Domy u lesa plného démonů: S čím se potýkali rolníci raného středověku?

Udělejme si krátký výlet do první poloviny 12. století a podívejme se na běžný život lidí, kteří se živili prací na svých políčkách a malých hospodářstvích a zcela záviseli na přírodních podmínkách. Na spásu jejich duší už sice dohlížela nová víra, ale staré pořádky zůstávaly více než živé. A v neposlední řadě se seznamte s Unešem a Kunkou, rolníkem a jeho ženou, kteří budou našimi průvodci na cestě do minulosti.

Než se ztratily lesy

Krajinu Čech tvořily ještě na počátku 12. století mohutné hluboké hvozdy. Převažovaly v nich listnaté stromy a jen sem tam se objevila poměrně ceněná jedle. Smíšený les, jak ho známe dnes, prakticky neexistoval. Pro vesničany byl hvozd všudypřítomný. Raně středověké vesnice měly do těch dnešních skutečně daleko a mnohé z nich vznikaly právě v lesích. Výjimku představovaly pouze oblasti kolem starých sídelních komor (třeba Litoměřice, Praha, Plzeň nebo Žatec), kde vznikaly souvislejší odlesněné plochy, a to navíc až později.

V jedné malé vesnici žil i Uneš. Aby získal políčko s ornou půdou, musel prostor nejprve vyklučit. Přesto žil i on s lesem v úzkém kontaktu. A to přesto, že v této době se původní charakter lesa pomalu proměňoval a stával se z něj ceněný majetek vládnoucí vrstvy. Panovník si totiž pro sebe vyhradil zvěř, a tak se stal lov výsadou šlechty.

Těžká práce při orání

Uneš měl malé políčko a na něm těžkou práci. Výhodu představovala snad jen jeho poloha, protože v Polabí, kde Uneš s Kunkou žili, je půda úrodná a klima mírné. Ve 12. století vznikala malá políčka spíše delší než širší, což mělo praktický důvod. Obdělávání zemědělské půdy totiž nebylo nic jednoduchého. Rádlo bylo nedokonalé a tažná zvířata malá a slabá. Navíc se dost problematicky zapřahovala. Zemědělci používali buď takzvanou smyčku, která však zvířata dusila, nebo nárožní jho (upravený kus dřeva), které se pomocí děr nasazovalo skotu na rohy. To, že neexistovaly sofistikovanější způsoby orby, snižovalo už tak dost malé výnosy.

Až do novověku se produktivita hospodářství počítala na zrna – kolik zrn se získalo z jednoho, které se vyselo. Pro středověké Čechy nemáme k dispozici žádná přesná čísla, a tak se vytváří odborný odhad. Aby byla situace ekonomicky udržitelná, musela z jednoho vysetého zrna vzejít minimálně zrna tři – jedno se spotřebuje, druhé se uloží na další výsev a třetí padne na dávky. Unešovo hospodaření mohlo díky své poloze vynášet i osm zrn, ale zůstávalo zcela závislé na klimatických podmínkách. A ty se příliš nelišily od těch dnešních, včetně různých výkyvů (viz Přírodní pohromy).

Zemědělcův rok

Představu, jak mohl vypadat Unešův běžný rok, získáme už jen z letmého pohledu do kalendáře. V českých názvech jednotlivých měsíců můžeme číst jak v otevřené knize. Hned dva měsíce jsou pojmenované podle biologického chování zvířat – období březosti a říje. Identifikovat můžeme i období sklizně, ke které se používal srp. A zapomenout nesmíme ani na měsíce, jejichž názvy vycházejí ze stavu vegetace. Zejména označení listopad se dá nalézt ve velké většině slovanských jazyků, i když v závislosti na zeměpisné šířce se liší jeho časové určení. Opadané listí představovalo pro raně středověké zemědělce výraznou změnu.

Na základě etnologických a historických bádání se odborníci kloní k názoru, že Unešův běžný rok se nejspíš nedělil na čtyři roční období, ale pouze na dvě – léto a zimu. Doklady můžeme najít například v říkance spojené s vynášením Morany (Smrtky): „Smrt (zimu) nesem ze vsi, nové léto do vsi… Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede…“ 

Slunce a luna

Práce na poli začínala brzy na jaře a končila s pozdním podzimem. Toto období označovali lidé za léto a tvořili v něm zásoby k přežití zimy. Co nestihli, to nebylo. Vesničané vnímali čas cyklicky. Byly pro ně důležité přírodní jevy, které se pravidelně opakovaly a vracely. Typickým příkladem jsou třeba fáze měsíce. Nicméně mnohem důležitější než luna, s níž si spojovali některé negativní aspekty, bylo slunce vnímané jako veskrze pozitivní element. Pracovní den se dělil pouze na dobu světla a tmy. Čím víc světla, tím víc práce. Důležitými mezníky tak byly už od pravěku rovnodennosti a slunovraty. I proto se tyto dny snažila církev co nejdříve začlenit do svého systému liturgického roku.

Nemůžeme však tvrdit, že vesničané chápali čas pouze jako neustálé opakování a návraty. Součástí jejich světa byl i lineární čas. Reprezentoval jej ostatně samotný běh lidského života – od narození po smrt. 

Staří bohové

V době Uneše a Kunky měla stará víra ještě docela silný zvuk. Život vesničanů přímo závisel na přírodě. Přírodní jevy se vysvětlovaly starou vírou a prostředky staré víry se proti nim lidé také bránili. Zajímavý byl zejména přístup církve k některým starým praktikám. Na jedné straně některé přísně zakazovala (houfy démonů a veřejné oběti), zatímco další přijala do kánonu (svěcení ohně a zelených ratolestí). V jiných případech docházelo i k vzájemnému propojování. 

Jedním z nejzajímavějších případů takového propojení starého s novým je institut křtu. Už staří pohané znali obřadné užití vody coby prostředku očisty. Koneckonců nemluvně prošlo první očistnou koupelí hned doma po narození. Z toho důvodu pak opakování téhož v prostředí kostela (na svatém místě) nemohlo uškodit, ba naopak. Technika i podstata rituálu byly staré, zatímco použité nástroje křesťanské. Ještě půvabnější však byla soustava dalších obyčejů, které dokládá jeden z nejlepších středověkých etnografických zdrojů u nás – takzvaný katalog magie sepsaný mnichem Rudolfem (Summa de confessionis discretione). Tyto obyčeje odkazovaly na pohanské zvyky i v křesťanském prostředí:

1. Po skončení křtu bylo ještě třeba dotknout se nenápadně bosou nohou dítěte oltáře, protože přímý styk se svatým místem je dalším zdrojem síly a dítěti prospěje.
2. Na ústa se mu přiložila šňůra od zvonu, protože šňůra má ochranitelskou moc a zvuk zvonu odhání zlé démony.
3. Učenlivost dítěte mělo zajistit položení ručky na bohoslužebnou knihu, krásu pak otření obličeje oltářním suknem.

Démoni strachu

Faktorem, který ovlivňoval život středověkých vesničanů minimálně stejně jako přírodní podmínky, byl strach. Strach z neznámého, strach ze tmy, strach z hladu, strach z nemoci, strach ze smrti… Byl všudypřítomný a existovaly různé prostředky, jak s ním bojovat. V této době stále ještě přežívali staří démoni. Žádný z nich nebyl vyloženě zlý, ani vyloženě dobrý. Absolutní zlo personifikovala teprve církev v postavě ďábla. 

Démoni byli prakticky dvojího typu. První vznikli oživením nějakého přírodního úkazu, nejčastěji vody. Druzí se etablovali dle názvosloví římské mytologie coby lárové (domácí bůžkové) a mánové (duše mrtvých předků). Kulty předků jsou prastaré představy známé opět již od pravěku. Francouzský antropolog Fustel de Coulanges o nich ve své práci Antická obec hovoří jako o ochráncích domácího ohniště, které bylo třeba chovat v úctě a přinášet jim pravidelné oběti. Domácími duchy mohly být i ženy, které ovlivňovaly průběh porodu a osud novorozence. Pohádkové sudičky zná snad každý.

Démon představoval pro Uneše a jeho současníky daný fakt. Prostě existoval. Nekřtěné děti, ženy zemřelé brzy po porodu, sebevrazi – ti všichni představovali potenciální démony a jako s takovými se s nimi po smrti nakládalo. Zvláštním případem byli utopenci. Polský antropolog a etnolog Ludwik Stomma uvádí, že z 500 neobvyklých úmrtí připadalo 20 % na utonutí. Stejně tak existovalo mnoho démonů spojených s vodou, vzpomeňme například na vodníky, rusalky, bludičky nebo hejkaly.

Proti vampýrům

Likvidace démonů měla svá pravidla a některá jsme schopni zachytit i v archeologickém materiálu. Jde o soubor takzvaných protivampyrických zásahů. Jako příklad může posloužit výzkum v Lumbeho zahradě nedaleko Pražského hradu, kde byl asi v sedmdesátých letech minulého století objeven hrob datovaný do raného středověku. Šlo o starší ženu, která mohla mít podle zvláštní hrobové výbavy během života výjimečné schopnosti i postavení (například léčitelské), ale po smrti se jí lidé začali bát. Ze strachu, aby se nevrátila v podobě vampýra, došlo k následujícím posmrtným zásahům. Hlava byla oddělena od těla a obrácena obličejem k zemi, zatímco bezzubá čelist zůstala v poloze původní.

U levého boku měla zemřelá přivázaný váček s 15 zuby ze čtyř různých jedinců a součástí hrobové výbavy byl i železný nůž. Ten je sice běžnou součástí výbavy mrtvých, ale někteří badatelé se domnívají, že i on mohl mít magický význam. Je doložen magický postup, při kterém se do vody v místě, kde se někdo utopil, házel právě železný nůž. 

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

A proč nastala ve vnímání těchto záhadných sil změna? Církev se v rámci christianizačního úsilí snažila vytvářet jakási dislokovaná pracoviště šiřitelů křesťanství a nová víra se začala systematicky dostávat i k nižším vrstvám obyvatel. Tehdejší Bůh však měl podle archeologa Zdeňka Smetánky pro své ještě poněkud zmatené ovečky větší pochopení, protože ty žily stále v zajetí staré tradice, z níž se jen pomalu vymaňovaly. Postupem času tak svatí vystřídali v myslích vesničanů démony.