Doklad kulturnosti a úrovně: Jak se měnil přístup katolické církve k vousům?
Módním trendem 16. století se stal plnovous a delší nečesané vlasy. Zejména humanisticky orientovaní intelektuálové tím demonstrovali sounáležitost s domnělou antickou tradicí. Zvláštní vztah k podobným novinkám si však vypěstovala i katolická církev
Na renesančním papežském dvoře patřil k dobrým způsobům plnovous a dlouhé vlasy. Jenže to šlo proti povinnosti kněží holit si tvář a nosit tonzuru neboli vlasové kolečko na temeni, jak často připomínala dobová nařízení. Například pražská provinční synoda z roku 1605 stanovila, že tonzura nesmí být nikdy menší než tolar a nemají na ní spočívat výstřední pokrývky hlavy.
Ještě zajímavější vývoj se týkal vousů: Papež Julius II. byl na svůj pěstěný porost tváře hrdý a jeho vzor následovali téměř všichni renesanční a reformační Svatí otcové. Původně holobradý Klement VII. si nechal plnovous narůst roku 1527, oficiálně na protest proti vyplenění Říma. Jelikož církevní předpisy vyžadovaly u kněží oholenou tvář, nechal papežův synovec kardinál Ippolito de’ Medici významného humanistu Pieria Valeriana Bolzaniho zpracovat spis hájící vousy jako doklad kulturnosti a intelektuální úrovně.
Posvěcený porost
Bolzaniho dílko „Obhajoba posvěceného vousu“ však nepředstavuje jediný teologický traktát zaměřený na ochlupení obličeje. Když byl papež Řehoř XIII. konfrontován s názory reformátorů, požádal slavného učence a historika kardinála Caesara Baronia, aby prozkoumal spisy církevních otců a výnosy koncilů. Svůj list „O kněžském vousu“ z roku 1578 pak koncipoval jako odpověď milánskému arcibiskupovi Karlu Boromejskému, který v roce 1576 nařídil všem kněžím ve své arcidiecézi, aby se oholili, a sám šel příkladem: Shodil pěstěný plnovous a ponechal si jen „španělský knírek“ s bradkou.
TIP: Mužský plnovous: Symbol moudrosti, atraktivity, ale i zanedbaného vzhledu
V Lombardii se bezvousá tvář kněží stala standardem, a protože reformní výnosy Karla Boromejského přijímala řada biskupů, došlo i k přenosu tohoto ustanovení. Jelikož ovšem papežský dvůr na právu kněží nosit vousy trval, nalezl Baronius ve svém spise jistý kompromis: Kněžím se povolily bradky a knírky pod podmínkou pravidelného zastřihování.
Češi na umírněné straně
V předbělohorských českých zemích, kde se jinak církev hlásila k Boromejského reformnímu programu, převládl v případě vousů římský ústupek. Arcibiskup Martin Medek z Mohelnice kněžím toleroval udržovanou španělskou bradku a při vizitaci v Horšovském Týně nechal tamnímu faráři plnovous na místě přistřihnout. V roce 1605 pak pražská synoda místním kněžím uložila, aby si vousy alespoň nepěstovali a nosili je pečlivě zastřižené.
