Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (2)

Během několika týdnů poté, co se Čína zapojila do války v Korei, donutil vývoj na frontě generála MacArthura stáhnout jednotky ze Severní Koreje, načež protivník znovu vyrazil na jih a podruhé dobyl Soul. Před MacArthurem a prezidentem Trumanem vyvstala perspektiva nuceného vyklizení celého poloostrova a zhoršovala se též situace na mezinárodní diplomatické scéně. Lídři evropských zemí se obávali, že MacArthur využije svého postavení a vlivu na americkou veřejnost k tomu, aby přesměroval těžiště zahraniční politiky USA z Evropy do Asie. Nevěřili generálovu úsudku a báli se, že jeho bezbřehá ctižádost vyvolá válku s Čínou, která by mohla vyústit v jaderný holokaust. 

Úvodní část: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (1)

Tyto obavy měly reálný základ – Peking a Moskva totiž v únoru 1950 podepsaly smlouvu, v níž se obě země zavázaly přijít druhému signatáři v případě vojenského napadení na pomoc. Kdyby Spojené státy zaútočily na čínské území, mohla vypuknout třetí světová válka. A u málokoho byla pravděpodobnost zbrklého úderu vyšší než u ambiciózního generála. Už v prosinci 1950 britský premiér Clement Attlee při návštěvě USA prohlásil, že politici Albionu i dalších zemí starého kontinentu mají pramalou radost z MacArthurova velení koaličním vojskům.

Šokující odposlechy 

Mezitím se 8. armáda nadechla k nové ofenzivě na sever. Američané způsobili Číňanům těžké ztráty, v březnu 1951 znovu ovládli Soul a blížili se k 38. rovnoběžce. Příznivější situace na bojišti motivovala Trumana k přípravě mírových jednání. Jenže 24. března zasáhla jako blesk z čistého nebe MacArthurova výzva, aby Čína přiznala porážku, zatímco po Washingtonu požadoval oficiální zprávu o vítězství. Trumanova iniciativa tak okamžitě putovala k ledu. Napětí dosáhlo kritického bodu v okamžiku, kdy tajné odposlechy diplomatických depeší odhalily MacArthurovy rozhovory s japonskými velvyslanci ve Španělsku a Portugalsku. Generál v nich tvrdil, že se mu už brzo podaří rozšířit korejskou válku do podoby mnohem rozsáhlejšího konfliktu s čínskými komunisty. 

Přepisy hovorů putovaly na Trumanův stůl a jindy klidný prezident se rozzuřil doběla. MacArthur se nejen snažil zvýšit podporu veřejnosti vůči svému postoji k vedení války, ale dokonce tajně informoval vlády dalších zemí, že plánuje zahájit akce v přímém rozporu s oficiální politikou USA. Pán Bílého domu se ocitl v delikátní situaci – vzhledem ke generálově popularitě a jeho politické podpoře v Kongresu nemohl veřejně přiznat, že zasloužilého hrdinu nelegálně odposlouchává. 

Olej do ohně přilil republikánský lídr Joseph Martin, když 5. dubna 1951 přečetl ve Sněmovně reprezentantů generálův dopis. MacArthur v něm otevřeně kritizoval Trumanovu politiku, která stavěla Evropu na první místo, stejně jako strategii omezené války v Asii. Tato nehoráznost dovedla prezidenta k závěru, že by mohl zbavit MacArthura velení, aniž by utrpěl závažnější politické škody. Zorganizoval setkání, jehož se zúčastnil ministr obrany George Marshall, předseda Sboru náčelníků štábů Omar Bradley, ministr zahraničí Dean Acheson a šéf Agentury pro vzájemnou bezpečnost William Harriman. Schůzka měla jediný cíl: rozhodnout, jak naložit se stále více nepředvídatelným generálem.

Konec ve funkci 

Mocní muži se shodli, že MacArthura je třeba zbavit velení, jenže nevymysleli žádný přijatelný způsob. Zatímco politici navrhovali nařknout generála z porušení subordinace, důstojníci o tom nechtěli ani slyšet. Podle práva by se totiž jednalo o trestný čin a MacArthur by zřejmě požádal o veřejný vojenský soud. Výsledek takového procesu se jevil nejistě, neboť tribunál mohl generála prohlásit za nevinného a vrátit do funkce. Bradley navíc poukázal na „neexistenci důkazů, že by MacArthur někdy nesplnil rozkaz vydaný Sborem náčelníků štábů, případně že by jednal v přímém rozporu s ním“. Generál prý sice směrnice ohýbal dle svých představ, ale žádnou z nich vysloveně neporušil. 

Přes právně nejednoznačnou situaci rozhodl Truman 10. dubna 1951 o MacArthurově odvolání a jeho nahrazení Matthew Ridgwayem. Později měl – nyní již coby bývalá hlava státu – k celé události uvést: „Vyhodil jsem MacArthura, protože nerespektoval autoritu prezidenta. Nepropustil jsem jej proto, že by byl hloupý pitomec. Sice přesně tímhle byl, jenže to není v rozporu se zákony pro generály. V takovém případě by tři čtvrtiny z nich už seděly za mřížemi.“ 

Uvolnění oblíbeného důstojníka z funkce nepříliš populárním politikem za komunikaci s Kongresem vyvolalo v USA ústavní krizi a tisíce civilistů dávaly najevo nesouhlas. I v souvislosti s tímto rozhodnutím klesla Trumanova popularita dle výzkumů veřejného mínění na pouhých 22 %, což je nejnižší hodnota v dějinách Ameriky. Jak se válka v Koreji protahovala, na povrch vyplouvaly korupční skandály Trumanovy administrativy a nakonec se prezident rozhodl podruhé raději nekandidovat.

Popularita i zahořklost 

O významu kauzy pro americkou společnost svědčí fakt, že se vyšetřováním MacArthurova sesazení na jaře 1951 zabýval senátní výbor vedený demokratickým poslancem Richardem Russellem. Došel k závěru, že „odvolání generála MacArthura se odehrálo v souladu s ústavními pravomocemi prezidenta, ovšem jeho okolnosti byly pro národní hrdost naší země šokující“. 

Ponížený MacArthur se vrátil do Spojených států – vůbec poprvé po 14 letech služby v zámoří. Města jej vítala tunami konfet, Kongres ho jako prvního vojáka v dějinách pozval k proslovu, jenž přes patetičnost sklidil bouřlivý potlesk. Těchto okolností se MacArthur rozhodl využít pro prezidentskou kandidaturu za republikány. Počáteční nadšení davů však rychle vyprchalo, neboť z jeho projevů přímo čišelo, že si chce pouze vyřídit účty s Trumanem a nenabízí národu konstruktivní vizi do budoucna. Do Bílého domu tak usedl MacArthurův někdejší podřízený Dwight Eisenhower.

TIP: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953

Přes neúspěch se generálovi nechtělo do penze a raději se vrhl do psaní pamětí. I když dlouho prosazoval americkou vojenskou přítomnost v Asii, na sklonku života opakovaně prohlašoval, že „žádný voják USA by už neměl být nucen jít bojovat na asijskou půdu“. Kontroverzní velitel zemřel roku 1964 na selhání ledvin a jater. Jeho ostatky spočinuly v budově soudu v Norfolku, která dnes slouží jako památník a MacArthurovo muzeum.