Defenestrovaný vlastenec: Vilém Slavata patřil k nejschopnějším politikům v zemi

Starý český panský rod Slavatů původně pocházel z Litoměřicka, až v polovině 13. století se někteří jeho členové usadili na východě Čech. K roku 1248 je jako zástavní držitel hradu Čáslav a hejtman Čáslavského kraje znám šlechtic Bleh. Nejspíš právě jemu král Přemysl Otakar II. o čtvrtstoletí později daroval na jih od města se rozkládající zalesněné území, kde si hejtman začal jako své nové sídlo budovat hrad Chlum. Ten (spolu s další tvrzí Košumberk poblíž Chrudimi) dal Slavatům jejich později používané rodové jméno.

Konverze z přesvědčení?

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka se narodil v Čestíně Kostele v Posázaví jako syn Adama Slavaty a jeho první choti Doroty z Kurcpachu. Vychoval jej ale strýc Jindřich na svém hradě Košumberku, samozřejmě v duchu učení českých bratří, vždyť zde sídlila bratrská škola, kterou později navštěvoval například Albrecht z Valdštejna.

Jindřich svému svěřenci umožnil studovat i v Itálii, na univerzitě v Sieně měl Vilém soukromé učitele. Svůj studijní plán popsal v dopise z roku 1593 takto: „Ráno o 10 hodinách vstávám, tu přistroje se a Pánu Bohu pomodle, něco sobě čtu, o 11 hodinách jeden doktor ke mně přichází a mně práva Institutiones juris čte až do 12, tu sobě lekcí opakuji a něco sice čtu do 13, potom jdu na fechtschul (šermířská škola), odtud na spring- a tantschul (tělocvik a tanec) a v tom se až do 15 exercíruji, o 16 oběduji, po stole na loutnu se hráti učím a potom až do 20 hodin sobě něco čtu aneb píši. O 20 zase na školy jdu a tu až do 22 zůstávám, potom večeřím, po večeři na loutnu hraji aneb sice na procházku s tovaryšstvem někde za bránu jdu a tak čas svůj zde trávím.“

S katolickou vírou se Vilém poprvé setkal už při návštěvách u své babičky Alžběty z Hradce, na dalekém jihu se ale jeho zájem o tento duchovní směr dále prohloubil. Jistou roli mohlo sehrát také povědomí o lepších kariérních možnostech katolíků, na rozhodnutí ale zřejmě lví podíl měli hradečtí jezuité – určili jej totiž za podmínku ženitby s Otýlií z Hradce.

Šlo o Vilémovu příbuznou (jejich otcové byli bratranci), proto si Slavata musel u papeže Klementa VIII. pro sňatek vyprosit dispens. Získal jej roku 1600 a o dva roky později se s Otýlií skutečně oženil. Z jejich lože vzešlo celkem pět synů, z nichž tři (Adam Pavel, Jáchym Oldřich a František Vít) se dožili dospělosti.

Mistr zákulisních tahů

Vilém byl brzy po svém náboženském obratu jmenován císařským komořím a v roce 1598 ho Rudolf II. pověřil diplomatickým poselstvím k anglické královně Alžbětě. Slavatovec si ale dělal naděje na výnosnou pozici karlštejnského purkrabí za panský stav. Když se smrtí Jáchyma Oldřicha z Hradce roku 1604 tento úřad uvolnil, podařilo se mu jej získat. Navíc mohl skrze svou manželku disponovat rozsáhlými majetky rodu pánů z Hradce, který Jáchymovým skonem vymřel po meči. Vilém na jejich rodovou tradici cílevědomě navázal a roku 1616 získal souhlas císaře Matyáše se spojením obou erbů. 

Když Slavata v roce 1609 jako horlivý katolík spolu se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic a Jaroslavem Bořitou z Martinic odmítl uznat Rudolfův majestát, potvrzující náboženskou svobodu obyvatelům Českého království, popudil si proti sobě velkou část českých stavů. V roce 1611 byl vyšetřován kvůli podezření, že se zapojil do příprav vpádu vojsk pasovského biskupa Leopolda do Čech a z postu karlštejnského purkrabí byl odvolán. Mrzet ho to ale příliš nemuselo – v následujícím roce se stal prezidentem dvorské komory a krátce nato získal úřad nejvyššího zemského sudí. Nově získaného vlivu pak využil roku 1617, kdy v průběhu značně vypjatého jednání zemského sněmu svým vlivem významně pomohl prosadit volbu arcivévody Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále. 

(Ne)slavný vyhazov

Kvůli soustředěnému a vytrvalému tlaku, intrikám a provokacím katolické strany se politická situace v Čechách od počátku 17. století postupně zhoršovala. V březnu 1618 se v pražském Karolinu sešel bez souhlasu panovníka stavovský sjezd, který obvinil Matyášovy místodržící z porušování majestátu. Situace pak gradovala až do osudného rána 23. května, kdy skupina předáků stavovské opozice se zbraněmi vstoupila do prostor české kanceláře na Pražském hradě, aby ztrestala královské místodržící defenestrací. 

V kanceláři v prvním patře Starého královského paláce se právě nacházeli tři z těchto vysokých úředníků: Vilém Slavata, dvorský maršálek a karlštejnský purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic a nejvyšší purkrabí Adam II. ze Šternberka (další z místodržících, Pavel Michna z Vacínova, stihl z Prahy včas uprchnout). Spolu s nimi byl v tu chvíli v místnosti císařský sekretář Filip Fabricius a převor johanitů Matouš Děpold z Lobkovic. Převora spolu se Šternberkem opozičníci z kanceláře vyvedli a ani jednomu z nich se nic nestalo, ostatní císařští úředníci už ale takové štěstí neměli.

Vilém Popel z Lobkovic podle dobových zpráv chytil Bořitu se Slavatou za ruce a řekl: „Tuto náleží se k nim zachovati, jakožto k rušitelům pokoje obecného.“ Místodržitelé tušili, že je zle, a prosili o milost. Slavata žádal, aby mohl prokázat nevinu před „každým spravedlivým soudem“, toho se jim ale nedostalo. Z okna tak byl po improvizovaném přelíčení vyhozen nejprve Martinic, po něm Slavata, a nakonec i sekretář Filip Fabricius, který „po stranách jako čamrha se točil“ a pokoušel se přítomné agresory od jejich úmyslu odradit.

Záchrana u Polyxeny

Defenestrovaní nešťastnici padali z velké výšky, přesto všichni tři přežili. Nezachránilo je, jak se mnohdy uvádí, smetiště pod okny české kanceláře, nýbrž příkrý svah, který postupně zbrzdil jejich pád. Jediný Slavata se pádem vážněji zranil (uhodil se hlavou o římsu), proto mu museli z místa dopadu pomoci odejít sloužící katolické paní Polyxeny z Lobkovic, jejíž palác se nacházel v sousedství. 

Když stavové zjistili, že vyhozené místodržící pád nezabil, vypravili se někteří z nich do Lobkovického paláce a žádali jejich vydání. Polyxena jejich naléhání důrazně odmítla, načež celá „delegace“ kupodivu ustoupila. Vilém Slavata se v jejím domě po několik dalších týdnů léčil, psal si poznámky o událostech, které později používal při diktování svých Pamětí z let 1608–1618 a o dění v Praze tajně informoval Vídeň.

Když se částečně zotavil, stavové ho donutili podepsat revers, že se jim nebude mstít (císař však platnost této listiny 10. září 1620 zrušil) a následně mu umožnili navštěvovat bohoslužby ve svatovítské katedrále. Na jaře 1619 odjel Slavata na léčení do Teplic, místo návratu do Prahy ale následně uprchl do Pasova, kde žil až do roku 1621. Hradecké panství, jehož majitelkou byla Vilémova manželka Otýlie, v té době spravoval jeho bratr Michal.

Vrcholná kariéra

Díky podepsání reversu byl bývalý místodržící vyškrtnut ze seznamu katolických pánů, kterým měl být zkonfiskován majetek, pouze nesměl zastávat zemské úřady. Ve chvíli, kdy se mocenská karta obrátila, jej císař za neochvějnou podporu povýšil do hraběcího stavu.

Za pobělohorských konfiskací Slavata vykoupil jediné panství. Stalo se tak roku 1623 a šlo o staré rodové dominium Košumberk, které chtěl zachránit pro Jindřicha Viléma, syna svého bratrance Diviše Lacemboka. Tomu ho císař odebral za účast na stavovském povstání – jde o jeden z mnoha příkladů, kdy během „ohavné rebelie“ stáli příbuzní z jednoho rodu na opačných stranách barikády. 

TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?

Vilém zpočátku císaře podněcoval k tvrdému postupu proti „rebelům“, netajil se ale odporem k poněmčování českých zemí – ve svých úřadech vždy hovořil a psal česky. Patřil k nejvýznamnějším katolickým zastáncům domácí šlechty, která u vídeňského dvora získala pověst „kacířů a rebelů“, a značnou měrou přispěl ke konsolidaci poměrů v zemi po porážce povstání. Císař mu bezmezně důvěřoval, spoléhal na jeho zkušenosti, znalosti a dobrý úsudek a svěřoval mu vysoké královské úřady – roku 1623 ho jmenoval nejvyšším zemským komorníkem, o čtyři roky později nejvyšším hofmistrem a roku 1628 nejvyšším kancléřem. Slavata se z těchto pozic podílel na přípravě Obnoveného zřízení zemského, s oklešťováním královských práv ale projevoval otevřený nesouhlas.