Depresivní milovník krásy: Julius Zeyer nedokázal skloubit svůj citový život s požadavky doby

Už od dětství byl Julius Zeyer křehký a citlivý chlapec s velkou fantazií. Tu v něm prý zažehla jeho chůva, která mu vyprávěla báje, pohádky a pověsti. Později napsal: „Jejím vlivem pro své štěstí či neštěstí jsem se stal básníkem, a básníkem českým.“ Že je to trochu přepjaté? Na dramatické pózy si ovšem Julius potrpěl. O svém původu například šířil vyložené smyšlenky. Otec prý pocházel ze zchudlého francouzského šlechtického rodu… 

Ve skutečnosti dědeček Johan Zeyer pocházel z tesařské rodiny z německého Württemberska a oženil se s Češkou. Juliova matka Eleonora Alžběta se narodila do pražské židovsko-německé rodiny Weisselesů a pokřtít se dala až před svatbou. Johan Zeyer se vypracoval na zámožného a úspěšného majitele pily a velkoobchodníka se dřevem. Manželé zplodili sedm dětí, Julius se narodil v roce 1841 jako třetí syn. Vyučil se tesařem. Zkušenosti získával v dílně ve Vídni. Pracoval se širočinou, což je speciální tesařská sekera, pomáhal při stavbě mostu. 

Když hlava rodiny předčasně zemřela, do vedení rodinné firmy se nikdo nehrnul. Nejstarší bratr Emilian si zvolil vojenskou kariéru, mladší bratr vystudoval architekturu. A Julius? Chodil na obchodní školu, ale u maturity z matematiky propadl. Neuchytil se ani na technice. Učení ho nebavilo, ale nakonec jako jediný ze všech dětí zůstal s matkou a pomáhal jí s vedením závodu. 

Stále více ho však přitahovala romantika, mystika, česká minulost, dobrodružství a daleké kraje. Četl romantickou literaturu a umínil si, že bude básníkem. Teprve když mu matka povolila zápis na filozofickou fakultu, začaly se věci měnit. Studoval filozofii, estetiku, etiku a logiku. Dějiny starých kultur navštěvoval soukromě. Věnoval se cizím jazykům: latině, řečtině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině, dokonce i ruštině a polštině. Prý se učil i sanskrtu a koptštině… kde zůstaly sekery a dláta? Kde účtování sáhů dřeva? 

Velký cestovatel 

Matka pochopila, že Julius obchodníkem nebude, stejně jako jeho bratři. Vedla podnik dál sama. A relativně úspěšně. Julius, její něžný a křehký syn mohl psát a dělat, co jen chtěl. Firma by zabezpečila i jeho rodinu. Mohli by všichni společně žít v domě v Liboci, který zůstal prázdný – synové se osamostatnili a dcery provdaly. Jenže Julius se do ženění příliš nehrnul. Ano, psal o ženách krásně. Měl spoustu známých, nějaké přítelkyně, s nimiž si dopisoval. Ale láska? Žádná skutečná na obzoru. Julius mluvil o zatoulaném smutku své duše… Možná že právě ten ho táhl do světa. 

Jeho první cesta vedla do Ruska, kde působil jako vychovatel u vzdělaného hraběte Valjujeva, pozdějšího ministerského předsedy. Podruhé se dostal zase na Krym do rodiny knížete admirála Popova. Do Čech se vrátil až na naléhání matky o rok později. Nic se mu tu ovšem nezamlouvalo. Nadával na maloměšťáctví a navíc se mu zdálo, že ho málo oceňují. Vyrazil tedy znovu na cesty. S Josefem Václavem Sládkem podnikl cestu do Skandinávie, později procestoval Nizozemí, Belgii, Španělsko a Polsko. Jako vychovatel opět vyrazil do Ruska. Tam ho také zastihl telegram o její smrti. Na pohřeb se dostavit už nestihl… 

Cestovat nepřestal, spíš naopak. V roce 1883 poprvé navštívil Itálii, projel ji celou až na jih. Podíval se do Tunisu a zpět. Se svým pražským známým, architektem a malířem Jiřím Stibralem, prošel v Rusku podél krymského pobřeží až do Tbilisi. Julia to táhlo stále dál, hledal místo, kde by mohl zakotvit, kde by se cítil dobře, ale marně... Stále toužil po domově, kdykoli se ale vrátil, nenacházel tu klid. Podnikl cestu do Řecka a Cařihradu a v roce 1889 odjel poprvé do Francie. O rok později ještě navštívil Španělsko, pak Tyroly a opět severní Itálii. Následovalo Polsko, ale i Slovinsko a Chorvatska. Svou poslední cestu věnoval v roce 1899 opět Rusku. Bloudění světem mu po smrti rodičů umožňovalo mecenášství stavitele Josefa Hlávky a příspěvky spolku Svatobor. Za svá díla totiž dostával jen nevelké honoráře. 

Nenalezená láska 

Julius se nikdy neoženil. „Ve vztazích s ženami bylo a zůstalo Juliu Zeyerovi mnoho tajemností, jež jistě nebudou vysvětleny,“ napsal Zeyerův přítel František Herites. Básníkovi říkali Rytíř smutné postavy. Trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Toužil po ušlechtilosti a spravedlnosti, štítil se maloměšťácké společnosti a jejího způsobu života. Žil osaměle? Měl pár přátel – Františka Heritese, Josefa Sládka, Vojtěcha Náprstka, mecenáše Hlávku. Našlo by se i pár přítelkyň – Karolína Světlá, sestry Kalašovy, Anna Lauermannová-Mikschová. „Přinášely mu jemnost, oduševnělost, že mohl mluviti beze studu o některých věcech nitra, které před mužskými přáteli zamlčoval,“ napsala spisovatelka Eva Jurčinová. 

Není známo, že by někdy uvažoval o svatbě. Jaký vztah měl k dceři anglického průmyslníka sídlícího v Praze Marii Anně Stoneové? To ona byla tou „ženou v bílém“, která se často objevovala v jeho dílech? A jaký vztah ho poutal s malířkou Zdeňkou Braunerovou? O sedmnáct let mladší umělkyně ho vroucně milovala. Doufala, že se s ní ožení. Nikdy se nerozešli, scházeli se, psali si… ale to bylo všechno. On chtěl zůstat jen a jen jejím přítelem. „Měl ji přátelsky rád, měl ji dokonce rád s určitou něhou, jež mohla v ní buditi naděje, a věnoval jí Román o čtyřech synech Ajmonových,“ napsala Eva Jurčinová, „Ale oženiti se s ní nemohl: byla pro něj příliš hlučná a energická.“ 

Rozpolcená osobnost 

Julius zkrátka sice psal o lásce k ženám, ale psal také o mužích, a to způsobem dost neobvyklým. Některé popisy mužských těl jsou až erotické. V knize Román o věrném přátelství Amise a Amila se třeba píše: „Jak zlaté ráno zářila mu líc jeho sladká, z plavých ručejů se noříc vlasů proudících zpod lesklé helmy. Oči azurné mu temné řasy clonily…“ Amil kvůli Amisovi obětuje i své děti. Tak silné je citové pouto mezi oběma muži. Psal také o nalezeném vztahu: „Nyní jsem šťasten, když tebe mám a tesknota má je tedy v hloubi duše pohřbená jak tmavý mrak, jenž ponoří se v moře, když slunce zvítězí.“ 

Byl Julius gay? Nebo byl bisexuální? Trápila ho nějaká duševní choroba? Vyděděný ze společnosti – ano, to by nepochybně byl, kdyby se jeho homosexualita zveřejnila. Vždyť ji považovali za hřích, ďábelskou úchylku, jednání proti přírodě i Bohu. „Co je všem skryté, to láska uhádne,“ zapsal si Zeyer. Přecitlivělý poeta podléhal prudkým změnám nálad. „Takové přechody bývaly u Zeyera: ze sdílné hovornosti v uzamčenost na sedm zámků, z veselí, ano, z rozpustilosti až v hluboký, jako bezedný melancholický smutek,“ napsal o něm František Herites. 

Poslední léta 

Julius byl člověk křehké nátury, který obtížně snášel běžnou realitu života. Zajímal se o okultismus, tajné vědy, křesťanskou mystiku a svobodné zednáře. Rád se obklopoval krásnými starožitnými předměty, avšak smýšlením patřil spíš k politické levici. Sám se prohlašoval za anarchistu. Toužil po ideálu, který nikde nenacházel. Zachraňovala ho jen jeho rodina a přátelé, zejména pak mecenáš architekt Josef Hlávka, který v jeho prospěch složil částku, z níž mu plynul roční důchod. Od roku 1887 tak Zeyer střídavě cestoval po světě a pobýval ve Vodňanech, mezi přáteli, kde se léčil z těžkých depresí. Právě zde navázal přátelství s básníkem Otakarem Mokrým a prozaikem a lékárníkem Františkem Heritesem. 

Ze své poslední cesty do Ruska se vrátil postonávající a zestárlý. Musel dokonce vyměnit milovaný venkov za pohodlí u sestry Heleny Zeyerové Jungfeldové v Praze. Ujala se ho už jako těžce nemocného, u ní také dožil. Zemřel v šedesáti letech a stal se vůbec prvním „obyvatelem“ Vyšehradského Slavína. Ironicky on sám si přál spočinout na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan. 

Z výtěžku Zeyerova díla, vydávaného po jeho smrti, byl zřízen fond pro debutující autory. Přestože jeho básně, romány či dramata už dnes téměř nikdo nečte, jeho poetická pohádka o lásce Radúze a Mahuleny z roku 1896 známe díky filmové adaptaci a čas od času se objeví i na repertoáru některého z divadel.