto dělali všechno možné i nemožné, aby to napravili, a následujícího dne mohlo tažení skutečně začít. Královský pár, politikové, kteří se mu dali k dispozici, plukovník Lehár a major Osztenburg se dvěma tisíci vojáky a dvěma bateriemi dělostřelectva za nadšeného jásání velkého davu lidí odjeli směrem na hlavní město Maďarska. Cesta se změnila v triumfální tažení: na železničních stanicích čekaly vojenské jednotky, které Karlovi skládaly přísahu věrnosti, na nádraží v Tórbagy nedaleko Budapešti sloužil polní kaplan pod širým nebem mši. Zemský správce Horthy, který dostával průběžně zprávy o Karlově tažení, vydal pokyn, aby železničáři rozebrali koleje a další cestě transportu zabránili. Ti však odmítli a Habsburk pronikl až do Kelenföldu, jednoho z budapešťských předměstí, z jehož ulic byl již v dálce vidět královský hrad. Tam však došlo k velkému obratu.

TIP: Kolíkování nového státu: Jak se kreslily hranice mladého Československa

Osztenburgovi a Lehárovi vojáci narazili na prudký odpor Horthyho stoupenců, kteří jejich další postup zastavili. Karel, který si nechtěl vzít na svědomí smrt dalších lidí, se rozhodl na svůj plán rezignovat. Dosavadní triumfální postup se změnil v trpkou porážku. Dne 24. října 1921 se Karel Habsburský spolu se svou chotí vydali do rukou dohodových důstojníků.