Jaderné krize v historii (1): Kdy byl svět blízko nukleární válce?
Jaderný arzenál představuje nejen mocnou zbraň, ale také účinný prostředek zastrašování. Ve druhé polovině 20. století se mezinárodní vztahy několikrát vyhrotily do té míry, že se příslovečný prst spoušti nepříjemně přiblížil
Horká půda na 38. rovnoběžce | 1950–1953
Korejský konflikt bývá právem označován jako první válka atomového věku. Poprvé po skončení druhé světové války vážně hrozilo použití jaderných zbraní v boji. Myšlenka použít tento arzenál v Koreji je obvykle připisována generálu Douglasu MacArthurovi. Ve skutečnosti s ní už v červnu 1950 přišel generál Dwight Eisenhower, který doporučil použít dvojici jaderných pum. Následně 1. července prezident Harry Truman nařídil vytvořit na americké základně na ostrově Guam zázemí potřebné pro jaderný úder, avšak zatím bez samotné atomové munice.
V listopadu 1950 se situace vojsk OSN v Koreji po protiútoku severokorejských a čínských divizí výrazně zhoršila a následně MacArthur předložil plán nasadit jaderné zbraně jako prostředek k izolaci válčiště. Koncem prosince 1950, po vstupu čínských vojsk do Koreje, pak přišel s návrhem použít 25 nukleárních zbraní proti uskupením vojsk nepřítele a klíčovým leteckým základnám na území Severní Koreje. Podle některých zdrojů dokonce vypracoval seznam tří desítek cílů.
Truman na tiskové konferenci prohlásil, že USA podniknou všechny kroky k zastavení komunistů včetně použití všech dostupných druhů zbraní. Jistě měl na mysli i jaderné zbraně, což potvrdil rozkaz z dubna 1951. Na jeho základě byl přepraven z kalifornské základny Travis na Guam materiál potřebný ke zkompletování devíti atomových pum. Za pouhé dva měsíce se bomby stěhovaly zpět do Spojených států.
Tehdejší průzkumy veřejného mínění ukazují, že americká veřejnost nasazení jaderných zbraní spíše podporovala. V listopadu 1950 vyjádřilo 45 % dotazovaných souhlas s použitím jaderného arzenálu v případě konfliktu s Čínou (33 % bylo proti), o rok později 41 % respondentů souhlasilo s jaderným bombardováním vojenských cílů v Koreji (37 % bylo proti). Historikové usuzují, že Trumanova administrativa od jaderné války definitivně upustila až na urgenci Anglie, jež se obávala eskalace konfliktu s Čínou. V roce 1952 se prezidentem USA stal generál Eisenhower, který slíbil, že se zasadí o ukončení války. Avšak jeho kroky tomu ne vždy odpovídaly. Už v lednu 1953 USA otestovaly první taktické jaderné zbraně a o měsíc později prezident doporučil demonstraci jejich účinku v severokorejské oblasti Kesong. Naštěstí se tak nestalo.
USA jako hlídací pes Tchaj-wanu | 50. léta
Blízko jaderné války se Asie ocitla i v době vleklé čínské občanské války. Bojovníci Kuomintangu roku 1949 v důsledku vojenských porážek opustili kontinentální Čínu a stáhli se na ostrov Formosa (dnešní Tchaj-wan). Vojenská převaha komunistů však naznačovala, že by se oddíly Mao Ce-tunga mohly na ostrově vylodit. Spojené státy v čele s Harrym Trumanem zaujaly neutrální postoj a jejich 7. flotila dostala rozkaz „pouze“ zabránit kontaktu obou stran. O čtyři roky později však už prezident Eisenhower prohlásil, že pokud čínští komunisté Tchaj-wan napadnou, 7. flotila se aktivně zapojí do obrany ostrova. Aby námořníci dokázali, že to myslí vážně, dopravili v prosinci 1954 na Okinawu jaderné zbraně. Letadlová loď Midway, na jejíž palubě se nacházely letouny schopné jaderných úderů, se zdržovala poblíž ostrova.
Zároveň byl americký závazek zakotven i formálně, když Spojené státy a kuomintangská vláda uzavřely smlouvu o společné obraně. Tchaj-wan se tak stal americkým spojencem v jihovýchodní Asii. Na přelomu 50. a 60. let riziko čínské invaze opět vzrostlo a Američané se snažili Peking odradit hrozbou nasazení jaderné munice. Tato politika se však neosvědčila a Čína od invaze upustila až na nátlak Sovětského svazu. Postoj SSSR k otázce Tchaj-wanu se stal začátkem konce dobrých vztahů obou komunistických mocností.
Za minutu dvanáct
Karibská (též kubánská) krize představuje nejznámější situaci, kdy se svět ocitl na prahu jaderného konfliktu. Krizi předcházel dramatický vývoj na „ostrově svobody“. V roce 1959 partyzáni pod vedením Fidela Castra svrhli vládu diktátora Fulgencia Batisty. To vyvolalo v USA obavy, že se Kuba stane pro SSSR vstupní branou do Latinské Ameriky. Ve snaze zabránit šíření komunismu se v dubnu 1961 na ostrově vylodily proticastrovské kubánské jednotky vycvičené ve Spojených státech. Akce skončila nezdarem, avšak podnítila Sovětský svaz k zahájení tajné operace Anadyr. Ve snaze zabránit americkým akcím proti Kubě totiž SSSR vyslal na Kubu vojenský kontingent, jehož součástí byla i raketová divize. Ta disponovala odpalovacími zařízeními balistických střel s doletem až 3 500 km, které umožňovaly Sovětům napadnout cíle na velké části území USA.
Krize vypukla na konci srpna 1962, kdy americký letecký průzkum na Kubě odhalil sovětská odpalovací zařízení. Administrativa prezidenta Kennedyho se rozhodovala mezi dvěma možnostmi: zaútočit a sovětskou základnu zlikvidovat, nebo ostrov odříznout od světa námořní blokádou. V říjnu 1962 Kennedy zvolil druhou možnost. Zároveň se americké raketonosné ponorky přiblížily na dostřel k sovětskému území a minimálně polovina strategických bombardérů byla uvedena do pohotovosti. Sověti zareagovali vyhlášením pohotovosti pro vlastní jaderné jednotky a hrozbou protiúderu.
Letecký pohled USAF na kubánskou raketovou základnu (foto: Wikimedia Commons, U.S. Air Force, CC0)
Situaci 27. října vyhrotil sestřel amerického špionážního letounu U-2 nad Kubou. Sovětské transportní lodě mířící ke Kubě se zastavily na hranici blokády, na dostřel od amerických válečných lodí. Stačilo, aby kterémukoliv důstojníkovi povolily nervy, a jaderná válka mohla začít.
Téhož dne Kennedy oslovil Nikitu Chruščova s jednoznačnou výzvou: pokud SSSR začne stahovat jaderné zbraně z Kuby, USA ukončí blokádu a stáhnou rakety z Itálie a Turecka. Sovětský svaz následně souhlasil a začala demontáž odpalovacích zařízení na Kubě. Bezprostřední nebezpečí apokalypsy pominulo. Americká námořní blokáda byla v listopadu odvolána a hrozba přímé konfrontace supervelmocí byla zažehnána.
Atomové hřiby za humny? | 1968
Specifickou roli v plánech obou znepřátelených táborů sehrálo ve druhé polovině 60. let Československo. Vzhledem k poloze mezi západním a východním blokem čs. území tvořilo jedno z nejpravděpodobnějších nukleárních válčišť Evropy. Navíc v roce 1960 Sovětský svaz přijal pro Evropu novou válečnou doktrínu. Počítala se dvěma hlavními prvky: nejlepší obranou je útok (provedený za účasti čs. armády) a nejlepším prostředkem útoku jsou jaderné zbraně.
Náčelník generálního štábu generál Otakar Rytíř v témže roce prohlásil: „Nový poměr sil dává reálnou možnost v případě rozpoutání války agresorem odpovědět mocným raketonukleárním úderem, který zabezpečí okamžitý přechod k rozhodným útočným operacím.“
Ve stejných intencích se nesl plán použití Československé lidové armády v době války z října 1964. Ten Československému frontu pro počáteční fázi konfliktu přidělil tento úkol: „V prvním hromadném jaderném úderu silami raketových vojsk, frontového letectva a s podporou dálkového letectva přiděleného frontu zničit hlavní uskupení vojsk prvního operačního sledu 7. polní armády USA, prostředky jejího jaderného napadení, místa velení a stanoviště navedení letectva. (…) Celkem vyžaduje operace použít 131 jaderných raket a atomových bomb, z toho 96 raket a 35 atomových bomb. V záloze frontu ponechat 12 raket a bomb.“ Apokalypsu měla rozpoutat především 331. frontová raketová brigáda. Druhou vlnu tvořily bombardéry Il-28 z 10. letecké armády, jejichž primární cíl tvořil 2. armádní sbor Spolkové republiky Německo.
Nejblíže jadernému konfliktu se však Československo ocitlo během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Velitelé NATO si totiž nebyli jisti, zda se armády východního bloku zastaví na československo-německých hranicích, nebo jestli zahájí postup na západ. Krizový plán NATO počítal s použitím jaderných zbraní jako jediného reálného způsobu, jak případný sovětský postup zadržet. V jiných plánech NATO tehdy Československo tvořilo společně s NDR cílový prostor pro odstrašující atomový úder. V případě vyhrocení situace plánovali západní generálové nasměrovat na tato území sérii menších jaderných úderů, která měla Sovětský svaz varovat. A zároveň ukázat, jaké peklo by nukleární válka rozpoutala.
