Dělostřelecký duel: Jihoafrická houfnice G5 vs. sovětský kanon M-46 (2)

Mezi uživatele kanonu M-46 patřily mimo jiné i ozbrojené síly marxistického hnutí MPLA v Angole, po jehož boku se do angolské války zapojila expediční vojska z Kuby, která se také mohla chlubit touto výkonnou zbraní. Soupeřící organizace UNITA se těšila podpoře od Jihoafrické republiky, jež do Angoly následně vyslala i intervenční síly, které se záhy střetly s vojsky MPLA a Kubánci. 

Úvodní část: Dělostřelecké souboje na jihu Afriky: Duel houfnice G5 vs. kanon M-46 (1)

Práce kanadského experta

Jihoafrické dělostřelectvo se však v té době (tedy ve druhé polovině 70. let) rozhodně nemohlo označovat jako moderní, neboť jeho hlavní zbraň představovala stará britská 5,5palcová (140mm) houfnice s dostřelem méně než 17 km. Síly MPLA a Kuby je proto mohly snadno „přestřílet“, což se podepsalo i na výsledcích řady bitev. Jihoafrická zbrojovka Armscor sice již delší dobu pracovala na nových dělech, ale toto zadání zpočátku nemělo prioritu, což pak angolská válka změnila. Dočasným řešením se stal nákup několika izraelských 155mm houfnic Soltam M-71, zařazených do výzbroje pod názvem G4, ale kvůli dlouhodobé odpovědi se Jihoafričané obrátili na muže, jehož práce ostatně ovlivnily též zrod izraelské zbraně.

Nebyl jím nikdo jiný než kanadský dělostřelecký expert Gerald Bull (1928–1990), jenž v 70. letech představil nový typ tažené houfnice GC-45. Její 155mm hlaveň o délce 45 násobků dokázala vyslat granáty na vzdálenost 30 km a speciální munici s dnovou složí (BB, base-bleed) dokonce až 39 km. Toto dělo, jež vyráběla Bullova firma SRC (Space Research Corporation), se potom stalo základem řady zahraničních zbraní. Jihoafričané koupili malou sérii děl GC-45, která podrobili testům, a následně některá Bullova řešení zapracovali do děla své konstrukce. Jihoafrická republika sice čelila zbrojnímu embargu, ale Bull neměl velké námitky proti jeho porušení, jelikož nenáviděl komunisty a chtěl přispět k boji proti nim. Později byl za své činy v USA souzen a vězněn, ale zrod nové jihoafrické houfnice G5 to již nezastavilo.

Dostřel jihoafrické houfnice 

Zbraň, která vstoupila do služby roku 1983, převzala většinu balistických řešení GC-45, takže dostala 155mm hlaveň dlouhou 45 násobků ráže, jihoafričtí inženýři však aplikovali také řadu vlastních nápadů. Mezi ty patřila jednokomorová úsťová brzda a pneumatický nabiják, jenž se nacházel u šroubového závěru a staral se o zasouvání střely do nábojové komory v jakémkoliv úhlu náměru. Prachové náplně v textilních vacích se musely stále zasunovat ručně, ale i tak se jednalo o významnou pomoc pro obsluhu. Ostatně i nábojová komora byla neobvyklá, protože Bullovo původní dělo se drželo standardu NATO, tedy objemu 23 litrů, avšak JAR se na tento předpis ohlížet nemusela, a tudíž firma Armscor instalovala komoru o objemu 25 litrů. 

S granátem ERFB (podkaliberní s těsnicími nákružky) dostřel přesahoval 30 km, ale pokud se použila střela ERFB-BB, dalo se střílet na dálku přes 39 km. A když mohly houfnice G5 zaujmout pozice na náhorních plošinách, pak se kvůli nižší hustotě vzduchu občas stávalo, že granáty dopadaly ve vzdálenostech přes 40 km. Vedle své výtečné balistiky se houfnice G5 vyznačovala také dalšími zajímavými rysy, například čtyřkolovou lafetou s pomocným motorem o výkonu 57 kW, díky čemuž se zbraň mohla na kratší vzdálenosti přesouvat též sama, respektive bez pomoci tahače. 

Kromě tříštivo-trhavých granátů se dodávala též zápalná, chemická či dýmová munice. Protipancéřové střely sice tehdy chyběly, ničivý účinek 155mm granátů však byl takový, že při přímé palbě proti tankům zcela stačila i tříštivo-trhavá munice. Jihoafričané později osadili dělo G5 na šestikolový obrněný podvozek, čímž vznikla samohybná houfnice G6. Obě zbraně byly s velkými úspěchy nasazeny v Angole a získaly též exportní kontrakty. Jihoafrický průmysl je posléze i opakovaně modernizoval a dnes nabízí varianty s hlavněmi o délce 52 násobků ráže, které na trhu představují velmi respektovaný pojem.