Diplomat Jiří z Poděbrad: Co dělal, než se stal českým králem?

Nadávali mu do panchartů, kterým zřejmě byl. Již od sedmi let byl sirotkem uprostřed víru husitských válek. Posmívali se mu kvůli jeho obézní postavě a považovali ho za neschopného rytířských soubojů. Vyčítali mu nekrálovský původ. Ačkoli katolíky toleroval, oni ho osočovali jako kacíře. Přes to všechno dokázal vystoupit po mocenských stupních až na samý vrchol. Kališnický král Jiří z Poděbrad byl zkrátka neobyčejně silnou osobností. Dokázal prozíravě reagovat na soudobé dění a úspěšně vládnout nejen své zemi, ale také sám sobě…

Dítě z nemanželských poměrů

Středověk se nepídil po přesných datech narození. Kroniky je obvykle nezmiňovaly. Na rozdíl od úmrtí významné osoby, narození potomka neznamenalo obvykle žádnou převratnou změnu. A Jiří nebyl výjimkou. Můžeme být rádi, že známe alespoň rok narození: 1420. A jméno jeho otce Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech, který byl blízkým přítelem táborského hejtmana Jana Žižky Trocnova. Neznámé je místo, a také jméno a původ jeho matky. 

Nepřátelé si však byli jisti. „Předek tvuoj pojal českého krále pankhartici, a po ní jsú dány jemu v manstvie Poděbrady, a toho jest nedávná pamět, neb jsú otce tvého jiní tiem také vinili,“ píše v roce 1468 vůdčí člen katolického panstva Zdeněk ze Štenberka. Adresátem utrhačného listu, plného vulgarismů, byl Jiříkův syn Viktorin, kníže Minsterberský. Po Praze se zpívaly satirické písně o „snopkovi“, člověku zrozenému z nemanželských poměrů. Jelikož urozenost hrála ve středověku prvořadou roli, nebylo divu, že se někteří katolíci, ve snaze kališnickému králi uškodit, rádi opírali o tyto povídačky. 

Ostatně se soudí, že se mohly zakládat na pravdě. Až na tyto pomlouvačné zprávy nenajdeme o jeho matce v pramenech zhola nic. Přední odborník doby Poděbradské Josef Macek vysvětloval situaci dobou. Jiříkův otec zplodil syna v sedmnácti letech. Je docela možné, že si v rozbouřené době husitské revoluce vzal neurozenou milenku, či si dítě pořídil s dívkou, jež se nakonec nestala jeho zákonitou manželkou.

Vytříbený diplomat 

Jiřík z Poděbrad už jako čtrnáctiletý sirotek válčil ve slavné  bitvě u Lipan, jinak ale nevynikal fyzickou silou ani obratností. Nezápasil v turnajích, jako jeho předchůdci Jan Lucemburský či Přemysl Otakar II. Měl daleko do poetického cítění mecenáše Václava II. Ani nebyl obdivovatelem umění a sběratel knih jako Václav IV. A rovněž nedisponoval literárním vzděláním, neovládal latinu ba ani jiné cizí jazyky, jako Karel IV. Zato byl skvělým hospodářem, jemuž se dařilo rozšířit své panství, díky čemuž se brzy dostal mezi nejbohatší muže království. Jeho polem byla vytříbená diplomacie.

Když se například proti habsburskému císaři Ferdinandu III. spiklo v roce 1452 celé Rakousko, jako zemský správce toho využil, a za spojenectví nechal pro české země potvrdit basilejská kompaktáta. Když po dobytí Konstantinopole roku 1453 hrozilo turecké nebezpečí, navrhoval spíš uzavření příměří se sultánem než vyčerpávající válku. 

Jiří nezapomínal ani na sňatkovou politiku. V Chebu se v roce 1459 dokázal usmířit se saským rivalem vévodou Fridrichem II., jehož synovi zasnoubil dceru Zdeňku. Sňatek zpečetil chebskou smlouvu, která odstraňovala dosavadní pohraniční spory mezi českým královstvím a saským kurfiřtstvím a stanovila hranice, které jsou platné dodnes.

TIP: Portrét rivalů: Jiří z Poděbrad versus Matyáš Korvín

Budoucí spojenectví s uherským králem Matyášem Korvínem, v tomto případě neúspěšné, se snažil v roce 1461 zajistit sňatkem své další dcery Kateřiny. A o jeho pokusu spojit křesťanské státy, tedy vytvořit jakési středověké OSN, se učí děti na základní škole. Nic však neukazuje jeho strategické plánování s notnou dávkou vychytralého lišáctví jako „pokojné“ dobytí Prahy v září roku 1448.

Úspěšný dobyvatel

V názorově rozdělené zemi zotavující se jen pomalu z bouře husitské revoluce zůstala Praha převážně katolickým městem blízkým jihočeskému táboru katolického panstva. Pražský hejtman Menhart z Hradce společně s patriciátem nastolili vládu, která jakýkoliv pokus o povstání krvavě potlačila. Zisk Prahy by znamenal pro ctižádostivého Jiříka z Poděbrad podstatné posílení moci. 

Od roku 1444 byl již Jiří z Poděbrad hlavním hejtmanem východočeských landfrídů. Se svými především katolickými odpůrci se potýkal na poli válečném, ale také na poli diplomatickém. Nabídkami příměří a uzavíráním přátelství se mu podařilo udržet protivníky v klidu. Sám o sobě vytvořil obraz málo nebezpečného soupeře. Mezi uzavíráním smírů, navazováním přátelství a ujišťováním se o vzájemném respektu, pomalu shromažďoval vojsko pro rozhodující úder.

Jelikož tato skutečnost nemohla být dlouho skryta, odpovídal na zvídavé dotazy přiměřeným vysvětlením. Vojsko je určené na trestnou výpravu proti saským knížatům, kteří nejen že vlastní rozsáhlá území v severozápadních Čechách a tím ohrožují celistvost českého království, nýbrž také dluží z minula českým zbrojnošům nemalou částku žoldu. Tato slova zklidnila i mocného vůdce katolického panstva Oldřicha z Rožmberka. 

TIP: Vzestup husitů: Co pomohlo Jiřímu z Poděbrad na trůn?

A to Jiří potřeboval. Jen málo věrných tušilo, co se vlastně chystá. Proto bylo pro katolické pány a měšťany obrovským překvapením, když se východočeský hejtman objevil se svým vojskem v noci z 2. na 3. září roku 1448 před pražskými branami. Nikdo se nezmohl na odpor. Jiří z Poděbrad se zmocnil hlavního města království prakticky bez boje. A odtud byl jen krůček ke královské koruně, na kterou si měl však Jiří devět let počkat.