Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36 (2)

Německý kanon kalibru 88 mm patří mezi nejslavnější zbraně druhé světové války, byť ne každý ví, že jeho historie sahá až do 19. století. Tehdy se objevila první námořní děla této ráže, která měla chránit velké lodě před torpédovými čluny. Za první světové války pak zbrojovky Krupp a Rheinmetall použily výborná námořní děla coby základ nových protiletadlových kanonů, jež tehdy dostaly oficiální název K-Zugflak L/45. Občas se vyskytují též označení Flak 16 či Flak 17, ta však zřejmě vznikla až po válce. Toto období pro Němce současně znamenalo striktní omezení vývoje a výroby zbraní, ale většina firem dokázala zákazy obcházet či porušovat.

Předchozí část: Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36 (1)

Tajný vývoj

Krupp toto uskutečnil mimo jiné prostřednictvím přenesení části provozu do Švédska k firmě Bofors, kde se zrodila nová generace protiletadlových děl. Německá armáda původně chtěla 75mm kanon, ale jeho testy ukázaly nedostatečné výkony, a tudíž se němečtí inženýři vrátili k osvědčenému kalibru 88 mm. Prototyp vznikl patrně už v roce 1928, ale sériová produkce začala až o pět let později, a to pod jménem Flak 18. To mělo naznačovat, že jde o zbraň vytvořenou ještě na konci první světové války, a tudíž neporušující onen zákaz; přesto zůstává značně sporné, nakolik se inspektoři opravdu nechali oklamat.

Nepochybně se však jednalo o výtečnou zbraň, jež díky úsťové rychlosti střely 820 m/s nabízela výškový dostřel asi 8 000 m. Užívala klínový závěr s horizontálním pohybem a poloautomatickou funkcí, která vyhazovala prázdné nábojnice. Dělo Flak 18 (často se užívá i podoba FlaK 18) se poté dočkalo modernizace na verzi Flak 36, jež disponovala hlavní složenou z několika částí, a tak se v případě opotřebení mohla jedna z nich vyměnit. Třetí typ Flak 37 se lišil například jiným způsobem nastavování prvků střelby a jinou lafetou, avšak značka Krupp stále dbala na kompatibilitu součástí, takže se běžně vyskytovaly například kanony Flak 18 na modernější lafetě Flak 37.

Úkoly pro obsluhu

O tažení „osmaosmdesátek“ se obvykle staraly polopásové tahače SdKfz 7, které dopravovaly i zásobu munice a obsluhu, kterou standardně představovalo deset mužů. Dva vojáci prováděli nastavování palebných prvků, další dvojice nastavovala roznětky na granátech, pátý pracoval jako nabíječ, čtyři muži připravovali a podávali munici a desátého člena představoval velitel. Vedle toho se dá k obsluze počítat ještě jedenáctý muž, totiž řidič polopásu, který v boji většinou pomáhal s municí či s vyhledáváním cílů.

Ty se ale nemusely nacházet pouze na obloze: vysoká úsťová rychlost granátů „osmaosmdesátek“ znamenala plochou dráhu střely, takže kanon mohl sloužit též jako výtečná protitanková zbraň. Někdy se říká, že šlo o improvizaci z jara 1940, kdy Němci ve Francii narazili na silně pancéřované tanky Francouzů a Britů, s nimiž si dosavadní kanony neporadily. Ve skutečnosti se však první případy nasazení flaků proti tankům odehrály již v občanské válce ve Španělsku, takže na jaře 1940 se jen sáhlo k něčemu už vyzkoušenému.

Efektivní proti tankům

Do severoafrické kampaně pak 88mm kanony dorazily coby univerzální zbraně, jež měly pálit na letadla i tanky. Podtrhla to též skutečnost, že Němci začali vyrábět protipancéřovou munici kalibru 88 mm včetně kumulativních granátů a střel s wolframovým jádrem. Jejich průbojnost byla vskutku působivá – Panzergranate 40 na dálku 1 000 m prorážel až 138 mm oceli. Ještě lepší hodnoty nabízely náboje s větší prachovou náplní, avšak těmi mohl střílet jen nový kanon Flak 41 s větší komorou.

Průbojnost na vzdálenost 1 000 m činila asi 192 mm, ale dělo bylo už příliš komplikované a jako protitanková zbraň se nakonec využívalo jen omezeně. Ostatně také standardní „osmaosmdesátky“ měly některé slabiny, například omezenou pohyblivost či velké rozměry, kvůli nimž se obtížně maskovaly. Se zkušenou obsluhou se ale jednalo o mimořádně účinné zbraně, které právem budily obavy a respekt. 

Vyhodnocení zkušeností

Boje v severní Africe brzy ukázaly limity a chyby britské taktické doktríny, která sice sázela na tanky, avšak bez propracované koordinace s pěchotou a dělostřelectvem. Méně početní, ale po taktické stránce schopnější Němci tudíž záhy slavili úspěchy, v nichž sehrály důležitou roli i 88mm kanony. Němci je totiž používali k budování účinných obranných postavení, případně „pastí“, do nichž lákali britské tanky. „Osmaosmdesátky“ nabízely skutečně působivý dostřel, přesnost a průbojnost, a proto dokázaly vyřadit prakticky jakýkoli britský tank.

Britové si tedy začali uvědomovat, že jejich doktrína potřebuje zásadní revizi a že pro boj s německými obrněnci a palebnou podporu svých vojsk potřebují novou kategorii zbraní, a sice samohybná děla. Tak se zrodil bishop, provizorní instalace výborného 25liberního kanonu na tank Valentine. Nestal se sice zrovna povedenou konstrukcí, v dané situaci Britové však prostě nic lepšího neměli. Díky „biskupům“ získali první zkušenosti se samohybným dělostřelectvem a vytvořili i specifikace nových typů této kategorie. Také na německé straně se ale odehrávaly změny, neboť navzdory dobrým výsledkům zůstávalo užívání flaků proti tankům improvizací, jež měla své slabiny – například velkou výšku a omezenou pohyblivost těchto děl.

TIP: Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak

Němci tudíž také pochopili, že potřebují rychlá samohybná děla, respektive stíhače tanků s 88mm kanony. Dočasné řešení nabízely montáže kanonů na „polopásy“, jenže tato vozidla postrádala pancéřovou ochranu. Německé zbrojovky však už pracovaly na nové generaci výkonnějších obrněnců, které měly kombinovat ničivou sílu proslavených „osmaosmdesátek“ s pohyblivostí a pancéřovou ochranou. Lze tedy konstatovat, že úporné bitvy v severní Africe posloužily Britům a Němcům také jako mimořádně hodnotný zdroj zkušeností pro další evoluci samohybných děl.