Dobře utajený atentát: Kdo chtěl zabít Napoleona?

Útočník držel v ruce složený list papíru, s nímž se zřejmě chtěl obrátit na Napoleona. Pronikl skupinou překvapených francouzských vysokých důstojníků a generálů a málem se k císaři dostal na dosah. Generál Jean Rapp, rodilý Alsasan, který v německém prostředí sloužil jako tlumočník, včas zasáhl. Už předchozího dne si všiml tohoto mladého muže, který se neúspěšně pokusil předat panovníkovi osobně svou supliku. Teď Rapp reagoval rychle a strhl vetřelce stranou. Vzápětí ho zadrželi a prohledali. Našli u něj v kusu papíru zabalený dlouhý ostře nabroušený kuchyňský nůž, kterým chtěl Napoleona napadnout.

Císař si dal útočníka ihned předvést a za přítomnosti generála Rappa a ministra zahraničí Champagnyho se na něj prudce obrátil s otázkou: „Vy jste mě chtěl zabít?“ Na to se mu dostalo jasné odpovědi: „Ano, chtěl jsem vás zabít.“ 

Pro vyšší dobro

Před Napoleonem stál štíhlý, světlovlasý, sotva osmnáctiletý mladík. Byl slušně oblečený v jednoduchých civilních šatech. Na další otázky odpovídal pevným hlasem. Když se ho císař dotázal „Proč jste mě chtěl zabít?“, řekl: „Jsem přesvědčen, že pokud budete žít, nebude mít moje vlast a celý svět svobodu a ani klid.“ Útočníkův motiv byl tedy politický. Napoleon přesto pokračoval klidným hlasem: „Mladý muži, jsi blázen. Jsi divoký fanatik, zničíš celou rodinu.“ Ten však odvětil: „Nejsem šílený, naopak jsem v dobrém zdravotním stavu.“

Podle přítomných osob se nesl rozhovor v tomto duchu údajně ještě několik minut, během nichž francouzský císař pátral po atentátníkových osobních pohnutkách a dalších spolupachatelích. Mladík ale trval na svém: „Nikdo mi nepomáhal. Rozhodl jsem se vzít vám život z přesvědčení, že bych tak mohl prokázat nejvyšší službu své zemi a Evropě.“ Nakonec prý Napoleon projevil ochotu darovat mu život, pokud požádá o odpuštění za chystaný zločin. Ten to však rázně odmítl, s odůvodněním, že lituje jen toho, že jeho pokus o atentát nevyšel.

Napoleon dospěl k závěru, že nešlo o žádný komplot, ale pouze o akt vypjatého pomateného idealisty, který jednal na vlastní pěst. Na místě o svém názoru informoval ministra Champagnyho. Nato se vyšetřování případu chopilo francouzské četnictvo za účasti agentů Napoleonovy tajné služby. 

Mučedník z vlastní vůle

Výslech byl veden ve francouzském protokolu, ale otázky byly delikventovi kladeny v němčině. Ukázalo se totiž, že pachatelem byl syn evangelického pastora ze saského města Naumburg Friedrich Stabs (* 1792). Byl to vzdělaný a dobře vychovaný hoch s uměleckými sklony a hlavou plnou romantických představ. Do Vídně přišel z Erfurtu, kde se u jedné z místních textilních firem vyučil kupeckému řemeslu. Když Napoleon svolal roku 1808 setkání několika evropských panovníků právě do Erfurtu, viděl ho Stabs na vlastní oči poprvé. Tehdy byl jeho obdivovatelem a věřil, že francouzský císař ve shodě s ostatními vladaři uzavře mír a učiní přítrž nekonečným bojům. Místo toho zahájil Napoleon zjara téhož roku novou válku s Rakouskem a přinutil Stabsovo rodné Sasko postavit 20 000 vojáků do boje po svém boku.

Tehdy se u mladého muže změnil obdiv k Napoleonovi v nenávist a on se ho rozhodl zabít jménem všech Němců. Dobře věděl, že po atentátu pro něj nebude záchrany. Chtěl se stát mučedníkem z vlastní vůle. 

Z výslechů vyplynulo, že Stabs neměl žádné spolupracovníky a ani pozdější pátrání francouzské policie v Sasku a Durynsku neshledalo, že by šlo o spiknutí. Dne 15. října zasedl v Schönbrunnu tajný vojenský soud, který měl nad Friedrichem Stabsem vynést konečný verdikt. Čtyřčlennému tribunálu předsedal generál Lauer, zbylí tři přísedící byli důstojníci francouzského polního četnictva. Tady proběhl poslední výslech obviněného. Dle očekávání Stabs dostal trest smrti zastřelením. Překvapivě však nebyl odsouzen pro pokus o atentát, ale za špionáž, o které během celého vyšetřování nepadlo ani slovo.

Skvrna na pověsti císaře

Je pochopitelné, že Napoleon neměl zájem, aby zpráva o atentátu, který se málem odehrál přímo před bajonety jeho gardy, pronikla na veřejnost. Cítil to jako skvrnu na své pověsti vojevůdce a všemocného císaře. Vědělo o něm proto jen jeho nejbližší okolí, a to se postaralo, aby celá věc zůstala v utajení. Pokud Stabs očekával, že jeho násilný čin vyvolá nadšený ohlas mezi Němci, byl by  zklamán. V Německu se o něm nikdo nedozvěděl, protože francouzská mašinérie všechno dobře ututlala.

Zadržení Friedricha Stabse při pokusu o spáchání atentátu na Napoleona ve Vídni roku 1809. (zdroj: Shutterstock)

V neděli 15. října v sedm hodin večer byl Friedrichu Stabsovi přečten rozsudek smrti, který měl být příštího dne vykonán. Aby to vzbudilo co nejméně rozruchu, byl odsouzenec eskortován do vesnice Fünfhaus, která je dnes součástí 15. vídeňského městského okresu. V obci byla umístěna jednotka württemberské pěchoty, která ve válce roku 1809 bojovala jako spojenec Francouzů. Její velitel dostal rozkaz postavit popravčí četu a v šest hodin ráno Stabse na nedalekém poli popravit. Mladý delikvent tak zemřel zasažen kulkami svých německých krajanů.

Později se tradovalo, že před smrtí Stabs ještě zvolal: „Ať žije svoboda! Smrt tyranům!“ Žádné svědectví osob z řad místních obyvatel, kteří byli exekuci přítomni, ale nic takového nezmiňuje. 

Závoj tajemství

Krátce po Stabsově útoku poslal Napoleon do Paříže dopis určený k rukám policejního ministra Josepha Fouchého: „K atentátu Vám chci jen sdělit, aby mu nebyl připisován větší význam, než by se mohlo zdát. Doufám, že nebude dán ve známost, a pokud by o tom někdo mluvil, musí být takový člověk vydáván za šílence. Nechejte si to tudíž pro sebe, aby se o tom nemluvilo! Při přehlídce to nevzbudilo žádnou pozornost, ani jsem si toho nevšiml… Znovu Vám opakuji a Vy to pochopíte, že se o tom nesmí mluvit.“ 

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Poprvé poodhalily závoj, za kterým se skrývala Stabsova kauza, posmrtně vydané paměti přímého svědka události generála Jeana Rappa. Do té doby zůstávalo atentátníkovo jméno neznámé. Více světla do případu vnesly teprve zápisky z pozůstalosti atentátníkova otce pastora Friedricha Gottloba Stabse, kazatele kostela sv. Otmara v Naumburku. Vyšly péčí nakladatelství Berliner Lesekabinet až v roce 1843.