Dělostřelecký duel: Jihoafrická houfnice G5 vs. sovětský kanon M-46 (1)

Na jihu černého kontinentu téměř čtvrt století probíhala řada konfliktů, jejichž intenzita sahala od malých přestřelek po regulérní bitvy tanků a dělostřelectva. Na jedné straně zpravidla stály síly Jihoafrické republiky a jejích spojenců, proti nimž bojovaly armády a nestátní organizace, jež se většinou těšily podpoře východního bloku. Jihoafričané se kvůli tomu zapletli i do války v Angole, kde jejich stárnoucí dělostřelectvo muselo vzdorovat mimo jiné výkonným kanonům M-46 kubánských expedičních vojsk. Jihoafrický průmysl se proto pustil do konstrukce nového děla s delším dostřelem a dosáhl opravdu spektakulárního úspěchu, neboť výsledná houfnice G5 se ve svém oboru zařadila na absolutní světovou špičku.

Nejlepší konstrukce studené války

Sovětská armáda vždy sázela na mohutnou dělostřeleckou podporu, jež se nesmírně osvědčila i během druhé světové války. Nedlouho po jejím skončení, přesněji v dubnu 1946, proto přišel pokyn zařadit do služby novou dvojici technicky příbuzných tažených děl, která by nastoupila na místo některých zbraní, jejichž konstrukce vznikly již na konci 30. let. Úkolu se chopil tým ze Strojírenského a ocelářského závodu č. 172 ve městě Perm, v roce 1950 začaly zkoušky prototypů a o rok později byly oba nové typy zavedeny do výzbroje. Dostaly jména M-46 a M-47 a užívaly stejné lafety i mnoho jiných komponentů, avšak odlišovaly se rážemi a délkami hlavní.

První ze zbraní byl kanon ráže 130 mm, zatímco druhá odpovídala houfnici kalibru 152 mm. Typ M-47 se ale příliš neosvědčil, vyrobil se pouze v malém počtu exemplářů a v současnosti patří mezi takřka zapomenuté zbraně, zatímco M-46 se zařadil mezi nejlepší konstrukce dělostřeleckých zbraní, které se za studené války zrodily. 

Příbuzný lodního kamenu

Kalibr 130 mm byl u „suchozemské“ zbraně dosti nezvyklý, avšak v SSSR představoval standardní hodnotu u lodních děl, a proto jistě nepřekvapí údaj, že kanon M-46 vznikl v podstatě coby příbuzný lodního děla M-36. Hodí se tady zdůraznit, že se jedná o „pravý“ kanon, respektive zbraň odpovídající původnímu smyslu toho slova, jelikož hlaveň M-46 se nedá zvednout do náměru většího než 45 stupňů. Byla to poslední taková zbraň, která se v SSSR sériově vyráběla, protože pozdější typy již představovaly kanonové houfnice, které mohly vést přímou i nepřímou palbu v širokém rozsahu náměrů. 

M-46 ihned vzbudil nemalou pozornost svým působivým dostřelem, jelikož jeho nezvykle dlouhá hlaveň (55 násobků ráže) umožňovala naplno využívat energii prachových plynů, takže standardní tříštivo-trhavý granát mohla vyslat na vzdálenost přes 27 km. Tehdejší polní děla obvykle pálila na dálku do 20 km, a proto se kanon M-46 stal i důvodem obav Západu.

Skutečně univerzální zbraň 

S výjimkou velmi dlouhé hlavně se ale z konstrukčního hlediska nejednalo o nic výjimečného a sovětští konstruktéři se drželi standardních řešení. Kanon měl závěr v podobě horizontálního bloku a úsťovou brzdu s velkým množstvím malých otvorů (a proto přezdívanou „pepřenka“), údajně v praxi nijak moc efektivní. Spočíval na lafetě se dvěma rozevíracími rameny a dvojicí kol s pěnovou výplní. Dostal rovněž ochranný štít, který kvůli malým rozměrům neposkytoval příliš velkou ochranu obsluze, to ostatně ani nebylo jeho posláním, protože měl chránit zejména citlivé zaměřovací přístroje proti účinkům zášlehu z hlavně. 

M-46 byl opatřený třemi základními přístroji, a sice panoramatickým periskopem pro nepřímou střelbu, teleskopem pro přímou palbu (zvláště proti tankům) a konečně takzvaným bubnovým dálkovým zaměřovačem, který sloužil pro polopřímou palbu. Tento postup, který se v SSSR těšil velké důležitostí (kdežto na Západě se u děl nikdy příliš neujal), spočíval v tom, že střelec zamířil na vzdálený cíl vizuálně a poté s pomocí onoho bubnu nastavil správný náměr hlavně. 

Široká nabídka munice

M-46 každopádně reprezentoval opravdu univerzálně použitelné dělo, k čemuž přispěla také nabídka munice, do které vedle již uvedených tříštivo-trhavých granátů náležely i střely protipancéřové, osvětlovací či chemické. Sovětská armáda zavedla M-46 do dělostřeleckých útvarů, jež poskytovaly podporu na úrovni armády či frontu. 

TIP: Sovětský kanon ZiS-3: Jedno z nejlepších děl v historii válek

Tam představoval jednu z hlavních zbraní až do konce 70. let, kdy se začaly zavádět nové typy houfnic, které dovedly střílet rovněž jadernou munici, což „šestačtyřicítka“ nedokázala. SSSR proto začal tyto kanony vyřazovat, respektive přesouvat do záložních skladů, ale ve službě pokračovaly v jiných zemích, jejichž počet přesáhl pět desítek. M-46 je dosud zaveden v armádách asi 25 států a o jeho kvalitě vypovídá též fakt, že několik firem pro něj pořád vyrábí munici a nabízí i modernizační sady.