Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice
V raném středověku vystupoval arabský svět jako strážce antických poznatků i zdroj vědění. Později však vztah arabské civilizace k vědě prošel dramatickým vývojem, na jehož konci stálo její přísné odmítání
Ještě na počátku 9. století vědecké poznání v arabských zemích kvetlo. Roku 832 například chalífa al-Mamún založil v Bagdádu tzv. Dům moudrosti, centrum překladů odborných textů především z řečtiny do arabštiny a perštiny. Zmíněný panovník podporoval šíření vědy i proto, že náležel k sektě mutazilitů, podle níž bylo první povinností člověka rozumové poznání. Mutazilité nepochybovali, že je Korán Božím slovem, popírali však jeho doslovnost – a právě tím vytvářeli prostor pro vědu.
Kacíř Aristoteles
V 10. století vzkvétalo v arabském světě nejen lékařství, ale i astronomie a filozofie. O století později už se však v islámu začaly projevovat otevřené známky nenávisti k vědeckému poznání.
Roku 1195 byli například v Abbásovském chalífátu pro podezření z kacířství zakázáni islámští příznivci Aristotela v čele s Ibn Rušdem neboli Averroem. Když význačný lékař ar-Rází tvrdil, že filozofové přinášejí lidem větší užitek než náboženství, kolegové jej odsuzovali. Dokonce i filozof a lékař Ibn Síná neboli Avicenna (který byl sám pro své názory později pronásledován) se v komentáři k jeho dílu vyjádřil, že by se měl držet toho, čemu rozumí – což byly podle něj exkrementy. Jiní učenci čelili nátlaku, aby se místo vědě oddávali mystice. Podlehl například astronom at-Túsí, jenž vědy zanechal a věnoval se pak výlučně teologii.
Boží vůle – jediný zákon
Snad nejlépe ukazuje přerod postoje islámu k vědě al-Ghazálí, původem perský učenec narozený roku 1058, který později působil v Bagdádu. Nejprve náležel ke krajním skeptikům, ale při rostoucí kritice poznání ze strany duchovních vyměnil dřívější názory za ortodoxní islám a mystiku. V díle Vynálezy filozofů proslul jako znalec Aristotela, jehož však odmítal; v pozdějším traktátu Nesoudržnost filozofie volal po zákazu řeckých autorů jako kacířů, protože „při vší rafinovanosti svého intelektu a originalitě úspěchů zapomněli na vážnost náboženských zákonů: popřeli platnost pozitivního obsahu náboženství“.
TIP: Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit
Al-Ghazálího útok na vědu vešel do dějin jako tzv. okazionalismus – princip, podle kterého je vše jedinečné a nemůže se řídit žádnými zákony, nýbrž pouze Boží vůlí. Do té doby hrály zázraky roli jakési odchylky od přirozeného řádu, ale al-Ghazálí existenci samotného řádu popřel. Ve stejné době začali šíitští teologové přirovnávat vědu k vínu: Posiluje prý tělo, přesto musí být zapovězena, protože svádí k nebezpečným myšlenkám.
Odpor vůči vědě se ovšem netýkal jen Levanty. V roce 1194 pálili náboženští učenci všechny lékařské a vědecké knihy také v Córdobě a roku 1249 zničili knihovnu a slavnou observatoř v Samarkandu ve vzdálené Střední Asii.
